Druhý náš domov, řekne si leckdo. Jak je možné, že to tak je a že je nemálo rodin, kde jejich členové jsou nebo byli ve vězení? Sami jsme měli šanci vidět záběry v televizi, kde radostní propuštění do kamery slibovali, jak chtějí do práce a začít nový život. A jak je to krásná myšlenka, i mě se líbí a moc rád dostávám, když něco pokazím, novou šanci. Těch nových šancí je ovšem už moc a jsou nevyužité. Jak se může matka, stará paní s životní zkušeností, kdy má děti již dospělé, dostat do vězení? V tu chvíli spínám ruce a říkám si jen: “Panebože můj, ta ostuda”.

Jak se na takové lidi poté dívá společnost a jejich samotné okolí? No nijak kladně, povězme si. Zkušenost odpovídá realitě a tak se téměř nic nezmění. Folklór u nás Cigánů je bohužel takový, že se samy děti chlubí tím, jak jejich strýc, bratr, namakaný horovitý muž s tetováním dostal do vězení a jenom proto, že někoho zmlátil nebo přetáhl tyčí po zádech. Důvodem je často prý rasismus. Já tomu ale říkám obecná netolerance k majoritě, kde se  hledá sebemenší záminka k “bitvě”. Majorita se sice snaží, ale nefunguje to. A proč to nefunguje? Protože jsme si sami nepřepnuli knoflík na hlavě, abychom sami přišli na to, že tyč v ruce není tím pravým, jak by se měl řešit spor. Ačkoli chápu jednání těchto lidí. Oni bohužel od malička nemají ´takový vzor, který by jim ukazoval, že s tou tyčkou to nejde.

Styděl jsem se u té televize, kdy matky a doslova “děti” byli propouštěni z vězení.

Nechť je jim tato jedinečná šance ku prospěchu a dostanou rozum. Chce to přepnout knoflík na ON, namísto OFF.

Autor: Pavel Kaleja