Hned v úvodu podotýkám, že budu psát o Bohu, ve kterého věřím já. Budu psát o tom, jaký je Bůh, o kterém čtu v mé Bibli. Pokud je vaše vidění Boha jiné, je to vaše věc a já se s vámi nehodlám přít. Jste dospělí a svobodní, proto je jen na vás, jakou cestou se vydáte.

Když otevřu mou Bibli, hned v úvodu čtu, že vše, co Bůh stvořil, bylo dobré nebo velmi dobré. Pak se ale stalo něco, co už tak dobré nebylo: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: “Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?”
Žena hadovi odvětila: “Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«”
Had ženu ujišťoval: “Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.”
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: “Kde jsi?”
On odpověděl: “Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.”
Bůh mu řekl: “Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?” (Genesis 3,1-11)

Je to první setkání se zlem a jeho původcem na naší planetě. Člověk, přestože byl svým Stvořitelem varován, uvěřil svůdci. Uvěřil, že Bůh je sice mocný, protože je Stvořitel, ale není dobrý. Není láska, protože lidem upírá možnost poznání zla a získání božství.

Třetí kapitola knihy Genesis je také naším prvním setkáním s bojem mezi dobrem a zlem. Hospodin mohl člověka nechat napospas zlu. Mohl se urazit, protože Adam s Evou ho hodili přes palubu. Neudělal to. V knize Genesis čteme: On odpověděl: “Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.”
Bůh mu řekl: “Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?”
Člověk odpověděl: “Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.”
Proto řekl Hospodin Bůh ženě: “Cos to učinila?”
Žena odpověděla: “Had mě podvedl a já jsem jedla.”
I řekl Hospodin Bůh hadovi: “Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.”
Ženě řekl: “Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.”
Adamovi řekl: “Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.”
Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých.
Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.
I řekl Hospodin Bůh: “Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.”
Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. (Genesis 3,10-23)

Bůh naše prarodiče ve chvíli, kdy padli do satanovy léčky, neopouští. Přikryje jejich nahotu kůží prvních zvířátek, která doplatila na lidský hřích a také jim zakáže přístup ke stromu života, aby trápení, které do jejich života přinesl hřích, netrvalo věčně.

Spousta lidí se ptá: “Kdo je zodpovědný za všechno to zlo, které vidíme okolo sebe i v nás samých?” V té chvíli přichází ďábel, ukáže na Boha a řekne: “To ON!” A přitom taktně pomlčí o roli, kterou v tom sám hraje.

Ve Starém zákoně jsou texty, které naznačují, jak to s tím zlem vlastně začalo. Rád bych připomenul alespoň dva z nich. První text nacházíme v knize proroka Ezechiele: “Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy: rubínem, topasem, jaspisem, chrysolitem, karneolem, onyxem, safírem, malachitem a smaragdem. Tvé bubínky a flétny byly zhotoveny ze zlata; byly připraveny v den, kdy jsi byl stvořen. Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost. Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil.
I skolím tě, srazím z hory Boží, cherube ochránce, vyhladím tě zprostředka ohnivých kamenů. Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost, svrhnu tě k zemi, dám tě za podívanou králům. Množstvím svých nepravostí, nepoctivostí svých obchodů jsi znesvětil své svatyně. Způsobím, že z tvého středu vyšlehne oheň a stráví tě… …zanikneš navěky.” (Ezechiel 28,13-17) Prorok tu popisuje nádhernou bytost – cheruba ochránce – v jehož srdci se jednoho dne objevila podlost. V tomto textu je kromě popisu ďábla ještě jedna podstatná informace. Bůh jasně prohlásil, že zlo, které si v sobě hýčká, ďábla jednou zničí. Vyšlehne z něho jako plamen a spálí ho. Zlo nebude trvat věčně, zanikne.

Pojďme ke druhému textu. Ten najdeme v knize proroka Izaiáše: Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: “Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.”

Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!” (Izaiáš 14,12)

V čem spočívá základní problém zla – hříchu? Je v touze po něčem, čeho daný jedinec nemůže dosáhnout. Také cherub jménem Lucifer zatoužil po něčem, co se mu nikdy nemohlo naplnit. Chtěl být Bohem. Jaký jeho pokus dopadne? Podaří se mu to? Dosáhne na Boží trůn? Podle proroka spadne do nejhlubší jámy.

Lidová moudrost říká: “Pýcha předchází pád!” O této pravdě svědčí zkušenost z ráje. Také naši prarodiče zatoužili “jako Bůh znát dobré i zlé.”. Důsledky jejich nezvládnuté touhy můžeme okolo sebe vidět dodnes.

Je Bůh láska, když toto vše dopustil? Je Bůh láska, když stvořil cheruba s jménem Lucifer? Je Bůh láska, když stvořil člověka s možností odmítnout jeho péči a přijat nabídku ďábla?

V knize proroka Izaiáše jsou zaznamenána slova, která Hospodin adresoval králi Kýrovi:

“Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.” (Izaiáš 45,6-7) Pokud prorokova slova vytrhneme ze souvislosti, můžeme dojít k závěru, že Bůh není jen láska, ale má v sobě i zlo, protože jinak by přece nemohl “tvořit zlo”. Pokud si ale dáme tu práci, abychom přemýšleli, proč Bůh Kýrovi posílá tento vzkaz ještě dřív, než se tento král narodil, pochopíme Hospodinova slova trochu jinak.

V knize Daniel dal Bůh králi Nebúkadnesarovi zvláštní sen. Král se trápil tím, co bude s jeho říší, až zemře. Bůh mu odpověděl prostřednictvím snu. V něm uviděl sochu, kterou jako správný pohan považoval za modlu. Měla zlatou hlavu, stříbrnou hruď, měděné břicho, železné nohy a šlapky ze strusky (Daniel 2). Když později dává Bůh vidění Danielovi, nepoužívá sochu. V prvním případě vidí prorok obětní zvířata, ve druhém “nečisté” šelmy.

Když s námi Bůh hovoří, volí jazyk, kterému rozumíme. Proto ukazuje jiný obraz králi, který je pohan a jiný proroku, který je Žid. Podobné je to i s tím, co vzkazuje Kýrovi. Volí jazyk, kterému pohanský král, až se jednou dostane na trůn, bude rozumět a proto dá Izraeli svobodu.

Při čtení textu z proroka Izaiáše si uvědomuji Boží velikost. Bere na sebe zodpovědnost za zlo, jehož původcem je ďábel. Přijímá odpovědnost za to, že všechny bytosti ve vesmíru stvořil se svobodnou vůlí. Proto už v ráji slíbil, že pošle Mesiáše, který zlu rozdrtí hlavu a zničí ho jednou provždy.

Jako výkonný praporčík jsem na vojně zodpovídal za spojovací rotu. Jednou, když jsem byl na vycházce, si vojáci mé roty v kasárnách udělali trochu větší zábavu. Nakonec jsem to odskákal i já, přestože jsem byl někde úplně jinde. Proč? Podle velitele jsem nezajistil pořádek a dovolil jsem, aby se stalo, co se stalo…

Tak nějak vnímám Boží slova o tom, že působí nebo tvoří mimo jiné i tmu a zlo. Stvořil Lucifera se svobodou odmítnout sloužit Bohu. Stvořil člověka se svobodou odmítnout život v dokonalém prostředí ráje. I mne stvořil se svobodou vybrat si, čemu budu věřit. Zda tomu, že je Bůh zlý, nebo tomu, že tím zlým je ďábel.

Jsou lidé, kteří nedokážou pochopit, jak by Bůh mohl být čistá láska, když dopouští, aby na nás dopadaly důsledky našich hříchů. Také jsem kdysi, v době dospívání, nemohl pochopit, proč mi mí rodiče nedají vždy to, co po nich chci. Dokonce jsem si tehdy o nich myslel, že mne nemají rádi a jednou jsem to mámě ve vzteku i řekl. Později jsem se jí za to omluvil. Dnes vím, že nikdo z lidí mne nemá tak rád, jako moji rodiče. Denně děkuji Bohu za to, že je oba dva stále ještě mám.

Ke skutečné lásce patří i výchova. Ke skutečné lásce patří i odvaha trestat, když je to potřeba pro další růst toho, koho miluji. Proto Bůh miluje i tím, že nás kárá a trestá. Co tím sleduje? To prozrazuje v knize Zjevení: “Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.” (Zjevení 3,19)

Opravdu je to Bůh, kdo stojí za vším zlem? Opravdu je to Bůh, který se celý třese na to, až mi rakovinou zabije bratra? Je to Hospodin, který má radost z toho, že se mému synovci narodila dcera, které chybí levé zápěstí?

K takovému závěru totiž můžeme dojít, pokud přijmeme ďáblovu myšlenku, se kterou přišel do ráje za našimi prarodiči. Zpochybnil před nimi Boží charakter a jeho podstatu, kterou je láska.

Je Bůh láska nebo je Bůh zlo? Může být buď jedno nebo druhé. Ale určitě není nějaký kočkopes.

Bůh, kterého vidím na stránkách Bible se nepodobá bohům na Olympu, kteří mají lidské nectnosti a bojují jeden proti druhému. Můj Bůh je Bůh milující. Bůh, který dopustil, aby se z cheruba Lucifera stal démon ďábel. Má plán, jak zlo, poté co se projeví ve vší zrůdnosti a hrůze, zničí a nastolí ve vesmíru i na naší planetě znovu dokonalý pokoj a mír.

Můj Bůh je láska. Vždy, když je to potřeba pro mou výchovu, se nebojí mne kárat a trestat. Proč? Protože mne miluje. Protože je láska. Já mu sice vždy nerozumím a ne vždy se mi to, co dělá, líbí. Prožívám to podobně jako patriarcha Jób. Díky této knize mohu věřit, že vše, co Bůh v mém životě dopouští, má svůj význam a smysl.

Můj Bůh není zlý. Jeho srdce není láskou naplněno jen napůl. V jeho srdci není žádné zlo. Pro zlo v něm není žádné místo. Na rozdíl od ďábla i nás lidí, nemá žádnou radost ze zla. Proto také slíbil, že zlo jednou zničí. Proto hovoří o království, kde “vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit.” (Izaiáš 11,6) Proto jasně prohlásil, že v jeho království “už nikdo nebude páchat zlo a šířit zkázu…” (Izaiáš 65,25)

Můj Bůh je láska. Proto jednou přijde jako soudce, který rozhodne o tom, kdo je schopný žít v prostředí bez zla. Obyvatelé vesmíru chtějí mít záruku, že poté, co zlo zanikne, se už nikdy znovu neobjeví. Proto do Božího království přijdou jen ti, kdo touží po životě v dokonalém prostředí bez hříchu, bez zla i bez původce toho všeho.

Takový je Bůh, se kterým se každý den setkávám na stránkách mé Bible.

Autor: Vlastík Fürst