Přibývá počet muslimů, především akademicky vzdělaných na věhlasných evropských univerzitách[1], kteří vědí velmi mnoho, nejenom bezduché poučky či jen získali schopnost intelektuálního žvanění, proto sami chápou důsledky radikálních výkladů Koránu, velmi dobře vědí, jak nebezpečný je fanatismus, spojený s nevzdělaností, analfabetismem a nenávistí, zcela jistě rozumí odmítavým postojům Západní civilizace k ohyzdným činům například DAIŠ, Al-Káidy anebo Talibánu. Chápou ale mnohem více, uvědomují si – a to velmi dobře – naši nejistotu a rozkolísanost, kterou vzdělání přináší; znají vztah […mezi naším udivujícím a neustále narůstajícím věděním a naším neustále narůstajícím chápáním, že vlastně nic nevíme…][2]

Muslimové, kteří získali vzdělání na evropských univerzitách, už dobře rozpoznali různorodost pramenů, ze kterých čerpá široká řeka evropských hodnot: svobody, tolerance a volnosti, proč je kladen takový důraz na individualismus s nedílnou provázaností úcty ke každému jedinci, jako ke komplexní bio-psychosociální bytosti a k základním lidským právům se silným akcentem úcty k soukromému vlastnictví.

Oni jsou dobře seznámeni s právními a sociálními vědami, apod. Ale nejen to, uvědomují si, ti chytřejší z nich, v Evropě již šestou generaci neexistuje otroctví, naše civilizace se také již odnaučila nepěknému zvyku, uctívat velké osobnosti obzvláště po zkušenostech z  dvacátého století, kdy ještě dnes, téměř tři generace po obdobích zločineckých vlád – bestií s absolutní mocí – léčíme rány z velkých chyb, kterých se dopustili.

Mladí muslimové, ti bystří, ti kultivovaní na „Západních“ univerzitách oni taktéž pochopili, naše poznání […nezačíná vjemy anebo pozorováním anebo sbíráním údajů či faktů, ale začíná problémy…][3]. Východiskem je pro nás problém. Pokud tedy islám protiřečí určitým naším vědomým či nevědomým očekáváním, my se ocitáme v napětí mezi věděním a nevěděním, buď na základě vjemu, pozorování, osobní zkušenosti anebo na základě sbírání faktů, pak se pro nás stává islám „problémotvorným“. Problémy vyžadují nějaká racionální východiska, řešení, která se navrhují a kritizují.

Na evropských univerzitách vzdělaní muslimové už chápou, že se pro nás pozvolna islám stává problémem, což pro muslimy není dobrá zpráva, pokud se pro evropské akademiky stane (což je klidně možné) islám problémem, který je nutné podrobit ostré kritice, zbavit ho předsudečného nálepkování pod palbou protínajících se logických protiřečení, pak se v kritické diskusi budou vědci ptát nejen po relevanci, po realitě a kompatibilitě islámu s evropskými hodnotami, ale významu islámu k různým „mimovědeckým problémům“, to může být inspirativní pro média a umělce, tak se islám stane cílem zájmu hledání vědecké, ale i „mimovědecké“ pravdy o něm, jaký je doopravdy, co skutečně přináší, jaké jsou jeho pravé motivy…, zda je muslim skutečně takový, jaký je, využívá agresi nebo úprk k tomu, aby zlepšil svou situaci anebo se alespoň vyhnul jejímu zhoršení, místo, aby budoval zemi ve které se narodil, zveleboval ji a usiloval zlepšit sociálně-kulturní a socioekonomické postavení muslimského obyvatelstva.

Přijde doba, kdy pod ostrou palbou kritických a hlavně vědeckých, přísně logických argumentů, už islámští učenci nevystačí s tvrzením, že „ale ze dvou miliard věřících přece nikoli všichni muslimové jsou intolerantní, náchylní k agresi, zlí, usilující o džihád, ochotni zabíjet nevěřící…“, islámští učenci budou nakonec muset stručně zodpovědět, proč se mlčící většina muslimů nevyjadřuje dostatečně nahlas k událostem uvnitř islámského světa, proč neřeší analfabetismus, homicidy, domácí násilí, drogovou závislost, chudobu, korupci, násilí na ženách, a to vše se děje mezi muslimy v ohromujícím měřítku. „Západní“ vědci by se měli ptát, jistě oprávněně, proč muslimové tak masivně ve svých zemích porušují základní lidská práva, páchají zvěrstva na civilním obyvatelstvu, zločiny proti lidskosti.

Muslim s akademickým titulem získaným v Evropě samozřejmě o těchto problémech ví, zná velmi dobře rozdíl mezi šarí’ou a evropským právem, je poučený o ekonomii, filosofii, pedagogice, psychologii, sociální práci, apod. Proč ale muslim, který získal akademický titul na některé z evropských univerzit, odhazuje tyto vědomosti; jednu z možných odpovědí nalezne čtenář v kapitole nazvané, Myšlenka znovuobnovení chalífátu inspiruje evropské muslimy. […]

 

Pokračování příště

[1] Vizte například Oxford University Islamic Society [http://ouisoc.org/] anebo Muslimische Studierenden Gruppe Heidelberg [http://msg-heidelberg.de/wordpress/?page_id=12]

[2] Popper, 1995:69

[3] tamtéž

2 Komentářů

  1. danny
    5.10.2015 – 22 Tishri 5776 v 06:40 — Odpovědět

    Roberte,dovolím si nesúhlasit s tou neistotou a rozkolísatelnostot.Ked Popper,tak Popper.Dla neho existujú dva typy teorií:
    1)Teorie,o ktorých vieme,že sú chybné,lebo boli preverené a zamietnuté.(Popper ich označuje ako falzifikované).
    2)Teorie ,u ktorých sa mýlnost nepreukázala,teda neboli falzifikované,ale previerke pravdivosti sú stále vystavené.
    V prípade bodu 1.,mnohé napriek tomu,že boli opoznané ako chybné,stále sú udržiavané pri živote.(Veríme niečomu,čo zjavne nefunguje.smile)
    Takže otvorený človek(raz možno v popperovskej otvorenej spoločnosti) bude vediet o svojej omylnosti,pričom jeho sila v bude spočívat,že si ju bude vedom,zatial,čo ostatný budú mat stále o sebe prehnanú mienku.
    Takže ked nastane čas falzifikovatelnosti toho,ktorého,kto bude rozkolísaný?Russelove kurča?smile

    0
    0
  2. robert
    5.10.2015 – 22 Tishri 5776 v 07:40 — Odpovědět

    Danny, děkuji Vám za komentář.
    Souhlasím s Popperem že:
    Metoda hledání chyb a eliminace chyb, zbavení se iracionalismu a hledání jistot, úkolem je hledání objektivní pravdy. Takže poznání o islámu a muslimech (chci se stále bavit jen v souvislostech textu Islám, zlá předtucha?) by mělo vycházet z problémů, jak praktických, tak teoretických. Hledejme pravdu, objektivně pravdivé, vysvětlující teorie. Nehledejme jistoty, i když jsme omylní, pořád hledejme objektivní realitu, aby se nepravdy o islámu a muslimech objevili a tak vyloučili. To je můj úkol. I když si nemohu být nikdy jistý, zda jsem se nedopustil omylu, tedy chyby, nemohu si určit jistotu za cíl, ale vždy musím mít před sebou účel – hledat objektivní pravdu, víc pravdy, zajímavější pravdy, srozumitelnější pravdy. Když postupuji rozumně, s tímto úmyslem: že nehledám jistoty, nemohu si nejistotu určit za cíl.
    Existují nejisté pravdy – existují dokonce pravdivé věty, které pokládáme za nepravdivé, ale neexistují nejisté jistoty. Proto hledám chyby, abych je korigoval. V publikaci "Islám, zlá předtucha ?" se jen domnívám, než vím, ale moji metodou je kritická metoda. Díky této metodě se potom chráním před otázkami těch, kdo by se tak rádi ptali z pozic filosofického relativismu: „Co je pravda?“ o islámu a muslimech.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Z marockých sadů na židovský slavnostní stůl

Další článek

FBI zničilo důkazy o milionových zpronevěrách