Jablko učí myslet. Myslet laskavě. To, prosím není nějaký znovu objevený trik lidového léčitelství ani narážka na tzv. „jablko“ ze Stromu poznání. I když v přeneseném slova smyslu – pokud se naučíme myslet tak, jak nás k tomu podprahově vede talmud – bychom se určité meducíny dopracovat mohli, a pochopitelně se ocitli i u Stromu.
Blíží se Roš ha-šana, jedna ze čtyř „čelních stran“ židovského roku 5773, do kterého letos kalendářně vstoupíme s setměním 16. září. Opět budou otevříny ty nejdůležitější účetní knihy, projdeme před Panovníkem jako legie na vojenské přehlídce a pošleme si pozvánky na „svatá shromáždění“, kde při hostině, občerstvení anebo svatém rautu nesmí chybět jablko s medem – symbol obnovy a kulatosti cyklů a naděje na sladké skutečnosti, které nadcházející rok může přinést.
Tedy období, kdy nezaškodí podívat se do traktátu Roš ha-šana. Vedle celé řady poměrně složitých detailů co a jak, tam najdeme i sousta medová. I když možná maličko těžko stravitelná. Zejména má-li někdo pocit, že odpovědnost je hořká a je lépe najít si nějakou tu berličku na svědomí. Nějakou tu útěchu: „Přivřu oči a povezu se s většinou, ono to nějak dopadne…“
Tak předně, čtyři židovské „nové roky“ jsou tu proto, abychom si tu berličku nehledali. Abychom si tu odpovědnost uvědomili. Lineárně i vertikálně.
Existují čtyři „počátky“ roku. Prvního nisanu se počínají počítat léta kralování a také liturgický rok. Prvního elul se začíná počítat rok desátků z dobytka, ale rabi Eleazar a rabi Šimeon učí, že již prvního tišri. Prvního tišri začíná běžný kalendářní rok a také cyklus *šmita a *juval, plodin a zeleného. Prvního švat počíná (podle slov školy Šamaje) cyklus ovocných stromů. Hillel učí že až patnáctého švat. – Učí talmud.
A už z tohoto povídání cítíme, že nejde jen o kalendář, ale o cosi víc. Vždyť podle jednotlivých „hlav“ roku – tak jak přicházejí podle logiky vesmíru – se pak určují prvotiny, desátky a desátky chudým – tedy na základě tohoto „ duchovního kalendáře“ se chovám (pokud se chovám) odpovědně tím lineárním směrem — vůči potřebným.
A protože ten Sladkej požehnanej vážně není „jenom“ láska a protože všem svým dětem, bez ohledu na to, do kterého kostela docházejí, nekompromisně nařídil také „ustanovit soud“, protože i On je Soud (nejen Láska), a to soud spravedlivý a věrohodný, dočítáme se dále:
Tito nejsou způsobilí podat svědectví: profesionální hráči v kostky, lichváři, ti kdo „vypouštějí holuby a ti, kdo obchodují s produkty milosrdného léta (*šmita) a bytosti nesvobodné. Kdo se stal svědkem novoluní a cesta k bejt-din by mu činila potíže, toho posadíme na osla třeba i v nosítkách. Působilo-li by mu to i tak nepříjemnosti, může se opřít o hůl. A pokud je chystaná cesta delší, smí si s sebou vzít i jídlo. Dokonce i šabatu lze cestovat kvůli dosvědčení novoluní, aniž by to bylo považováno za jeho znesvěcení, až do vzdálenosti čtyřiadvacetihodinové cesty. Protože o svátcích, které budou na základě tohoto svědectví stanoveny, čteme: Toto jsou svátky Panovníkovy, svatá shromáždění, která budete slaviti v přesně stanovený čas (*be-moadam) (lv 23:4). A tady se nám tak nějak objevuje tak vertikální osa.
Pochopitelně, že Vznešenému nefrčí na nějakém dni či svátku. Je to zase jenom o komunikaci a o tom „duchovním kalendáři“.
Rabi Jose uvádí příběh lékaře Toviji (Tovija *ha-rofe), který zahlédl první náznak novoluní v Jerušalajmu spolu se svým synem a jejich propuštěným otrokem. Kněží však přijali pouze svědectví jeho a jeho syna, ne svědectví bývalého otroka. Když se ale pak dostavili před *bejt-din, bylo naopak přijato pouze svědectví Toviji a jeho bývalého otroka. Nikoli jeho syna.
Této mišně i některým následujícím mišnajot ale zkusme rozumět především v tom smyslu, jak velký význam se svědectví (a tedy i momentu soudu) klade. Podle tohoto svědectví se totiž pak řídil další život komunity. Desátky, desátky z desátků, historie i liturgie. A především *korbanot – tedy ritualizovaná komunikace se Svatým požehaným.
A v druhém „sledu“ nám pak tato mišna odhaluje také motiv trvalé diskuse a hledání adekvátních řešení případ od případu – tolik charakteristické pro celou jidiškajt. Nikdo nikoho nediskriminuje. *Kohanim se pouze přiklánějí k přísnějšímu výkladu této mišny s ohledem na rituální hodnověrnost svědků – otec se synem jsou rozhodně židé, otrok mohl být konvertita, zatímco *bejt dinu zase záleží na tom, aby svědectví nemohlo být napadnuto z důvodu, že příbuzní pro svou případnou stranickost nemohou svědčit v jedné kauze. A určení novoluní je natolik závažné, že si žádné pochybnosti nezaslouží…
Že pánubohu skutečně nejde o to, abychom plnili, ale abychom si naplnili život, jsme si říkali již tucetkrát. Že umřem, i kdybychom nakrásně volili jen a jen život, jak nás k tomu tóra vybízí, o tom taky nikdo nepochybuje. Možná jde spíš o to komu a kam žijeme a komu a kam umíráme. A jestli si u toho zachováme svobodu a přitom lidskost. I tom referují mišnajot před Roš ha-šana
Raban Gamliel míval se své „horní komůrce“ pověšenu na zdi tabuli s vyobrazením srpku. Aby ji mohl ukazovat i prostším svědkům. Ukázal jim ji a vyptával se: Viděl jsi ho takový anebo takový?
Traduje se, že přišli dva svědci se slovy: Ráno jsme ho spatřili na východě a s večerem na západě. Rabi Jochanan ben Nuri prohlásil: Nevěrohodní svědkové! Avšak když dorazili až do Javne, raban Gamliel jejich svědectví přijal. A pak se opět přihodilo, že přišli dva a hlásí: Viděli jsme ho v očekávaný čas, ale pak následující noci už ne! A i jejich svědectví raban Gamliel akceptoval. Což komentoval rabi Dosa ben Harkinas slovy: To museli být nevěrohodní svědkové. Vždyť jak lze prohlásit o ženě, že porodila, a následující den ji zase potkat s břichem až k bradě?
Rabi Jehošuja pravil: Souhlasím s tebou. Raban Gamliel mu na to vzkázal: Nařizuji ti – přijď ke mne na tebou stanovený Jom kippurim, i s holí v ruce a penězi v kapse (Což je nemyslitelné – o Jom kippurim podnitkat delší cesty , nosit břemena, obchodovat atp.) . Tehdy za rabi Jehošujou přišel rabi Akiva a vidí ho celého utrápeného. Chceš vysvětlit, povídá Akiva, proč je všechno, co raban Gamliel rozhodne, správné? To pro Slovo: A protož tato jsou ona svatá shromáždění – slavnosti Hospodinovy, které budete slavit v přesně stanovený čas… (lv 23:4), ať už jsou stanoveny na správný čas nebo ne, nechci jiné svátky než ty stanovené …
Jehošua se sebral a zašel za ravi Dosou bar Harkinas, ale ten mu řekl: Kdybychom se pokoušeli být soudci nad rozhodnutími raban Gamliele, museli bychom se pokusit soudit rozhodnutí všech dosavadních bejt din které povstaly od dnů Mojžíše až do dneška. Neboť jest psáno: Potom vstoupili Mojžíš a Aharon, Nádav a Avihu a sedmdesáte starších z Lidu Jisroele … (ex 24:9); Proč Písmo nezmiňuje také i jména všech sedmdesáti starších? Jedině proto, aby nás naučilo, že rozhodnutí libovolné trojice starších, kteří utvořili bejt din, bylo stejně validní jako rozhodnutí Mojžíše.
A tehdy Jehošua onoho dne, na který podle jeho výpočtu připadal Jom kippurim, vzal svoji hůl i peníze a odebral se do Javne za Gamlielem. Gamliel povstal (na znamení úcty) a políbil Jehošuju na čelo se slovy: Pojď v pokoji dál, můj učiteli a žáku. Učiteli poznáním a prozíravou moudrostí. A žáku proto, že jsi akceptoval moje rozhodnutí…
(p.s. Celý text mišnajot Roš ha-šana najdete na Kešetu. )
Autora: Jaroslav Achab Haidler
Autor
10 Komentářů
Já akorát pořád asi nechápu, proč je dobré stavět lásku do protikladu k soudu. Copak láska, která není ochotná dívat se na svět spravedlivě, přikládat hodnotu věcem, které ji opravdu mají – je vůbec ještě láskou? Všepřehlížející zjihlá blahosklonnost přece není totéž co láska. Ale možná máme jen ty pojmy ve svých myslích jinak nastavené. V té mé láska soud zahrnuje. V protikladu k ní podle mého nestojí soud, ale nenávist, pokud by šlo o soud, tak omezená pomstychtivost, touha po samospravedlivém zadostiučinění – i soud může být vykonávaný s různými pohnutkami. Ale i s láskou k těm, které má formovat.
Kdybych měla za sebe určit nejlepšího svědka ve věcech víry, pak je jím asi vlastní svědomí. Dokonce i kdyby všech těch 70 moudrých mělo jiný názor, přidržím se radši svého svědomí, pokud mi říká něco jiného. A to i ve věcech vnímání toho, kdy je ten správný čas něco udělat, kdy začíná něco nového a kdy naopak končí něco, s čím je třeba se rozloučit. Kalendář je jen věcí synchronizace a konvence, to podstatné zachytit nedokáže – i když může být dobrým průvodcem a pomůckou. Naslouchání vlastnímu svědomí je podle mého nejlepší prevencí před stádním chováním, které hubí každou opravdovou víru.
Dva odstavce :o)) … Ten první podepisuji. (Možná proto pořád tak “šiju” do “jenom-lásky”.)Protože i *šin je tvořeno dvěma wawim a jediným *zajin, ale teprve, když ho vidíme celé – jako šin (z nadhledu, s odstupem a poznáním) zahlédneme strom života. http://www.lamedwaw.org/symbolika_znaku.html
Co s druhým? Především, ne každý je jako ty. A pak … nezapomínejme na dialog. Nedokáže-li tě ani 70 moudrých přesvědčit, buď nejsou moudří, anebo je chyba někde jinde. Konvence a dohoda je taky určitá forma “smlouvy”, ale podstatná je asi vždycinky ta *kawana. A pak (s čistým svědomím) podepisuju i ten druhý :O))))
O.K., tak to si pak rozumíme :-).
Jen u toho druhého – mám ještě takovou otázku, možná se může stát, že 70 moudrých je opravdu moudrých, a že i já se pokouším s každým z nich diskutovat poctivě. Zkrátka že chyba nemusí být nikde, ale třeba jsem jen ještě nědozrála a nebo je nějakým řízením shora dobré, abych šlapala jinou cestičkou. Nemám nic proti smlouvám a domluvám, k soužití jsou asi nepostradatelné, ale to svědomí stavím asi přece jen ještě výš :-).
Děkuji za text i diskuzní příspěvky:) Souhlasím s tím, že snažit se naslouchat svému svědomí je správná cesta, na druhou stranu moudrost druhých je také velmi cenná..sama cítím, že je vše v životě i hodně o pokoře a úctě k druhým:)
ad dada03) Tak jak otázka leží, vypadá poněkud akademicky, dado. V několika aspektech. Lze diskutovat se 70, 28 anebo 3 moudrými jednotlivě, ale oni konkrétní problém, kterému jsme doposud nedozráli anebo naopak řízením nenáhod vypadá tak, ale objektivně je jiný již prokonzultovali, a nyní tedy diskutuje tvoje poznání s jejich poznáním (a stanovikem) :DDDD Tedy jde tu o diskusi s tradicí.
Poud jsem nedozrál, tak ale tak nějak uvnitř cítím, co je asi správné. A mám na vybranou – prozatím respektovat a toužit dozrát, anebo zůstat svobodný s tím, že možná překračuji. A ponesu odpovědnost.
A právě o ty “shora události” se talmud velice zajímá. Pokouší se buď poučit z precedentního práva, anebo dokonce vytváří maximální myslitelné modelové situace. Ergo tady bychom už potřebovali konkretizovat .
Pozdravení
S tím, že možná překračuji, počítám vždycky, protože i když plním, je velká pravděpodobnost, že plním ne zcela správně, že bude ještě co napravovat. Takže ať plním nebo neplním, snažím se být ve střehu :-). Pokud cítím, že je někde ukrytá pravda, ke které jsem třeba ještě nedozrála – pak se po ní pídím a podle svých možností respektuju, i když ještě nerozumím. Ale nastává situace, kdy je moje svědomí jasně proti, bez tušení toho, že tam někde ta pravda je… A považuju za hodně důležité respektovat samu sebe a vlastní svědomí, místo abych je potlačila u dobré víře, že moudřejší to promysleli za mě a že i když se mi to nezdá, bude lepší se svěřit do “jejich rukou”. A to dokonce i v tom případě, že ti moudří mají fakt objektivně pravdu. Podle mě potlačovat vlastní svědomí je strašně nebezpečná věc, nebezpečnější, než dělat chyby podle toho nedokonalého svědomí a následně si natloukat nos.
Vůbec nemám v úmyslu zpochybňovat moudrost, která k nám může prostupovat z Talmudu. Možná svým důrazem na svědomí mnohem víc reaguju na tradiční křesťanské postoje, jak jsem se s nimi měla možnost setkávat – snaha o popírání toho, co je “jen z člověka” a touha nahradit to tím “Božím”, učení o tom, že naše svědomí nemůže být dobrým rádcem, protože je hříchem porušené, a je třeba dát přednost tomu, co říká Boží Slovo… Vede to k strašné vnitřní nejistotě, nesvobodě, rozpolcenosti, případně k závislosti na těch, kteří vždy velice dobře vědí, co Boží Slovo říká… a vlastní víru Bohu to ničí, nahrazuje vírou někoho jiného. Já jsem dospěla k závěru, že než si implantovat víru možná mnohem dokonalejších a zralejších lidí, raději zůstanu sama sebou – i ve vztahu k Bohu. To ovšem samozřejmě neznamená, že bych popírala vliv Tradice a nebo význam rozhovoru s ní na své vyznání.
Omlouvám se, jestli je ten můj důraz na svědomí příliš mimo téma. Vlastně ani židovský pohled na svědomí neznám. Jen se mi zdá, že necitlivé zacházení s ním dělá z lidí duchovní mrzáky.
ad 06) be*H
Hrozně moc si vážím tvé otevřenosti i tvé snaze žít v pravdě. Ale jednu radu bych přeci jen měl, aby to vzájemné pochopení bylo ještě hlubší. Zkus se (především ve svém přístupu, ne tak v obratech) oprostit od pojmů “víra” a “plnit”. Už vícekrát jsme si naznačovali, že jde spíš o “věrnost” a “naplnění” příležitostí.
“Moudří” ani talmud po mně nechtějí více, než bible. Prostě mi jen vysvětlit, o čem je ta příležitost, které se možná zbavuji. Nejde o to ji plnit, ale nepromarnit. :O))
Seneca napsal,,Spriatelil som sa sam so sebou.Je to velky pokrok.Nikdy uz nebudem sam,,.smile.
No jo, však já k zaníceným plničům rozhodně nepatřím :-)).
Pokud jde o pojem “víra”, vím, že s takovými výrazy může být potíž, že si za tím každý představí něco jiného. Ale trochu bych se zdráhala ji úplně vyměnit za “věrnost”, protože u té už jaksi předpokládám, že jasně vím a znám Toho, komu (a čemu) jsem věrná, kdežto ten pojem “víra” v mé hlavě zahrnuje i to hledání a poznávání Toho, komu je třeba být věrný :-).
Sliby se plní – navštivte Kešet :o))