Už vím, proč mám rád chladné dny, pařáky snáším velmi nelibě. Moje tělo se potí a potí. Potní žlázy mě nutí, abych chodil do sprchy a mezi stavy, kdy jsem studenou vodou osvěžený a pak horkem téměř udušený, se schovávám ve stínu za žaluziemi. Otevřel jsem okno. Můj odpočinek, moje ticho, vyrušil hluk z venku. Ano to je tím teplem, jinak si nedovedu vysvětlit, že ti lidé se chovají, jako kdyby jim letní žár uvařil mozek. Do tváře mi dýchá horký dusivý vzduch. Dav mužů a žen cosi pokřikuje, nerozumím co přesně a já si najednou uvědomil, že slunce a horko má možná neblahé účinky i na ty, kdo chystají zpravodajství televizích novin. Došlo mi, že v každé reportáži zazněla poplašná zpráva. Bouračky, násilí, požáry, vraždy; můj život je už tak dost nabitý zvěstmi a příhodami; ještě abych se děsil z dějů, které nemůžu nijak ovlivnit.

Je poledne a já bych si rád užil před obědové siesty, proto jsem vypnul televizi, mobil, počítač a očekával jsem tu klid. Upocené ticho. Vlastně klídek by tu byl, bydlím v tiché části města, ale křiklouni tam dole mi začínají lézt víc a více na nervy. Mají rozpálené hlavy a věřím, že vlivem parného počasí. Rtuť venkovního teploměru se ve výhni slunečních paprsků nebezpečně blíží k padesátce. Ani mě nedělá dobře tohle dusivé vedro a to nejsem venku. Ani mým sousedům, starým lidem, mladým lidem a dětem, ani těm několika muslimských rodinám, co se minulý týden nastěhovali do opraveného panelového domu na konci ulice. Radní města rozhodli, že ten deseti patrový panelák postupně zabydlí rodinami uprchlíků z Afghánistánu,  Libye, Sýrie a Ukrajiny, následovat je budou i mladé cikánské rodiny. Jedná se o byty v majetku města.

Cítím se jako nafouklý balón. Mám opuchlé nohy a ruce. Okřikl bych je ty protivné křiklouny z ulice, ale slunce jim z mozku asi opravdu vysálo všechen rozum. Znechuceně jsem si uvědomil, že už chápu, co ten upocený dav, který se sunul po horké silnici, řve. „My jsme národ!“ „Táhněte, odkud jste přišli!“ „Čechy Čechům!“…

Moje tělo se opět zalilo lepkavým potem. Utekl jsem do sprchy a osvěžil se.

Tak vám povím, proč mám rád chladné dny. Když začíná podzim, příroda se chystá ke spánku, lidé se zklidňují a zdají se mi být lepšími lidmi. Dokonce i ve zpravodajství od podzimu až do jara slýchávám méně poplašných reportáži. Chci klid, pohodu, ticho a přeji si, aby dnešní před obědovou siestu nikdo nerušil.

Rozhodl jsem se, že tomu pořvávání tam venku učiním rázný konec. Vstal jsem. Mám doma dlouhou, ohebnou, zelenou, zahradní flexi hadici. Mezi její oceňované přednosti patří kromě jiného vysoká tvarová stálost, nepřetáčí se, neláme, neodírá se, nebledne a je příjemná na dotyk. Vyniká skvělými užitnými vlastnostmi, dlouhou životností a schopností obstát při dlouhodobém používání i v těch nejnáročnějších podmínkách. Právě včera jsem tu užitečnou věc koupil. Vzal jsem ji a rozmotal. S jedním koncem jsem vešel do koupelny a upevnil ho k vodovodní baterii, ale předtím jsem odšrouboval přípojku do pračky. Druhý konec jsem vystrčil ven z balkónu.

Stál jsem a díval se na ty figurky pod sebou. Přepadla mě lítost, jací to jsou ale chudáci, jsou něčí loutky, někoho, kdo si sedí ve stínu, nechává se ovívat studeným vzduchem z větráku, možná pije vychlazené pivo nebo limonádu, ukusuje z melounu či masa z grilu, zatímco loutky se tu doslova pečou na slunci. Stál jsem nad nimi, v dusivém vedru jsem byl brzy slitý potem, uvolnil jsem zavlažovací pistoli a vypustil jsem na ty upocené křiklouny s holými hlavami prudký proud studené vody. A ať se propadnu, jestli jsem neslyšel, jak jim kůže na holých hlavách syčela.

Je mi lhostejné kolik bude tenhle husarský kousek stát na vodném a stočném. Pouštěl jsem na ně ledový gejzír tak dlouho, dokud se neobjevili policisté a neodvedli je pryč. Ale nebylo mi do smíchu, vůbec ne; bylo mi smutno, uvědomil jsem si totiž, že roli malomocných převzali cikáni a imigranti.