Zdroj: Archiv

Všeliká věc má svůj čas, učí kniha Kohelet. A tak burčák (ten přirozený) seženete jen na podzim, a jako na potvoru přesně tou dobou se pivo skoro nedá pít, protože kvasinky (ty i ty) makaj jak sněmovna před komunálkami.

Mimino (to nejpřirozenější) se rodí za devět měsíců – samozřejmě některá panenka se ráda přenosí a jsou tu naopak  i spěchavečci, kteří, když to s tím svým předčasným  pospícháním na svět přeženou, skončí v inkubátoru.  Kytky rozkvétají zpravidla zjara a těch pár atypických exotů to pak odskáče přinejmenším svým „nomen omen“ jako třeba ocún  – tedy ocún jesenní – u jehož kořenu  můžeme vystopovat  přesmyčku otec-syn / otsyn, čímž jakoby náš  jazyk milený chtěl naznačit, že v týhle rodině kytek je nejdřív (zjara) otec a na podzim pak  teprve přichází syn. Všeliká věc má svůj čas. Učí Kohelet.

Biblická kritika se nám snaží celkem zřetelně a víceméně nezpochybnitelně naznačit, že kniha Kazatel/ Kohelet vznikla určitě později než v dobách krále Šalomouna, který je jinak považován za jejího autora. Což ovšem ještě nemusí znamenat, že myšlenky nejsou Šalomounovy a pouze zápis bude z doby pozdější. Nicméně i tehdy, ve třetím století před naším občanským letopočtem, měla všeliká věc na světě svůj čas. Včetně člověka!! A tedy i svou přirozenost. A možná proto zapisovač či opisovač Šalomounových anebo šalamounských myšlenek, necítil potřebu zapsat: Všeliká věc má svůj čas a formu.

Před třemi lety jsem byl pozván na tzv. „přátelské setkání myšlenek“ na faru. A fakt bylo přátelské. Chudí dávají bohatě. A katolické bábinky tak nějak braly to posezení jako soutěž ve štrúdlech a bublaninách, jejich mužské protějšky skutečně jako posezení. Padaly normální otázky a taky odpovědi. Snadno si spočítáte, že pokud sedíte se šábesdeklem na hlavě u bábovky na faře, dříve či později musí dojít i na lámání chleba a zazní : „Co vy židi máte proti Ježíšovi?“ – Odpověděl jsem, že nerad mluvím za ostatní, já ale že s Ježíšem žádný problém nemám, a pokud si někdo dokáže vnitřně ustát ten největší katastrofický trhák všech dob – totiž co by se asi tak stalo s vesmírem, kdyby pámbu byť jen na chvíli a třeba jen v jedné ze tří svých podob umřel, a nějaké řešení pro sebe najde,  že už je tu jen ten poslední zádrhel, za který ale nemůže žid z Nazareta, ale spíš ti, co se ho pokoušejí interpretovat – a totiž, proč  má toto nesnadné martýrium logiky podstoupit lautr každý a proč je „takovýhle“ Ježíš každýmu tak vehementně vnucován, jako by šlo o spásu duše, když to přeci jde i jinak.  Jestli ona to nění vlastně taková přirozenost na povel.

Účastníci posezení dál míchali svůj čaj a nevypadalo to na žádné autodafé. Spíš, jako by hledali cestu. Jak k odpovědi, tak i k sobě. Tedy až na jednoho tzv. „mladšího bratra u víře“, kterému se holt ta koudel vzňala a palčivý plamen (asi zástupný ohýnek horlivosti za nekonavší se autodafé) ho rázem mrskl do spárů paušalizování : „No vidíte, to jsou přesně ti židi …. Ale dávno je přeci psáno, bla, bla, bla …“  Dokonce mi v tu chvíli připadalo, že se pokouší zjebat spíš své spolustraníky než mne, protože já jsem přeci (coby ten žid) už dávno ztracený případ. Jak ale oni mohou trpět takové rouhání !!  … Pak už napůl ve dveřích se otočil, nadechl se, jakoby v duchu potřeboval přeštelovat svůj vnitřní pace-maker, a maličko pateticky prohlásil : „A přesto tě miluji, bratře!“  Co na tom, že to všichni četli jako: „A ty už mě taky neser…“ – křesťanské lásce bylo učiněno zadost.

Všeliká věc na světě má svoji formu a stejně tak (kromě člověka) i svůj čas. A tak jsem si  (stejně jako vy) už pomaličku zvykl na všechny časusporné vymoženosti. Pár úderů do klávesnice, jeden enter a hotovo. Jak v civilu, tak i v nad-civilu. Respektuji to, že okolo vánoc mi vedle jiných spamů přijde i vagon „Happy-chanukah-greatings“, ačkoli bych raději namísto prefabrikovaného kýče nějaký ten osobnější mejl anebo třeba i foun. Nejinak je tomu i před pesachem a pochopitelně i nyní v čase usebrání před Narozeninami vesmíru – tj. před Roš ha-šana.

Háček je v tom, že právě „slíchesové“ období v sobě nese (možná právě díky tomu nečasu, který jako moderní člověci podvědomě pociťujeme, anebo si to tak namlouváme), příležitost k omluvě, která ale může snadno uklouznout po docela nepříjemném gelu flagelantství. A tak se na klasických žido-portálech a žido-fórech dočítám, pro mne maličko nepříjemné výlevy, kdy se ten či onen kajícně (a žel veřejně) omlouvají všem, komu případně ublížili, které zranili atd. atp. Jistě – omluvit se – není nic přirozenějšího (a těžšího). Ale na povel?

Co je na tom tak špatného? Vždyť všeliká věc má svůj čas. A dozrává-li burčák, je to zároveň ve vesmíru to nejpřirozenější období pro omluvu! Nepochybuji (radši) ani, že všichni ti kajícníci  z portálu se předtím skutečně soukromě a katarzně omluvili  každému, koho zranili anebo se domnívají, že zranit mohli, že tak konají v průběhu celého roku a nejen před Roš ha-šana, kdy se to jaksi hodí „ukázat“, a k oné veřejné deklaraci svého usebrání sahají jen a jen z nedostatku času a prostředků anebo dokonce právě proto,  že díky webu, portálům a dalším spořítkům už nestíhají řešit to s těmi, co jsou  příliš daleko, přirozeně. Přesto mi tato forma přirozenosti na povel připadá v čemsi nepatřičná.

Možná to bude jen věkem.  Ale na to by mi měl stačit pohled na fejsbůk. To je taky veřejný prostor a záleží na každém, kolik toho a sebe napráská. A na každém z nás, zda se hrabeme i ve fotkách úplně cizích sdílečů anebo hledáme co nejpodrobnější detaily statusu : Včera jsem se vyspal s Martou, Gábino promiň! …

Možná je to také tím, že jak je rok dlouhý, nenajdu podobné veřejné „sorry“ široko daleko. Notabene na zmíněných žido-portálech. Ani ťuk!  Ale kdoví, jestli by mi v onen „nepatřičný“ čas nepřipadaly jako ta zmiňovaná mrkev v zimě?

Možná je to tím, že bych byl strejdovi, co utíkal od bublaniny – zato ale pěkně nabublaný – daleko vděčnější za docela poctivé : „A ty mě už taky …“

Anebo jen – jsa už čtvrt století u komédie – žárlím a gesta snáším jenom na jevišti. Zkrátka a dobře, vy všichni, které jsem zranil i nezranil, ujišťuji vás, že pokud patříte mezi ty zraněné, včas se to dozvíte, protože ačkoli všeliká věc má svůj čas, jsou skutečnosti které nesnesou odkladu, bez ohledu na to, že burčák dozrává s podzimkem. A jak to vyřeším s těmi, kterým se omluvit nestihnu? To, prosím, nechme na základním trojúhelníku –  původce zranění, dotyční zranění a nebesa – kterýžto trojúhelník fungoval už před prvním Roš ha-šana, tedy dávno dávínko před rokem 3761 před naším letopočtem. A na to dám krk, navzdory vší biblické kritice, protože všeliká věc na světě má nejen svůj čas a formu, ale také obsah.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Umodlenci – Adir ba-marom

1 Komentář

  1. MarkusK
    1.9.2010 – 22 Elul 5770 v 18:01 — Odpovědět

    Pěkný článek. Díky Achabe.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Němcová ocenila děti, které navrhují Wintona na Nobelovu cenu

Další článek

Ale co dál na ministerstvech?