Muzeum historie Jeruzaléma je v citadele hned vedle Jaffa brány do Starého města. Těžko říci, zda je lépe si napřed důkladně prošmejdit celé Ha’Ir Ha’Atiqah, nebo se napřed jít podívat na jeho historii. My jsme zvolili pořadí knihy-prošmejdění-muzeum. Asi je to tak nejlepší, v muzeu si srovnáte dojmy a vědomosti do uceleného tvaru zlatého Jeruzaléma a chaotická změť historických fragmentů se stane malinko prostupnější.
Začnete se tou historickou ságou prokousávat ještě před okamžikem, kdy se tady někde usadil král David, po němž je pojmenovaná věž citadely, v němž muzeum sídlí. Z velmi detailně znázorněné topografie pochopíte proč zrovna tento z nepřeberného množství jiných pahorků, si před šesti tisíci lety vybrali první osídlenci, a po nich Kanaánci a Jebusité a po nich národ vyvolený. Nad modely budete často vydávat chápavé “aha”, u panelů a obrazovek vás přepadne tu smutek, jindy zase radost nad osudem středu světa, který byl dvakrát úplně zničen, třiadvacetkrát obléhán a čtyřicet čtyřikrát dobyt.
V interiérech se nesmí fotografovat, vynahradili jsme si to venku, na obrovských prostorách labyrintu nádvoří. Z toho dne si všímám hlavně dvou fotografií, na nichž kupodivu není model města, ani fragment sochy. Na obou fotografiích jsou dvě různé skupiny dětí doprovázených učitelem. Ta jedna spokojeně odpočívá na lavicích u východu a ta druhá stojí někde na ochozu uprostřed expozic. Děti té první skupiny se od těch v té druhé liší jenom zelenou barvou triček a jenom hidžáb na hlavě jedné z dívenek napovídá, že jde o děti muslimské. Ti druzí mají trička modrá, bůhví proč. Že jde o děti židovské ale víme, potkali jsme je v expozici.
Pořád jsem ještě nic zajímavého nenapsal, že? Teď to teprve přijde. Obě skupiny dětí přišly do expozic muzea současně, děti muslimské asi o deset minut později. Přesto jsou s prohlídkou již hotové v době, když se děti hovořící hebrejštinou prokousávají teprve její polovinou. Ani my nedržíme krok s masou v těch nesčetných muzeích a expozicích na cestě Izraelem, takže – proč o tom vůbec píši? Sály muzea jsou členěné podle historických milníků osudových pro Jeruzalém. Jsou jako korále navlečené na niti, žádný nemůžete minout a vynechat. Ledaže … Všímáme si s překvapením, že se malí muslimové chovají podivně! V prvních sálech, jejichž expozice se týká doby do druhého chrámu, se nezastaví ani na chvilku. Prostory doslova probíhají, někteří si zakrývají oči! V sálech týkajících se jakkoliv dobytí Jeruzaléma muslimy, vlády Umajovců, Fátimovců či Osmanů se děti posadí, soustředěně naslouchají výkladu a živě reagují. A jakmile se historie opět týká Židů, nastává opět akce “klapky na očích a úprk”. Tohle je sakra neuvěřitelná cenzura live! Malí žáčci bůhvíjaké školy tady ukazují, že podle jejich rodičů a učitelů neexistuje část historie. Demonstrují, co jim kážou jejich náboženští vůdcové – Židé v Jeruzalémě nikdy nebyli, nebyl Chrám, nebyli makabejští, nebyla židovská architektura, Al Quds (arabské jméno pro Jeruzalém) byl napřed tak nějak nijaký, potom Římané, křižáci a slavný začátek vlády islámu. Židé rovná se nula.
V roce 2005 byl vypracován Congressional Research Service zaměřený na “Palestinské vzdělávání” a na používání a zaměření učebnic vydávaných palestinskou samosprávou. Asi nikoho nepřekvapí, že zpráva konstatuje celou řadu velmi vážných faktů. V učebnicích se zásadně popírá existence státu Izrael, manipulace jmény v textech a hlavně na mapách je až komická. Sebevražedné atentátníky sice učebnice přímo neopěvují ale ani neodsuzují a zasazují je do historického kontextu v tom smyslu, že osvobozenecký boj ospravedlňuje cokoliv. A především všemi přímými i mnohoznačnými způsoby učebnice eliminují jakoukoliv zmínku o historické přítomnosti Židů v regionu. V jiné studii se hovoří o problému v ještě horších rozměrech. Konstatuje, že palestinské školství systematicky pracuje s nepravdami, ignoruje fakta a žákům vštěpuje ideologicky přebarvenou historii.
Když jsem přišel do první třídy, visel nad katedrou obraz Antonína Novotného. Když jsem školu opouštěl, byl na jeho místě Husák. Škola nám vyprávěla o hodných milicionářích, zlých kapitalistech, spáse lidstva marxismem a o tom, že nespravedlivé války přinášejí lidu nezměrná utrpení a spravedlivé urychlují společenský pokrok. Mí kontrarevoluční rodiče mi ale nezatajovali nic a školní lekce o historii mi jimi byly usměrňovány do pravdiva. Ale i mí spolužáci, kteří neměli to štěstí jako já a jejich rodiče dělali kariéru v partaji, věděli vcelku dobře, co si mají myslet o blábolech v učebnicích dějepisu. Masivní vymývání mozku v sociálistickém Československu zkrátka zase tak hrozné nebylo.
Když nevím, kudy jsem již prošel, nemohu ani tušit, po jaké cestě a kam vlastně jdu. Když neznám cestu, zabloudím. Když zabloudím, strach mne přiměje jít za světýlkem, i když to bude okno chaloupky lidožravé baby. V ráji soudruha Husáka jsme se ježibab štítili a spíše jsme utíkali z lesa. U arabských dětí se tohle předpokládat nedá. My jsme v Jeruzalémě v praxi viděli, jak se deformuje dětský mozek a jak se svádí z cesty do tmy. Reakce na zmíněné studie hovořily o navýšení finančních příspěvků pro palestinskou samosprávu, s naivním doufáním, že s více penězi budou muslimové jaksi spravedlivější. Já recept neznám. Ideologická diverze, jak byly nazývány vysílačky ze západu v hodinách marxáku? Babo raď. Já tuším to nejčernější, myslím, že příští mučedníci vyhazující do povětří autobusy, budou mít mozek vymytý i z muzea města Jeruzaléma.
P.S. Jeden příjemný zážitek z muzea u Sha’ar Yafo máme. Nikde jinde jsme nepotkali tolik česky hovořících návštěvníků.
Autor: Tomáš Kubín
Autor
8 Komentářů
Chrámová hora v křesťanském období
Pro křesťany neměla Chrámová hora velký význam. Zničení Chrámu pro ně představovalo naplnění Ježíšova proroctví, pokoření synagogy znamenalo triumf církve. Centrum křesťanského života se v nově vybudovaném Jeruzalémě soustředilo kolem bývalého popraviště Golgota a tam stojícímu Chrámu Božího hrobu. Na Chrámové hoře bylo v době obsazení Jeruzaléma muslimy smetiště. Židé k Chrámové hoře směli pouze jednou do roka, v den výročí zničení Chrámu, na 9. av.
Chrámová hora v muslimském období
Když chalífa Umar ibn al-Chattáb dobyl Jeruzalém, chtěl vidět, kde se nacházel Chrám, kam měl být dle muslimské tradice zanesen prorok Mohamed během své Noční cesty. Patriarcha Sofronius jej nejprve zavedl do Chrámu Božího hrobu, ale Umar se v něm odmítl modlit. Sofronius (a podle jiné verze židovský konvertita Ka’ab al-Achbar) ho zavedl na Chrámovou horu, která byla v zanedbaném stavu. Umar tehdy přísahal, že toto posvátné místo očistí, což se stalo, a tehdy byla odkryta původní skála. Chalífa Abd Al-Málik ibn Marwán nad touto skálou postavil v letech 685-691 Skalní dóm, o něco později, v letech 705 – 715, postavil jeho syn Umájad al-Wálid na jižním okraji Chrámové hory mešitu Al-Aksá. Během dalších staletí přibývaly na Chrámové hoře další stavby (viz níže). Koncepci a status Chrámové hory narušilo pouze křižácké období, kdy byl Skalní dóm přejmenován na Templum Domini, a Al-Aksá na Templum Salomonis, nicméně křižáci obě stavby nechali stát. Templáři využívali budovy jako velitelství až do té doby, než Saladin znovu převzal město v roce 1187.
Jeruzalémské hradby
Jeruzalémské hradby obklopují oblast jeruzalémského Starého Města (cca 1km²). Byly zbudovány v období vlády Osmanské říše v Izraeli. Stavební práce probíhaly v letech 1535-1538 z rozhodnutí tureckého sultána Sulejmana I. Délka hradeb je 4,018 km, jejich průměrná výška činí 12 metrů a průměrná tloušťka 2,5 metrů. Součástí hradeb je 34 strážných věží a osm bran, kterými se vstupuje do Starého Města. Tyto hradby jsou posledními hradbami, které byly v průběhu let v Jeruzalémě postaveny.
Na hradby je těsně napojena tvrz Davidova věž (blízko Jafské brány) a také Chrámová hora.
Roku 1981 byly hradby spolu se Starým městem zapsány organizací UNESCO na seznam světového dědictví.
Po dobytí Jeruzaléma římským vojskem byly zničeny i hradby, které byly obnoveny při výstavbě římského města Aelia Capitolina, které bylo vybudováno na místě zbořeného Jeruzaléma. V obnově se pak pokračovalo i v období arabské nadvlády. Sultán Osmanské říše Sulejman I. rozhodl, aby hradby byly znovu zcela obnoveny. Stavba trvala v letech 1535-1538 a dochovaly se dodnes.
Davidova věž
Davidova věž (hebr. מגדל דוד, Migdal David) je antická citadela umístěná poblíž Jaffské brány, vstupu do starého města jeruzalémského. Pevnost byla vybudována na strategicky slabém bodu obrany starého města v 2. století př. n. l. a během historie byla několikrát křesťanskými, muslimskými, mamlúckými a osmanskými dobyvateli zničena a znovu obnovena. Citadela obsahuje důležité archeologické naleziště, kde byly nalezeny předměty staré až 2 700 let. Památka je také oblíbeným místem pro konání výdělečných akcí, ukázek řemesel, koncertů apod.
V roce 1187 sultán Saladin dobyl Jeruzalém od křižáků. V roce 1260 mamlúci Davidovu věž zničili, ale později ji znovu postavili. V rozmezí let 1537-1541 byla Davidova běž přestavována osmanskými Turky, kteří navrhli impozantní vchod, za nímž stálo umístěné dělo. Po dalších čtyři sta let sloužila citadela jako pevnůstka turecké posádky v Jeruzalémě. Turci vybudovali v Davidově věži mešitu a přistavěli minaret, který citadele dominuje dodnes. Někdy v době po pádu Jeruzalémského království začal být komplex nazýván Davidovou věží.
Muzeum v Davidově věži
Muzeum jeruzalémské historie v Davidově věži bylo otevřeno v roce 1989 Jeruzalémskou nadací. Muzeum se nachází v sérii komnat v původní citadele. K muzeu náleží také nádvoří s archeologickým nalezištěm s vykopávkami, starými až 2 700 let.
Staré Město (Jeruzalém)
Jeruzalémské Staré Město je starobylá část Jeruzaléma o rozloze zhruba 1km², obklopená jeruzalémskými hradbami. Je rozděleno do čtyř čtvrtí: židovská, křesťanská, muslimská a arménská. Do Starého Města spadá také Chrámová hora a část hory Sijón.
Historie
Proporce Starého Města a jeho dnes nám známé hranice mají své kořeny až v období Osmanské říše, ačkoli mnohá obvyklá místa pocházejí z mnohem starších dob. Až ke konci Osmanské říše, v druhé polovině 19. století, se začal Jeruzalém zvětšovat a rozšiřovat za hranice Starého Města do oblasti nazývané „Nové Město“, které dnes tvoří většinu města. Městská část uvnitř hradeb pak dostala jméno „Staré Město“.
Jeruzalémské brány
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jeruzal%C3%A9msk%C3%A9_br%C3%A1ny
Synagoga Churva
V roce 1700 přišli z Polska rabín Jehuda he-Chasid (Segal) a jeho 300 až 1 000 studentů (číslo se liší v závislosti na zdroji), kteří zakoupili nádvoří vedle Rambanovy synagogy, která byla z muslimského popudu zavřena Osmany roku 1589. Na tomto místě pak kvůli narůstajícímu počtu Židů začali stavět synagogu.
Demolice (1948)
V bitvě o jeruzalémské Staré město v izraelské Válce o nezávislost vytvořili bojovníci Hagany obrannou pozici uvnitř synagogy a na jejím nádvoří. Poté, co Židé odmítli nabídku kapitulace, zprostředkovanou Červeným křížem, vojáci jordánské Arabské legie vystřelili ve zdi, která obklopovala synagogu díru. V následujících 45 minutách bojů byla synagoga obsazena. Legionáři vstoupili do synagogy a pokusili se vyšplhat na vrchol její kopule a umístit tam jordánskou vlajku. Tři z nich byli zastřeleni ostřelovači Hagany, ale čtvrtý uspěl. Synagoga Churva byla nejvyšší budovou Starého města a tak jordánská vlajka byla jasně patrná i z Nového města a značila triumf Legií. Dva dny po obsazení židovské čtvrti Legiemi, vyhodili jordánsci synagogu do povětří. Jordánský velitel, který vedl tuto operaci následně řekl svým nadřízeným: „Poprvé za tisíc let nezbyl v židovské čtvrti jediný Žid. Ani jedna budova nezůstala nedotčena. To činí židovský návrat nemožným.“
Židovská čtvrť (Jeruzalém)
Starověk a středověk
Během první židovské války byl celý Jeruzalém zničen Římany. Po druhé židovské válce roku 132 bylo na troskách Jeruzaléma vybudováno římské město Aelia Capitolina, do kterého měli židé vstup zakázán. V samotné oblasti dnešní Židovské čtvrti však výstavba neprobíhala, takže tato část zůstala pustinou.
V období Byzance se Jeruzalém proměnil díky své posvátnosti pro křesťany v centrum poutníků. Z tohoto rozkvětu měla prospěch i oblast Židovské čtvrti a v 6. století skrz ni vedla cardo, římská ulice orientována západo-východně, lemovaná sloupořadím, typická pro římská města. Také muslimové čtvrť dále přetvářeli. Křižáci po sobě také zanechali řadu staveb.
Počátky Židovské čtvrti
Roku 1267 přišel do Jeruzaléma, ve kterém jen stěží žili, Ramban a postavil v něm synagogu, nazývanou Rambanova synagoga, a zřejmě tak založil Židovskou čtvrť – Židé se začali v blízkosti synagogy usazovat a jejich ulice byla nazvána „Židovská ulice“. O založení synagogy Ramban napsal:
„ Nalezli jsme opuštěný dům s mramorovými sloupy a nádhernou klenbou. Rozhodli jsme se, že si z něj uděláme synagogu, neboť město je opuštěné a každý si z trosek bere, co se mu zlíbí. Když jsme se připojili, byla již oprava toho domu započata a do Šechemu [dnešní Nábulus] bylo posláno pro svitky Tóry, které tam byly z Jeruzaléma propašovány, když přitáhli Tataři. A hle, postavili synagogu, aby se tam se modlili. Do Jeruzaléma totiž přicházelo stále mnoho lidí, muži i ženy z Damašku, Aramu a všech koutů země , aby viděli Chrám a oplakávali jeho osud. A tak mi Ten, z jehož milosti jsem mohl pohledět na Jeruzalém v troskách, dal spatřit i jeho obnovu a návrat slávy šechiny [Hospodinovy přítomnosti]. “
— Rabi Moše ben Nachman (Ramban, Nachmanides)
Je možné, že Rambanova synagoga ležela na troskách synagogy, která pocházela z druhé poloviny 1. tisíciletí. Ještě dávno předtím byla postavena synagoga karaitů a dodnes je největší starověkou synagogou v Židovské čtvrti.
Sefardští imigranti, vyhnaní ze Španělka, založili svou vlastní synagogu proroka Eliáše a následně také synagogu Jochanana ben Zakkaje. Vznikl tak komplex sefardských synagog, ve kterém se nacházejí ještě dvě další synagogy: Centrální synagoga a Istambulská synagoga. Roku 1700 přišel do země Jehuda HeChasid a začal se svými žáky budovat synagogu Churva, která byla dokončena o 150 let později a stala se centrem aškenázských židů v Jeruzalémě.
Devatenácté století
Na začátku 19. století žilo v Židovské čtvrti 2000 Židů, tj. čtvrtina obyvatel města. Židovské obyvatelstvo se zprvu soustředilo v oblasti sefardských synagog, aškenázové se pak usidlovali v blízkosti synagogy Churva. Podle popisu cestovatelů byla čtvrť dosti zchátralá. Domy byly rozbité, téměř na spadnutí, a mnohé z nich opuštěné a špinavé. Mnoho Židů žilo v bídě, existovalo však na druhou stranu i pár bohatých. Ve čtvrti se nacházela městská jatka, která ještě více Židy ze čtvrti vyháněla. Díky úsilí konzula a Mosese Montefioreho (významného britského finančníka) bylo v polovině století zajištěno přesunutí jatek mimo město.
Staré Město na počátku 20. století, ve spodní části Židovská čtvrť. Dva velké chrámy v této oblasti jsou synagoga Churva a synagoga Tiferet Jisra’el. Obě zničeny Arabskou legií 1948.
Mnohé domy patřily Arabům, kteří je pronajímali Židům. Aby se zabránilo zneužití této situace ze strany Arabů, kteří chtěli zvednout nájemné, vydal židovský soud nařízení: „Židovskému nájemníkovi přínáleží právo si dům nadále pronajímat a jiný Žid nesmí svou nabídkou vyšší ceny toto jeho právo ohrozit.“
V polovině století byly vybudovány na pozemku v jihovýchodní oblasti čtvrti tzv. „Domy útočiště“. Koupi tohoto pozemku a domů, které v něm stály, naplánovalo několik evropských židů a peníze získali z příspěvků určených uprchlým Židům. Domy byly postaveny pro všechny židovské chudé. Byl tak vyřešen problém, který nejvíce židovskou čtvrť trápil. Roku 1870 žilo ve čtvrti již 10 000 židovských imigrantů – polovina byli aškenázové, polovina sefardové.
Někteří odvážní Židé se pak začali usidlovat i v muslimské čtvrti. V křesťanské čtvrti se však Židé nezabydlovali, protože židovští představení zapověděli pod hrozbou sankcí, aby se některý Žid usadil v blízkosti baziliky Svatého hrobu.
Tak a po té historii mi tu chybí trochu dneška. A hlavně dvě drobné jistoty.
a) to ty děti samy probíhaly nepatřičné sály? Anebo třeba jejich pan učitel /-ka? – My ve škole tak trochu taky poslouchali.
b) lze činit věru spolehlivé (paušální) závěry na základě zkušeností se dvěma třídami ?
p.s. Viděl jsem na oplátku několik židovských tříd, které vedeny do jad wa-šem jevily zájem, asi jako naše třída povinně vedená do Náprstkova muzea :O))
Pozdravení
Že u toho byl učitel, to píši dost jasně. Že se děti chovaly tak, jak učitel chtěl asi není třeba dodávat. Ano, lze činit spolehlivé závěry, příhoda s JEDNOU třídou je doplněna další informací.
A to o Yad Vashem je fakt dost ulítlé přirovnání.
Celé je to to tom, že dětem vštěpují podobné věci: http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/159326#.UDuPNULOXKF
V jiné studii se hovoří o problému v ještě horších rozměrech. Konstatuje, že palestinské školství systematicky pracuje s nepravdami, ignoruje fakta a žákům vštěpuje ideologicky přebarvenou historii.
Tom Segev:
Jste považován za jednoho z hlavních představitelů generace takzvaných nových historiků osmdesátých let. Proč k tomu došlo právě v tehdy? A působí v izraelské historiografii tato generace i nyní?
Noví historici dnes už jsou starší pánové a zdaleka již nejsou „noví“. Noví historici začali publikovat v 80. letech proto, že vypršela třicetiletá lhůta na otevření izraelských archívů. Tehdy byly zveřejněny dokumenty z počátků státu a z padesátých let. Byla to vzrušující práce, protože jsme otevřeli archivní spisy, začetli se do nich a najednou nás napadlo: „To není tak, jak jsme se to učili ve škole!“ Nikdy však neexistovala koherentní skupina historiků, kteří by spolupracovali, publikovali společně atd. Fakticky jsme byli spíš „prvními historiky“, než „novými historiky“, protože ta historiografie, která v Izraeli existovala předtím, se dost opírala o ideologii, mytologii a různé indoktrinace. A dnes je tu zase skupina mladých izraelských historiků, kteří jsou „noví“ v tom smyslu, že se snaží vyhnout politice za každou cenu a píší o jiných tématech. Například o sociální historii, o každodenním životě, o jídle či odívání a podobně. To jsou sice zajímavá témata, ale tito lidé se snaží vyhýbat zkoumání sionismu, izraelsko-palestinského konfliktu, což je škoda.
Co si myslíte o pracích zahraničních historiků jako je Martin Gilbert či Howard Sachar, kteří píší o vaší zemi? (jejich dějiny Izraele vyšly také v češtině – pozn. M. Č.)
Jsou velmi konvenční v linii oficiální sionistické historiografie. To platí hlavně pro Martina Gilberta. Je zajímavé, jak on je velmi kritický ke své vlastní zemi, k Británii, ale není vůbec kritický k sionismu.