Pokácíme-li stromy staré desítky a stovky let, jakoby paměť onoho místa byla smazána. Stromy si jitě pomatují vše, co se pod její korunou odehrálo.
Lidé to dělají taky tak. Často se pak dobré zničí a již se nevrátí, nebo jen velmi těžko. Přitom z těchto stromů byl nedávno ještě les. Čistý a zdravý, plný života a eneregie.
Mnoha lidem vadilo, když chodili na houby, že nemohou pořádně v takovém nepořádku nic nalézt a že jim překáží tamto i támhleto. Pak si jedinec řekl, že je třeba s tím něco dělat a nastolit pořádek.
Bylo tedy rozhodnuto a les se začal uklízet. Spadlé větve, malé keříky, smrčky a boučky se vyvezly z lesa pryč, kde nebudou překážet nikomu a les bude zase průchodný.
I chudácí veverky a veškerá lesní zvěř utekla, protože místo plné života se změnilo k nepoznání. Některé stromky se přesadili jinam, ale na jiném místě se jim vůbec nedařilo.
Naříkali zbytečně, nic nepomohlo k záchraně lesa. Vyšší síla rozhodla a nebyla to ta z Nebes, ale člověčí. Protože se zdálo, že je to funkční řešení, rozhodlo se “mocenstvo” vydat vyhlášku o stejném postupu na všech místech země.
Pořádek byl opět nastolen a chrastí s roštím už nepřekáželo. Stromy byly poté sázeny jen v šiku, dle rovného metru, toho nejrovnějšího.
Život samozřejmě běžel dál, čas si plynul jako voda. Někomu se podařilo najít si vláhu pro své kořeny a živiny pro svůj kmen, ale nebylo to jaksi ono a nikoli pro všechny.
To pravé ořechové jsem měl tam, kde bylo všeho dostatek, povídá si strom. Nic naplat, že denně chodil uniformovaný mladík vyklízet chrastí, stříhat stromky a dělat vše proto, aby byl v lese pořádek.
Lesu chyběla jistota stálého “obydlí” a tak se snažil přežít jak to jen šlo, i za cenu urážky od druhých. Potichoučku nasadil kořeny až k vedlejšímu lesnímu panství, aby nabral více živin na zimu, neboť v jeho místě se mu toliko nedostávalo.
Za čas, když se strom uchytil a jeho koruna dále narůstala, se mocipán rozhodl strom seříznout, neboť stíní jeho kus země. Koruna se tedy ostříhala, ale pořád to nebylo dost. Po čase člověk zjistil, že koruna stíní pořád, i malounko.
Vůle člověka tedy rozhodla tak, že se strom pokácel celý. V tom začlo člověku vadit i to, že naproti domu má uklizený les, ale pořád hází stín. Vykácel tedy všechny stromy.
Po čase se les ztratil dočista, zbyla jen holá pláňka. Člověku to ale nevadilo, neb byl zakryt střechou svého domu, na který už mu konečně nešel žádný stín a jeho rajčátka mohla zdravě růst.
Je tedy dobré uklízet lesy bez rozumu, když se dobré ztrácí?
Autor: Pavel Kaleja
Autor
Žádný komentář