Příbuzní

Sestra Cilka (provdaná Eisenbergová) byla chytrá, nehezká, výborná organizátorka, která vybudovala z malé prodejny velký obchod se stavebním materiálem a s vlastní výrobou cementářského zboží.

Strýc Adolf byl velký, tlustý, hřmotný člověk, hrubého chování. Byl asi o dvacet let starší než teta. Teta neměla vlastní děti.

Teta Cilka provdala všechny holky, a to skoro bez věna. Syn Ödön (Edmund) převzal obchod a staří se přestěhovali do Trenčína do vlastní krásné vily. Tam žili z podstaty majetku. Krátce po přestěhování do Trenčína strýc zemřel. Často jsme tetu navštěvovali v Novém Mestě nad Váhom, skoro vždy na svátky Pesach, kde se shromáždila celá rodina, to je asi 3 0-40 lidí. Tam jsme viděli poprvé něco ze židovství (náboženství). V Trenčíně žila teta 2-3 roky sama, psala ženské romány a historky jako do Červené knihovny á la Court- Mahlerová, které nám dětem stále předčítala. Byla velmi energická, sebevědomá a používala často otázku: „Mám pravdu, anebo ne!?“ Ale chraň pánbůh říci, že ne! Pak se provdala do Mohelnice na Moravě, do manželství dostala tři holky, dvě byly už provdané do Vídně, kde měly štíty na obchodním domě Gerngross. Nejmladší, ale už starší holka se provdala později. Když druhý manžel zemřel, vrátila se zase do Trenčína, kde se provdala potřetí, ale krátce na to zemřela na důsledky zánětu středního ucha. Na operaci byla převezena do Bratislavy a odtud skoro mrtvou jsem ji převezl v lékařově doprovodu do Trenčína, kde byla pohřbena vedle prvního manžela Eisenberga.

Většina Eisenbergových potomků zahynula za Hitlera. Přežila jistá Kukuková z Bratislavy (bezdětná), její bratr v USA, dále Erži Weissová, provdaná Taussigová z Nového Města, která žila v Šanghaji, a jeden Weissmann žije pravděpodobně v Izraeli. Nemáme o nich žádné zprávy.

Tetu Cilku jsme nazývali „die Muhme“. Když se koncem dvacátých let dařilo otci finančně velmi špatně, byla jediná ‚ která mu pomohla.

Sestra Herma byla hezká, pěstěná, elegantní dáma. V Grazu se vyučila dámskou krejčovou, měla vlastní dílnu, a pokud se pamatuji, šila pro naši maminku většinu její garderoby. Provdala se za Adolfa Feursteina, úředníka pojišťovny a záložního důstojníka, což byla v tehdejší době zvláštnost, aby se chudá holka bez věna provdala za mladíka s maturitou. Z manželství se narodily tři děti. Nejstarší Franz byl hezký, fešný mladík. Velmi sebevědomý, výborný šermíř. Druhý syn Kurt byl naopak malý, nehezký, ale velmi přátelský a dobrosrdečný. Nejmladší Elly zdědila po matce krásu. Skoro každý rok rodina Feursteinova jezdila často k nám do Sučan. Když vypukla První světová válka strýc Adolf narukoval. Franz a Kurt udělali později válečnou maturitu a stali se důstojníky rakouské armády. Ale nikdo z nich se nedostal na frontu. Po celou válku a i po válce jim rodiče posílali balíky a potraviny. Teta a pak strýc naštěstí zemřeli před Hitlerovým einmarschem do Rakouska.

Po válce jak Franze, tak Kurta vzal otec k sobě, aby se naučili tajům dřevařského podnikání a práci na parní pile. Franz nechtěl u nás bydlet v Sučanech v podnájmu, ale chodil se k nám stravovat. Dali jsme mu přezdívku „Franz der Fresser“, poněvadž bez vybízení snědl všechno, co přišlo na stůl.

Pro pilařství ale nejevil moc zájmu, a ani tehdy, když mu otec najal malý katr – vodní pilu, kde měl samostatně pracovat. Ale místo do práce chodil k paní Schulzové, která mohla být jeho matkou, a tam se nechal obsluhovat jako nějaký turecký paša. V malém hnízdě jako Sučany si začali lidé šuškat a když darem Franz dostal od paní Schulzové zlaté hodinky, poslal ho otec pryč, a na jeho místo nastoupil Kurt.

Franz odešel do Vídně, tam začal na oko studovat ekonomii, ale nejspíš vyhledával zábavu a provokoval německé buršáky k souboji. Pohyboval se v polosvětě a psal texty k písničkám. Dokonce s jednou „Die Teepuppe“ měl úspěch. Z nedostatku peněz přerušil studia a nastoupil na úřednické místo v Hamburku. Tam poznal o rok starší slečnu (Ann) z Velké Británie. Annina rodina měla podíl v textilních továrnách ve Skotsku. Vzali se, usadili ve Vídni, kde si koupili moc krásnou vilu, a Franz obdržel jako svatební dárek auto. Ann byla moc předvídavá. Franz měl doma postaráno o byt a stravu, ale i na benzín do auta si musel sám vydělávat. To dělal tak, že svým známým z polosvěta prodával pravé anglické látky továrny“.

Dlouho jsme Ann nepoznali, a proto jsme ji přezdívali NN. Nechovala se k nám jako příbuzná. V 17 letech jsem byl ve Vídni, a přestože měli velkou vilu, bydlel jsem v hotelu a jen jednou mne pozvala k obědu. Byla velmi podnikavá, a kromě úroků z otcových podílů hostila turisty z Velké Británie, chodila s nimi na nákupy, po obchodech, za což obdržela vždy nějaká procenta. V roce 1938, když Hitler vstoupil do Rakouska, Ann byla v Anglii, Franzovi se podařilo utéci. Jeden čas pracoval v Paříži jako kuchař a pak se v roce 1939 dostal k manželce do Londýna. V roce 1940 byl internován a poslán do Austrálie. Odtud byl později propuštěn. Z manželství Ann a Franze se narodil syn, který zemřel jako vysokoškolský učitel. Jak Franz, tak Ann jsou už léta po smrti.

Kurt si pilně osvojoval znalosti dřevařství. Za dva roky odešel do Záhřebu, kde se stal ředitelem velké dřevařské firmy. Tiborovi moc pomohl, když se dostal za Druhé světové války do Jugoslávie. Kurt zůstal svobodný a zahynul za Druhé války v důsledku pronásledování.

Elly byla hezká, trošku silnější, koketní holka. Po maturitě ve Štýrském Hradci nechtěla zůstat v provinčním městě a odešla studovat práva do Vídně. Moc ale nestudovala, měla vážnou známost s inženýrem Vítkovským, který byl správcem jednoho velkostatku. Při prvním kolokviu (dnes asi zápočet) sotva něco věděla. Tak ten zkoušející docent jí řekl: „Kdybyste nebyla tak hezká, tak byste opakovala zkoušku.“ Tato ironická poznámka probudila v Elly ctižádost a vrhla se na studia s velkou vervou a svatbu odložila. Inženýr Vítkovský ztratil tehdy místo následkem parcelace velkostatků a po svatbě se vystěhovali do Kanady. Vítkovský zemřel po Druhé světové válce následkem úrazu a Elly zůstala s dcerkou sama. Tehdy se jí dařilo špatně a chtěla po Valérovi, aby zdejší pozůstalost po Vítkovském poukázal do Kanady. Nemohla pochopit, že v socialistickém státu nebylo možno provést takovou transakci, a přerušila s námi styky. Dcerka vystudovala medicínu. Nic bližšího nevíme. Jedna nevlastní sestra se provdala do Staré Tury za Marmonsteina. Ten byl klempíř, ale nedařilo se mu dobře. Měli dvě holky a jednoho kluka. Otec je podporoval, dokud mohl. Dcerám dal na věno a Artura (nar. 1904) nechal vystudovat vysokou školu. Vystudoval v Brně techniku. Celá rodina, s výjimkou Artura, skončila v Osvětimi. Ten válku přežil a usadil se pak v Novém Mestě nad Váhom. Změnil si jméno na Měšťana a přesídlil do Bratislavy. Mimoto měl otec celou řadu příbuzných. Některé jsem poznal třeba v Trenčíně, Žilině a v Zurichu (Herberta Tauba) a na Moravě v Ostravě a Olomouci. Stýkali jsme se jen velmi sporadicky. Nevíme, jaký měli osud. Většinou zahynuli v různých koncentračních táborech.

Matčina rodina pochází pravděpodobně z Porýní – Hessenska ze Strelingu. Podle vyprávění Dr. Alexandra Strelingera, druhého matčina bratra, lékaře z Budapešti, jenž se zabýval rodokmenem rodiny Strelingerových, byli v XIJI. století bud‘ vyhnáni, nebo se dobrovolně vystěhovali s německými horníky do tehdejších Horních Uher do Liptova, kde se těžilo stříbro a zlato až do XIX. století. Žili v okolí Partyzánské Lupče (Německé Lupče). Partyzánská Ĺupča byla nejstarším sídelním městem v Liptově, do r. 1763 se v něm konala i župní shromáždění. Jsou zde dva gotické kostely ze XIII. století a jeden evangelický ze století

XVI.

Strelingerova rodina se rozrostla a rozdělila se na liptovsko— oravskou a zvolenskou-bansko-bystrickou větev. Nejstarší známý náhrobní kámen byl z roku 1702 na Okoličnom, jenž je dnes součástí Liptovského Mikuláše. Hrob patřil naší praprababičce.

Prarodiče byli zámožní lidé. Náš děda Vilém (Vilmos) se narodil v r. 1850 a byl nejmladší z devíti sourozenců. Maturoval kolem r. 1870, kdy se rodina rozhodla, že narukuje na 10 let místo jednoho ze starších bratrů, který byl ženatý a měl rodinu. Byl někde na Haliči a vrátil se už po 8 letech po předstírání tuberkulózy, v čemž mu pomáhal kamarád lékárník. Vrátil se ovšem po otcově smrti, kdy si starší sourozenci už mezi sebou veškerý majetek rozdělili. Jediná věc, kterou se na vojně naučil, byly karty, a tak rodina nevěděla, co s ním. Dali mu nejubožejší vesnickou chalupu a pár pole. Oženili ho s Fany Grossmannovou z Turany z Turca. Poněvadž dědeček zemědělství nerozuměl, pole pronajal anebo prodal. Jeho zaměstnáním se stalo splouvání vorů po Váhu až do Komárna, kde kulatinu prodával. Jeho hlavní činností bylo čekání na budapešťské kupce a dojednání prodeje. Mezitím hrál karty.

Nejstarším dítětem byla naše matka Žofie, narozená 15. listopadu 1883 a dalším Frigyes – Frici (Bedřich). U dalšího porodu naše babička umřela. Fricka adoptoval jeden starší dědečkův bratr, Koloman a matka se dostali do klášterní internátní školy do Ružomberka. Dědeček se oženil podruhé. Vzal si nějakou Jenny Porgesovou, s níž měl ještě tři děti. Pavlu, jež se provdala do Budapešti za inženýra Polgára, Rizu a chlapce Jeno (Evžena), právníka, který padl r. 1916 v První světové válce. Nevlastní babičku Jenny jsme, my děti, nenáviděly, protože jsme cítily, že využívá a zneužívá naši matku, kterou jsme strašně milovaly.

Matka byla hezká (jako všechny holky Strelingerovy) ‚ štíhlá holka – při svatbě měla 42 cm v pasu. Měla krásné oči a dlouhé husté kaštanové vlasy, jež si nechala narůst až po pás. Macecha ji vyhnala ze školy a musela doma dělat služku pro všechno. Byla chytrá, dobrosrdečná, sečtělá a znala světovou literaturu. Mluvila a psala maďarsky a německy. Slovensky mluvila liptovským měkkým nářečím, oproti otcově tvrdé trenčínské slovenštině.

Autor: Pavel Fenyvesi Fábry

Přečtete si první kapitolu zde