Člověk má potřebu životního výhledu a také potřebu vědomí nějakého předělu, v soukromém životě člověka se (zejména v západní společnosti) takovým předělem stávají narozeniny a ve veřejném životě je takovým předělem „nový“ rok.

Začátek pomyslné nové roční etapy však není tak univerzální, jak si to velké části lidstva myslí či připouštějí. Nový rok tak připadá na různá data, posuzujeme-li to podle jednoho určitého –svého– kalendáře. Jindy si tedy počátek nového roku připomíná společnost euro-americká, jindy společnost, která dál počítá dny podle juliánského kalendáře, jindy židé/Židé a jindy například Číňané nebo Tibeťané, našli bychom těch počátků roku ještě mnohem více… Více než náš euro-americký kalendář má logiku přirozeného běhu života člověka i planety (vesmíru) kalendář židovský nebo čínský a tibetský, ale to si lidé ze Západu asi neradi připouštějí.

Kdysi se křesťanští otcové pokoušeli dát lidskému roku duchovní (liturgický) rozměr a položit tak počátek roku do chvílí temného nepřívětivého zimního období, chtěli toto období prosvětlit nějakou zářící a nadějnou událostí, proto do tohoto období zasadili čas Ježíšova narození. Narození Mesiáše se nabízelo jako logický počátek, nebylo to sice pravdivé datum (historicky odpovídající), ale mohlo to přinést pozitivní výsledky – kdyby se lidé skutečně věnovali aktivnímu duchovnímu životu, kdyby rozjímali nad zlomovým okamžikem dějin spásy, pak by ta historická skutečnost nebyla až tak podstatná, důležitý by byl stav lidských srdcí a lidských myslí, stav ozařující duše i nadějí na příští Ježíšův příchod. Dobrý úmysl se -žel- nezdařil. Křesťanství nebylo tak společensky silné, aby opravdu duchovně zasáhlo celou tehdejší společnost, ale stereotypy staré společnosti byly dost silné, aby naopak deformovaly křesťanství. Rozpad křesťanství na západní a východní církev a také rozdělení křesťanské společnosti na dva světy používající dva odlišné kalendáře1), tedy i prohlubující se dvojí (odlišné) vnímání duchovní podstaty některých předělů liturgického roku – to byly události, které spolu s jejich důsledky dost možná již tehdy přivedly Abendland na počátek jeho (naší) zkázy, na počátek našeho současného euro-amerického úpadku.

Může však chápání a duchovní orientaci člověka ovlivnit slavení nějakých svátků? Myslím si, že do určité míry ano, je to obdobné, jako když na naše podvědomí působí různé „umění“ – hudba, obrazy, architektura. Myslím si, že třeba posun mezi theofanií2) a epifanií3) je velmi zásadní. Pokud jednotlivé významné předěly liturgického roku měly pomáhat člověku v duchovním růstu, pak si myslím, že theofanie přibližuje člověka k duchovní dospělosti a k uvědomění si Ježíšova spasitelského poslání – Boží slova, kterými se Stvořitel přihlašuje ke Svému Synu, nám jasně říkají, koho máme následovat. Tím neříkám, že připomínka epifanie není důležitá, ale při tomto svátku jsou často až příliš pouťově v centru pozornosti orientální mudrcové a sladké miminko v jesličkách a ta infantilita šířící se kolem toho může odvádět (a odvádí) od syrovosti duchovně očišťujícího pokání a plného odevzdání se do vůle Stvořitele, s čímž jsou spojeny události na břehu Jordánu a do nichž nás duchovně přivádí theofanie. Ale tématem theofanie  bych se chtěl více (podrobněji) zabývat někdy později.

Nyní bych se rád vrátil k té lidské potřebě pomyslných životních předělů. Již jsem o tom mluvil dříve v souvislosti s rituály v lidském životě. Předěl mezi starým a novým rokem je jedním z rituálů přechodových, byť v naší euro-americké kultuře postrádá sepětí s přirozeným rytmem života planety Země a -žel- už dlouho postrádá i jakýkoliv křesťanský duchovní rozměr.

Jak už jsem řekl na počátku, člověk má potřebu životního výhledu a také potřebu vědomí nějakého předělu, to prvé je logické, to druhé je spíše kulturní stereotyp. Člověk, který nežije v nějakém jinými lidmi zabezpečovaném duchovním ústraní, se nedokáže vyhnout základním existenčním otázkám, milionář sleduje pohyby svých transakcí na burze, žebrák přibývající mince ve své misce či čapce položené na chodníku. Jejich vnímání životního pohodlí a prožitků příjemna je odlišné, ale jejich potřeba perspektivy do budoucna je paradoxně stejná, jeden vydělává na to, aby si zaplnil žaludek v nějaké luxusní restauraci, třeba v Hiltonu, druhý, aby si zaplnil žaludek v nějakém laciném bufetu nebo aby si koupil alespoň pár rohlíků, ale i přes nepřekonatelnou propast, která rozděluje jejich světy, je cíl jejich obecného (základního) snažení paradoxně stejný – plný žaludek.

Člověk má potřebu perspektivy, výhledu do budoucna, jen nechce na tom konci budoucna zahlédnout konec svého pozemského života. Pro žáky Ježíše muselo být velmi obtížné, když jim Mistr ukazoval na polní lilie a na nebeské ptactvo a říkal jim, ať se nestarají, co budou jíst a čím se budou oblékat. Taková duchovní odpoutanost od materiálních životních potřeb je obtížně přijatelná i dnes. Nejblíže je této odpoutanosti poustevnictví, ale paternalistická společnost se svými nařízeními činí klasické poustevnictví téměř neuskutečnitelným; i poustevník dnes musí platit zdravotní a důchodové pojištění, i poustevník dnes musí platit ze své poustevny daň z nemovitosti, i poustevník možná bude muset (podobně jako řeholníci a řeholnice) jezdit někam na povinnou dovolenou mimo svou poustevnu, protože ta je přece jeho „pracoviště“. Ostatně i ti žebráci jsou ve stále složitější situaci, pohled na lidskou chudobu, pohled na společensky neperspektivní lidské trosky, slušňáckou společnost znepokojuje nebo znechucuje. Vždyť co kdyby ten pohled na žebráka byl pohledem do zrcadla naší vlastní budoucnosti? Ne, my nechceme vidět perspektivu takové budoucnosti, my nechceme vidět perspektivu své smrti, nechceme vidět ani umírání civilistů v občanské válce na východní Ukrajině, my nechceme vidět zkázu, kterou pomohli rozdmýchávat i někteří naši politici, my ostatně nechceme vidět ani úpadek euro-americké ekonomiky. Jenže co tedy vlastně chce západní člověk vidět? Klam… Mnozí západní intelektuálové se vysmívají víře v Boha a označují tuto víru za berličku slabých nevyrovnaných osobností, ale oni sami se většinou bojí pohlédnout realitě běžného života do tváře.

Skutečně věřící člověk by neměl chtít vidět falešnou perspektivu, měl by si uvědomit, že věčnost trvá příliš dlouho, než aby to stálo za to ji kvůli krátkodobosti pozemské zábavy promarnit (ztratit). Skutečně věřící člověk by si proto měl uvědomovat, že náboženské společnosti mohou být pozemským průvodcem na cestě směřující k věčnosti, ale nejsou zárukou vstupu do věčnosti, že na tyto společnosti nelze delegovat svou odpovědnost za svůj pozemský život.

Perspektiva křesťana by tedy měla stát pevně na základě slov: „Hledejte raději neustále Jeho Království a vše ostatní vám bude přidáno.“ (Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Lukáš 12:31) Jednou z cest, jak toto Jeho (Boží) Království hledat, je cesta aktivního duchovního života: modliteb a studia Božího Slova – Bible – i studia života a myšlenek těch dobrých křesťanů, kteří nás předešli do věčnosti a kteří by nám mohli být příkladem.

Je tu však ještě jeden důležitý aspekt našich životů, kterému se lidé nejen na Západě ovšem snaží v poslední době stále více vyhýbat. Jestliže lidé mají potřebu výhledu, potřebu perspektivy budoucnosti, pak je zvláštní, že stále více lidí se bojí pohledu zpět. Jako by v naší vlastní minulosti, natož pak v minulosti našich rodičů a prarodičů i starších předků, bylo něco znepokojivého. Jako bychom se báli pohlédnout na naše vlastní názory, na morální postoje či životní zkušenosti minulosti nedávné. Jako by dramatická proměna euro-americké společnosti, která stále více postihuje i společnost asijskou, chtěla udusit jakoukoliv vzpomínku na minulost. Vzpomínku na cudnost babiččina oblečení i vzpomínku na dědovy ruce spínající se před každým jídlem k modlitbě. Vzpomínku na záhonky se zeleninou na zahradě rodičů a na jejich péči o ovocné stromky. A kam to vlastně zmizelo a proč si místo toho stárnoucí rodiče postavili nesmyslný bazén – jen proto, že ho mají sousedé? A kdy otec vlastně přestal děkovat Bohu před jídlem? A proč je má sestra již počtvrté rozvedená? Kde se stala chyba? Řada našich věřících přichází v nějaké slabé chvíli (většinou, když jim zemře někdo blízký) s podobnými otázkami, vzpomínky se náhle nepříjemně vynoří a oni touží slyšet nějaká uklidňující slova; paradoxně i mnoho věřících chce slyšet falešnou útěchu, ne skutečné odpovědi, jakkoli v tu chvíli vnitřně cítí, že se něco dělo v jejich životech špatně, stejně nechtějí, aby se tato myšlenka stala dominantní a určující jejich budoucí život – to by totiž znamenalo radikální změnu. Zažil jsem to v posledních letech mnohokrát, jakmile strach z těžké nemoci nebo šok ze smrti blízké osoby odezní, většina těchto lidí odsune pochybnosti a otázky rychle do zapomnění. Od šedesátých let minulého století převažoval v církvích trend nekonfrontovat věřící s nepříjemnými myšlenkami, odpadávání od víry pokračovalo a vůdcové církví nechtěli lidi děsit, snažili se je udržet ve svých řadách za každou cenu. Církve proto začaly pořádat rockové mše, sportovní a jiné volnočasové aktivity, programy pro děti a mládež a seznamovací taneční zábavy, duchovní (kněží, kazatelé a pastoři) se pozvolna stále více měnili na terapeuty a psychology a jejich posláním byl stále více obecný životní coaching ([koučing] – koučování) opentlený nějakou atmosférou impotentní nekonfliktní rádoby duchovnosti. V takové atmosféře se těžko mohl vytvářet vztah jednotlivce k Bohu, který je nejen milující, ale také trestající. Uvědomování si Boží milosti, která je úzce spojena s osobním vztahem věřícího k Nebeskému Otci, tak vyprchávalo ze životů věřících, až z jejich životů zůstala jen vyčpělá zteplalá bývalá sodovka zahnívající ve staré lahvi (formě). A totéž se stalo církvím, mnohokrát zůstala vnější forma, zůstaly některé fráze a obřady, ale skutečný původní obsah zmizel.

Když jsem se nad tím vším v minulosti opakovaně zamýšlel, zjistil jsem, že existuje jeden velmi shodný prvek: Mnoho věřících se dokonce stále modlí, a to nejen v krizových situacích, ale zůstává v nich i potřeba modlitby pro jejich vize blízké i vzdálenější budoucnosti – chci to a to, mám takové a takové plány, Bože zařiď to. Tito lidé přistupují k Bohu podobně, jako si zvykli přistupovat k paternalistickému státnímu systému, stejně jako očekávají, že vládní nomenklatura najmenovaná vládnoucí partají či koalicí, které oni přece dali mandát ve volbách, se postará o jejich sociální a bezpečnostní jistoty, tak se Bůh jednou postará o jejich jistotu spasení a o jistotu věčnosti, pokud jsou oni v té (z jejich pohledu) správné církvi či náboženské společnosti. Tak jako prodali spolu s hlasem i svou svobodu za pozemské jistoty, tak se domnívají, že si koupili jistotu věčnosti, když odevzdali svou duši do péče nějaké církve. Proto se jejich komunikace s Bohem změnila na komunikaci podobnou té v politickém systému, tak jako hlasem vhozeným do urny souhlasím s politickým programem, tak stejně svou účastí na veřejném setkávání církve souhlasím s tím, že ona mne zastupuje před Bohem, a proto si já vlastně mohu automaticky nárokovat naplňování svých modliteb – podobně jako si nárokuji svá občanská práva. Samozřejmě že takto otevřeně a zjednodušeně to nikdy tito lidé neřeknou, ale jejich podvědomí tak pracuje. To je zřejmě důvod, proč se tito lidé smiřují s postupnými změnami ve společnosti, proč přijímají jako normální to, co by ještě před několika lety za normální nepovažovali, proč opakují všelijaká pseudohumanistická klišé, aby ospravedlnili to, že se necítí šokováni či nešťastní, když vidí, jak se lidé odklánějí od původního Božího řádu, a nebo proč sami považují takový odklon za přirozený vývoj společnosti…

A teď se dostávám k druhému společnému bodu, který jsem u těchto lidí většinou postřehl: Neochota obracet se zpět vede k fatálnímu postoji nevidění Božích darů – ke slepotě k Boží milosti. Tito lidé se někdy modlí i za konkrétní věci pro svou blízkou či vzdálenou budoucnost, ale protože považují svůj vztah s Bohem za jakýsi smluvní vztah, kde Bůh je dodavatelem, jehož aktivity zastřešuje a garantuje církev, tak málokdy tito lidé děkují za Boží dary, pokud vůbec kdy děkují.

Když toto opakovaně vidíte, když si to uvědomíte, že se děje něco tak hrozného, takový nevděk vůči Bohu, snažíte se ty lidi nasměrovat k nějaké sebereflexi. Jenže, vychovávají-li církve dlouhodobě své věřící k nějakému stereotypu, pak je většinou snaha o sebereflexi u těchto lidí marnou snahou. Co by měl člověk usilující o svou sebereflexi dělat?

Předně si uvědomit, že jeho existence, už jeho počátek života a pak celý probíhající život je velkým souborem mnoha Božích milostí a darů. Uvědomit si, že bez Boží milosti by nebylo našeho života.

Potom je třeba si uvědomit konkrétní Boží milosti – to, čím nás jako jednotlivce obdařil, jaké nám dal znalosti a schopnosti. Uvědomit si, že pro jednoho člověka je Božím darem manuální zručnost a pro druhého člověka je to schopnost učit se cizí jazyky, ale že oba tyto dary pramení ze stejné Boží lásky a že jeden dar není větší a druhý dar není menší, že jeden člověk není lepší než druhý, že oba jsou se svými schopnostmi, které od Boha dostali, potřební a užiteční.

Toto uvědomění si Božích darů by člověka mělo vést k odpovědnosti, jak s těmito dary nakládá, tedy že jimi neplýtvá nebo že je nenechává ležet ladem. Stejně tak by toto uvědomění mělo vést ke skromnosti, protože to nejsem já, kdo je borec v nějakém oboru, ale je to Bůh, který mi dal určité schopnosti, aby mne učinil součástí Svého stvoření, součástí velkého plánu, který má s lidmi.

Dosáhnete-li tohoto uvědomování si, pak si začnete více všímat a vážit těch každodenních darů: jídla na vašem stole, střechy nad hlavou a podobně. Uvědomíte si, že vaše modlitby mají pravidelnou odezvu, budete prosit o to, co je pro váš život užitečné, a budete dostávat to, co je podstatné. Je dost možné, že tato zkušenost změní váš hodnotový systém, nejen pokud jde o to, jak budete vnímat stav společnosti, ale dokonce i pokud jde o vaši perspektivu – o to, co ve svém životě a ve své budoucnosti považujete za potřebné. Naučíte se sčítat Boží dary, a tím se mezi vámi a Bohem začne rozvíjet vztah skutečně vděčného Božího dítěte, přestanete být náboženskými partajníky a stanete se učedníky Ježíše – našeho Spasitele. To On řekl: „Varujte se předvádět své dobré skutky před lidmi proto, aby vás lidé obdivovali. Budete-li tak činit, ztratíte odměnu u svého Otce v Nebesích.“ (Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 6:1) Ano, naše dobro, naše schopnosti, mezi něž patří i to dělat dobré věci, jsou Boží milostí. Ten, kdo si to uvědomuje, ten nepotřebuje potlesk lidí, ten se nepotřebuje zavděčit současné společnosti, ten se nepotřebuje koupat v mediální záři, ale pracuje tak, aby jeho dílo bylo v souladu s Božími dary, které od Boha obdržel.

Naše odměna je v prostoru Nebes, naše odměna je součástí věčnosti. Proto bychom se měli naučit jak sčítat Boží dary, nezapomínat přitom na minulost, být vděčni za projevené dobro, ale také směřovat náš výhled, naši perspektivu, k věčnosti. Ne, střednědobá perspektiva není špatný výhled, na tom není nic zlého, ale jen tehdy, když ji spojíte i s tím výhledem k věčnosti.

Projdete-li takovou sebereflexí, změní se kvalita vašeho života a změníte se i vy. Buďte připraveni na to, že tato vaše změna nemusí být příjemná vašemu okolí, buďte připraveni na to, že můžete narážet na odpor nejen v běžné společnosti, ale dokonce i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za věrné věřící nějaké církve či nějakého náboženského spolku. Může se stát, že nebudete pochopeni, může se stát, že se dokonce stanete terčem nenávisti, protože váš život bude zasahovat už jen samou svou podstatou do svědomí těchto lidí. Buďte připraveni, že se tak pomyslně připojíte k zástupu těch, kteří byli v minulosti pro víru pronásledováni, tak jak byl ostatně pronásledován sám náš Pán a Spasitel. Vždyť On o těchto věrných řekl:

„Vy jste ti, kdo se mnou zůstali v mých zkouškách, a já s vámi vstupuji do smlouvy, v níž vám odkazuji Království, jako je můj Otec odkázal mně.“ (Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Lukáš 22:28-29)

Bůh nám pomáhej, abychom nezapomínali být Jeho vděčnými dětmi a věrnými služebníky, abychom vytrvali v té smlouvě, která přivádí věrné do Království věčnosti.

+ Ignatius

1) Původní juliánský kalendář, který v roce 46 př. n. l. zavedl Julius Caesar (kalendář byl reformou starořímského kalendáře a byl koncipován jako sluneční kalendář), byl na Západě v roce 1582 nahrazen gregoriánským kalendářem zavedeným papežem Řehořem XIII.

2) Theofanie (řecky theofaneia) – významný liturgický svátek východní církve připomínající Ježíšův křest v Jordánu s důrazem na skutečnost, že Ježíš byl v tu chvíli Bohem Otcem (Jehovou) označen za Jeho Syna. Ačkoliv držení tohoto svátku u některých křesťanských skupin zmiňuje již v 3. století Kléméns Alexandrijský  ve svém díle Strómateis,  tak první zmínka jakožto o celocírkevním svátku pochází až z roku 361 n.l. z díla římského historika Ammiana Marcellina.

3) Epifanie (řecky epifaneia) – svátek v současnosti připomínající v západní církvi zejména klanění se mudrců dítěti Ježíši (tzv. svátek Tří králů). Tento svátek je západní církví slaven od roku 1164, kdy došlo k přenesení údajných relikvií těchto původně v Bibli zmiňovaných tří mudrců z Milána do Kolína nad Rýnem.

2 Komentářů

  1. Darask
    15.3.2015 – 24 Adar 5775 v 12:52 — Odpovědět

    Děkuji

    1
    0
  2. 21.3.2015 – 1 Nisan 5775 v 01:57 — Odpovědět

    i já :) (děkuji)

    1
    0

Napsat komentář: Darask Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Jak je ČR přívětivým státem pro cizince?

Další článek

Asfaltoví andělé