V duši. Nic jiného, než co máš tam, totiž ani vyzrcadlit nejde.( Proto také výzva a vyznání  *Šema není pouhé „šema Jisroel …“ ale stejně tak „u-vchol nafšecha..“ a také „we-šinnantam..“ – tj. srdcem, celou bytostí a podle svých možností, s tím, že to také tradujeme studentům a dětem.) Celičký oceán té tzv. „ústní tóry“ začíná a spočívá na tomtéž, na čem začíná i ta naše docela obyčejná ústní tradice směřovaná k našim vlastním dětem.

Jen si vzpomeňte,  kdy a jakým způsobem jste s vaší vlastní drobotí řešili otázku smrti. Hned se nám všechno zjednoduší. Vincentův dědeček na Vinciho čeká na jedné z „hvězdiček“, on sám zase slíbil svýmu klukovi, že na něj počká na Měsíci, aby se nemusel bát, a pak půjdou dál. To jsou sice báchorky, ale se zrnkem pravdy. A lásky. Jiný nabídne jiná šidítka. Třeba nás něco od smrti vykoupí. Ale to jsou báchorky bez zrnka pravdy. A je možné si zcela akademicky představit, že vpravdě  osvícený rodič vysvětlí capartovi již někdy ve třech letech, že jednoho dne umřou všichni. Táta, máma i on, ale na to je dost času. To že pochopí  až později. A do té doby, je potřeba na to nemyslet a urvat, co se dá… Ale toto vysvětlení  víceméně vylučuju. Většinou se to řeší. Kvůli tomu srdci v nás a vztahu k tázajícímu se. A řeší se to tím způsobem, jaký je někde uvnitř v duši.

Když se Františka kdysi ptala, jak teda vlastně vypadá pámbu, když jsme stvořeni podle Něj, taky bylo nutno vejít se nejen do otázky i do odpovědi. Tj. do její hlavy a zároveň do poznání a pokud možno pravdy.

Ale přišla i logická otázka (to už jí ovšem dávno nebyly tři): „Proč teda Živý světů dopustil, aby bylo kus tóry rovnou napsáno a kus jen tradováno?“  Doplněná navíc spoustou dalších, proč dvě desky z kamene, když se Korán dá napsat na jedno makové zrníčko? A jestli tam bylo celé Pětikniží, nebo jen dvaadvacet znaků, anebo jen desatero v katolickém poměru 4:6 nebo v tom normálním 5:5. Ale když by tam bylo jen to, tak to vlastně stejně nebyla celá tóra. Zpoceni a s odřenýma ušima jsme z detailů o tom, co  vlastně bylo zapsáno na kameni, ještě jakž takž vyšli. Fanča nakonec uspokojeně zavnímala, že tam byl možná jen „podpis“ Sladkého požehnaného, protože na tom asi záleží nejvíc. Bez ohledu, bylo-li to jen jediné zrcadlové jud velkého třesku, všech dvaadvacet znaků, celá tóra včetně té ústní  anebo tekutý krystal Moudrosti. Stejně se to rozbilo.A při druhé návštěvě si už Mojžíš jen dělal základní poznámky – deset slov, protože zbytek měl už v duši i v hlavě. Jakž takž to zabralo.  Ale s dětskou tvrdošíjností jsme se obloukem dostali k tomu, proč ta ústní teda taky nebyla zapsána?

Pokusem svést to na Erbena, jsme jí dokázali vysvětlit, co je to tradice. Jak se pohádky neztrácejí, dokud je někdo nesesbírá, a jak se zpívají písničky o tom,j kam „husička letí“ a co má vlastně „Anička, dušička za jabléčka či čerešně“.  Zaujalo-ji to, zejména ty sexuální podtexty a milostivě nám tento argument povolila s tím: „Tak ono se to jednou stejně napíše!“  Bláhově šťastní jsme kuli železo dokud je žhavé, a pokoušeli se jí vysvětlit formátování talmudu, mnouce si ruce – že teď už se na chvíli nějak zorientuje. A modléce se, abychom byli náležitě připraveni, až se pročte až do knihy Numeri. K onomu příběhu, kdy je sběrač dříví strčen do chládku, než se rozhodne, co s ním dál (nu 15:32-36). Zdali se nějak urazí o tu skutečnost, že „majitel ústní tóry“ čekal na boží doplňky k ní. Bylo nám jasné, že opět přijde na „krájení tradice“. A s ním i „krájení“ Františčiny další cesty. S čím na nás vyrukuje a jak to zvládneme. Ona i my.

Vůbec mi tehdy nedošlo, že Františka tehdy zavnímala mnohem víc. Totiž, že se ta „ústní“ podobá spíše dialogu než nějakému kánonu. Dialogu o podstatě a konkrétním řešení nastalých situací, než čemu co bylo, mohlo anebo být zapsáno. A že na obou tórách – psané i ústní – je to nejdůležitější, jak formátují duši. Kdo tam má méně jistoty, chytá se jich jak polní lopatky, přikrývky a staršího brášky. Kdo má v duši tak nějak jasněji o samotné podstatě, traduje dál aniž by tradici bořil.

Žádné  očekávané krájení se  nakonec nekonalo. Dítko překonalo příslušný oddíl bez jakýchkoli námitek. Maličko znejistěle se ptáme: „Přijde ti to normální?“

„Naprosto. Akorát bych mu to možná chtěla nějak prominout. Je mi ho líto.“ Pak ale sama od sebe dodala, aniž by ji bylo lze podezírat z nějaké služební horlivosti: „I když to od něj na druhou stranu  bylo dost hustý.“

„Co jako?“

„No ta provokace, néé ? Co je, děláte si ze mě srandu?“

„A to vězení?“

„Vždyť by jim jinak zdrhnul.“

„A nepřijde ti divný, že Mojžíš nevěděl, co s tím dělat?“

„A jak to můžeš vědět, on to přece věděl. Akorát se potřebovali poradit.“

„Kdo?“

„No, Mojžíš, Aharon a to shromáždění…“

„O čem?“

„No o tom, jestli je to na karet anebo na veřejnou popravu.“

„A nemyslíš, že by to Mojžíš měl vědět rovnou?“

„Vždyť ti říkám, že on to věděl. Ale ještě to nebylo zapsaný. A na smrt je přece je potřeba víc než jen jeden svědek. A to už zapsaný bylo, to vědělo už i to shromáždění …. Hele a myslíš, že cicit s tím taky souvisí ? …“ opáčilo instabilní dítě běžíc příběhem dále, aniž by kdy zalistovalo v Sanhedrinu a komentářích.

Život je ustavičné dávání a braní. A stejně tak i dialog. Vlastně, je-li spánek obraznou šedesátinou smrti a  v plnosti naplněná Harmonie šábesu šedesátinou budoucího věku, pak je právě dialog šedesátinou Jaakovova žebříku, který taky není ničím jiným než schematem věčnosti. Neustálého dávání braní. Spodem opřeným o „psanou“ a nahoře o „ústní“ …  A jediná, kdo se umí plynně pohybovat všemi levely, je právě duše. Ne ta nafukovací od Neprakty, ale ta, kterou vnímá i neznaboh – totiž spojnice mezi pohnutkou (srdcem)  -myšlenkou (představou) – pojmenováním (slovem)  a činem.

Autor: Jaroslav Achab Haidler