„Ekonomická migrace“ se v poslední době skloňuje ve všech pádech. Spekuluje se o jejích důvodech – četla jsem i poněkud bizarní názor (z pera novináře) o tom, že obyvatelé prosperujícího demokratického a stabilního Senegalu odcházejí do ciziny jen proto, že mají doma barevné televize a satelit a počítače, na nichž vidí, jak je v Evropě blaze. Autorovi úplně uniklo, že Senegal se letos propadl mezi pětadvacet nejchudších zemí světa a pro mladého člověka bez konexí je prakticky nemožné najít takové zaměstnání, které by ho zbavilo ekonomické závislosti na rodičích nebo příbuzných.

Ale to samozřejmě není jediný ani dostatečný důvod, proč se občas nacházejí „lodi duchů“ s útržkem letenky popsaným francouzským vzkazem „všichni tady zemřeme. Prosím, pošlete peníze, které mám u sebe, mé rodině.“

Novináři své čtenáře většinou vedou líbivou zkratkou: děje se to proto, že v Africe je bída, a lidé odtamtud prchají za lepším životem.

Ale stačí to jako vysvětlení? Objasňuje to, proč se vystěhovává jen málo obyvatel Namibie, a proč se většina obyvatel Sahelu po několika letech nebo desetiletích v cizině zase vrací domů? A je to skutečně hmotná „bída“, tak jak si ji představujeme, co všechny emigranty vyhání z domovů?

(Nepíšu tu o případu Somálska, Ugandy, Konga aj., protože všechny africké státy nemají stejné kultury a podmínky a jejich obyvatelé nemají stejnou motivaci k opouštění svých zemí.)

Západní Afrika má v pracovní migraci přinejmenším několik století trvající tradici; od karavan se zlatem, solí, látkami a otroky přes „obchodní cestující“ a honáky dobytka až po sezónní pracovníky, všichni pokládali cestování za prací za normální součást života.

Na konci 19. století  zakládaly koloniální mocnosti na spravovaných územích rozsáhlé plantáže plodin určených pro export, což přineslo další, velmi významné zvýšení pracovní migrace: kakaová pole v Ghaně a kávové plantáže na Pobřeží slonoviny lákaly tisíce pracovníků hlavně z Mali a Burkiny Faso, do Senegalu přicházeli sezónní dělníci na sběr arašídů.

Kolem roku 1940 začala pracovní migrace z oblasti dnešního Senegalu dostávat mezikontinentální rozměr. Ne všichni senegalští vojáci francouzské armády se po válce vrátili hned domů. Francouzská ekonomika se svou potřebou levné pracovní síly přitahovala další zahraniční dělníky. Mnoho Senegalců strávilo ve Francii celý svůj produktivní věk a domů se vrátili až „na důchod“.

V letech 1968 – 1973 zavládlo v Sahelu sucho a zároveň poklesla cena arašídů a bavlny. Další tisíce lidí byly nuceny opustit své domovy a hledat si náhradní zdroje obživy. Po ekonomické reformě v 80. letech opět stoupl počet lidí, hledajících práci v cizině, a systém cestování za prací přetrvává v Senegalu dodnes.

Zhruba polovina mladých mužů mezi 15 – 35 lety odchází z vesnic do měst nebo do zahraničí. Každý pátý Senegalec pracuje mimo Senegal (ne však nutně mimo Afriku). Z kont emigrantů přiteče do senegalské ekonomiky ročně víc než 92 milionů eur, nezanedbatelná část státního rozpočtu. Průměrná mzda činí v Senegalu v přepočtu asi 5.000 korun, ale většina lidí o ní může jen snít, stejně jako o jakékoliv práci (nezaměstnanost se blíží padesáti procentům).

Z výše uvedeného je zřejmé, že není v zájmu Senegalců ani Senegalské republiky, aby mezinárodní migrace došla omezení.

Na druhou stranu je i její vinou, že zemi chybí důležití odborníci (například na celých deset milionů obyvatel působí v Senegalu jen dva anesteziologové) a peníze, které stát vkládá do zahraničních studií svých občanů, se mu nevracejí – mladí lékaři a inženýři zůstávají v cizině, kde je čeká lepší možnost uplatnění.

Vzdor momentální ekonomické situaci země je emigrace v naprosté většině případů samotnými aktéry i jejich rodinami považována za dočasnou a zpětná emigrace dosahuje v případě občanů Senegalu relativně vysokých čísel.

To všechno ale pořád nedává uspokojivou odpověď na otázku, proč lidé riskují svůj život a svobodu a vkládají nemalé peníze do rukou mafie, která je možná dostane na bohatý Sever (a možná ne).

Částečně jsou na vině mýty – organizátoři „zájezdů“ ve vlastním zájmu bagatelizují nebezpečí takových cest, zveličují výhody, kterých se imigrantům v Evropě dostane (v Česku se točil amatérský propagační film a já sama jsem se setkala s člověkem, který byl skálopevně přesvědčen, že v Evropě získá každý zaměstnanec po třech měsících definitivu) a předhánějí se v bájích o tom, jak vysoké jsou na Západě výdělky. Vůči takovým pohádkám nejsou bohužel imunní ani úspěšní podnikatelé, kteří v Senegalu mnohdy dosahují výdělků vyšších, než jaké by je pravděpodobně čekaly v Evropě nebo v USA. (Před několika lety vyšla tiskem zpráva o zámožném majiteli módního salónu, který všechno prodal a nalodil se na pirogu, plující do Španělska. Když se loď začala potápět, pasažéři ho kvůli jeho tělnatosti vyhodili z lodi.)

Dalším motivem je kolaps tradičních zdrojů obživy: venkov se vylidňuje, protože hodnota peněz – také vinou emigrace – klesá a na vesnici nelze, například, vydělat dost na to, aby se muž mohl oženit. Rybolov přestal vynášet, protože evropské a korejské lodi zdevastovaly extenzivním výlovem mořskou faunu při pobřeží. Na rybolovu je přitom ekonomicky závislých víc než 600.000 Senegalců.

Některé rodiny se jen drží staleté tradice migrace za prací – každý mladý muž za podpory rodiny vycestuje, aby posílal peníze těm, kdo zůstali doma nebo kdo se už vrátili.

Hlavní důvod je ale společenský tlak. Tradičně obchodnické společnosti nevidí žádnou oběť v tom, že muž na několik měsíců nebo let odejde do daleké ciziny. Vlastně by to měl udělat každý, kdo za něco stojí, a být tak prospěšný svým blízkým. Na toho, kdo neodchází, nepohlížejí příbuzní a známí zrovna s respektem, a hanba padá i na jeho rodinu.

S rozpadem vesnických společenství se rozkládají i původně funkční ekonomické systémy: dříve získal každý mladík po dosažení dospělosti vlastní pozemek, který mohl obdělávat a – s pomocí věna, které dostaly při svatbě jeho sestry – se mohl oženit (s příbuznou manželů svých sester). Byl soběstačný a, pokud měl dost dětí, i schopný vypomáhat své původní rodině.

Tato praxe dnes nefunguje.

Po odchodu mladých mužů z vesnic je sice v obcích přebytek nevěst, ale i dívky už začínají odcházet a hlavně, nejsou ochotny se vdávat za muže, kteří nedosahují příjmů „emigrantů do Itálie“. Dochází k tomu, že emigranti, kteří se vracejí domů jednou za několik měsíců nebo za rok a disponují zdánlivě nekonečným jměním, se žení opakovaně, staví domy pro své manželky a příbuzenstvo a jejich prestiž stoupá, zatímco ti, kteří neemigrovali, zůstávají na společenském dně.

Kombinace všech uvedených faktorů vede k tomu, že každý mladý muž, který vidí, jak jeho rodiče těžce shánějí obživu, je odhodlán udělat cokoliv pro to, aby se dostal „ven“, mohl začít posílat peníze a jeho hodnota v rámci rodiny i společenství stoupla. Mladíky v tom často podporují i jejich rodiče,  pošťuchovaní sousedy, jejichž synové v cizině uspěli a „posílají každý měsíc“, netouží po ničem jiném, než po potvrzení vlastních rodičovských schopností synovým úspěchem.

Matkám z polygamních rodin jde ještě o víc: ta žena, jejíž syn se stane nepostradatelným pro ekonomický chod rodiny, to jistě pocítí i na pozornosti manžela – se synovou hodnotou stoupne i hodnota její. A i kdyby to tak nebylo, aspoň získá navrch nad svými spolumanželkami.

Při zkoumání výpovědí emigrantů se dozvídáme, že ačkoliv vedlejší motivy jejich cestování jsou různé (studium, lepší práce, osobní rozvoj), jeden motiv je společný všem: touha být schopen finančně podporovat rodinu.

Hilde van Vlaenderen, Serigne Mansour Tall a Gora Gaye  ve svém výzkumu poznamenávají, že například z 32 zastupitelů v Moudry celých 22 někdy žilo v cizině. Migranti uznávali výhody života v Evropě, jako je přístup k moderním technologiím, bankovním službám a kvalitnímu zdravotnictví, lepší možnosti vzdělání a profesního růstu. („Ve Francii je hodně pracovních příležitostí a mnoho věcí k učení. Zvlášť mě zajímá finančnictví a elektronické komunikační systémy. Zrovna tyhle domény v Senegalu nejsou rozvinuté.“)

Často volili mezi venkovským životem v rodinném kruhu a Francií s jejími příležitostmi a pohodlím. („Kdybych mohl, vrátil bych se do Senegalu hned zítra. Ale vím, že je lepší zůstat v Evropě a vydělat si víc peněz, abych se mohl postarat o rodinu a třeba si splnit sen a koupit si pozemek, kde bych mohl vybudovat malý turistický resort.“)

Vztahy mezi emigranty a jejich rodinami zůstávají silné a emigranti se vracejí domů relativně často; respondenti v této studii dvakrát ročně až jednou za tři roky. Časté jsou i telefonáty. Studie nicméně ukazuje, že kontakty s rodinami doma bývají poněkud omezeny poté, co si emigranti založí ve své dočasné vlasti novou rodinu.

Důvodem pro návrat do vlasti může být touha po znovusjednocení s původní rodinou, změna podmínek v hostitelské zemi nebo profit ze zvýšeného společenského statusu v domovské zemi. Všichni účastníci studie projevili přání vrátit se natrvalo domů; plánují investice do zemědělských projektů, projektů rozvoje nebo si chtějí jen užít důchodu. Přesto přiznávají, že jsou částečně adaptováni na evropský způsob života a dělá jim starosti existence bez penzí, nemocenské, bankovních služeb a kvalitních telekomunikací. Bojí se také, že si budou těžko znovu zvykat na kolektivní způsob života, společné bydlení a kolektivní vlastnictví majetku a půdy.

(Zmiňovaný výzkum pomíjí význam situace ve vysílající zemi při rozhodování migranta o návratu. Její důležitost však dokazuje případ Ghany: po zavedení vládní podpory integrace navrátilců se hodnoty zpětné migrace, dříve v této zemi velmi nízké, významně zvýšily.

Výzkum také nezmiňuje ne úplně vzácné případy „nedobrovolných emigrantů“, kteří by se vrátili rádi, ale neudělají to z obavy, že nenajdou uplatnění. Pokud nebyli v zahraničí úspěšní natolik, aby mohli doma založit vlastní podnik, nebo se ucházet např. o post profesora na vysoké škole, jejich šance na zpětné zařazení do společnosti v původní zemi jsou mizivé. Zaměstnavatelé dávají obyčejně přednost „domácím“, a rodina a společnost jsou spíše nakloněni tomu neúspěšným navrátilcem pohrdat.)

Tři z dotazovaných měli děti narozené v Evropě, což činilo rozhodování o jejich eventuálním návratu do Afriky složitější, dokonce i v případě muže, který má v Senegalu děti se senegalskou manželkou a ve Francii děti s manželkou francouzskou.

Jeden dotazovaný měl ve Francii již dospívající děti a byl smířen s tím, že ho možná nebudou chtít do Afriky následovat. Proto už investoval ve Francii do jejich bydlení.

Všichni účastníci výzkumu posílali domů peníze v průměrné výši asi 100 eur měsíčně. K přepravě peněz používali většinou poštu nebo známé, cestující do Senegalu. Jen vzácně využívali rychlých služeb Western Union nebo Money Gramu. Kromě těchto peněz, používaných na nákup potravin a provoz domácností, se některým dotazovaným podařilo podpořit příbuzné v podnikání, rozjet vlastní projekty nebo investovat do nemovitostí k pronájmu. Ukázalo se také, že migranti financují různé rozvojové projekty venkovských oblastí, ačkoliv sami svou účast podceňují (zde).

7 Komentářů

  1. Tomáš Flaška
    11.11.2015 – 29 Heshvan 5776 v 09:16 — Odpovědět

    Karimo, můžeš ospravedlnit migraci jak chceš, můžeš přinést stovky důkazů o tom, jak jsou na tom v té a té zemi bídně, co tam hrozí, či jak se to bortí. Ale nikdy to nepřebije jeden jediný argument: proč bychom kvůli tomu měli zaniknout my? Můžeme jim pomáhat, investovat tam, posílat odborníky a ano, i vojáky, ale jen u nich. Prostě mám rád sebe, svou rodinu, svou zem i Evropu o dost více, než kohokoliv jiného.

    9
    2
    • 11.11.2015 – 29 Heshvan 5776 v 12:44 — Odpovědět

      Tomáši, četl jsi ten článek? Vždyť vůbec není o borcení ani o zániku a už vůbec ne o tom, že by někdo měl někomu cizímu pomáhat.

      3
      1
      • Tomáš Flaška
        11.11.2015 – 29 Heshvan 5776 v 13:57 — Odpovědět

        Četl jsem ho. Měl jsem z toho dojem, že podprahově nabádá k pomoci Senegalským emigrantům. Asi jsem ho špatně pochopil, sorry. Nicméně na myšlence mého prvního příspěvku to nic nemění.

        4
        1
        • 11.11.2015 – 29 Heshvan 5776 v 14:06

          Ok, tak to zkusím shrnout tak, aby to nevyvolávalo nežádoucí dojmy. Je to o mnohasetleté tradici pracovní migrace v oblesti Sahelu, o tom, že velká část této migrace se odehrává mimo Evropu a o tom, že konkrétně pro Senegal je tato migrace zároveň přínosem i zhoubou. A také, mimochodem, o tom, že migranti si pomáhají sami :-) . O pomoci tam fakt nic není. (Mimochodem, největší pomocí by bylo, kdyby velké evropské a asijské lodi – plovoucí továrny – neprovozovaly u Afrických břehů výlov načerno. A kdyby byla zrušena omezení na dovoz zpracovaných zemědělských produktů. To by IMHO pomohlo daleko víc než kdejaké půjčky… ale samozřejmě nejsi jediný, kdo má "Evropu radši než cokoli jiného." :-) )

          4
          2
  2. A.K.
    12.11.2015 – 30 Heshvan 5776 v 09:32 — Odpovědět

    "…ale samozřejmě nejsi jediný, kdo má "Evropu radši než cokoli jiného." :-) )"
    Mě tohle připadá jako taková dost nefér podprahová výtka. Je snad logické a zcela přirozené, že člověk má svůj domov raději, než "cokoli jiného". A je logické, že chce, aby podmínky u něj doma byly co nejlepší.
    Co se Senegalu a jiných afrických zemí týče (a vlastně co se týče všech zemí světa), tak platí- jaké si to uděláš, takové to máš.
    Ano, Sahel má velkou tradici "kočování za prací" a já nejsem žádným zastáncem supermoderního, ale pokud africké země nejsou schopny vytvářet takovou strukturu státu, která posílí zaměstnanost, roli vzdělávání, sníží korupci atd., nemohou očekávat žádné zlepšení. A mohou si za to v podstatě samy, protože jací lidé, takový stát.
    A že kvůli faktu jejich totální kulturní i mentální odlišnosti, jejich masivní příchod do Evropy není žádou naší výhrou, je již dávno zřejmá věc.

    4
    0
    • 12.11.2015 – 30 Heshvan 5776 v 18:51 — Odpovědět

      To "radši Evropu nbež cokoli jiného" se vztahovalo právě k poškozování mnoha rozvojových (nejen afrických) zemí, konkrétně v tomto případě už zmíněného nelegálního rybolovu a kvót, které umožňují zvýhodněný vývoz surovin, ale v podtstatě brání vývozu surovin už zpracovaných (což zase v důsledku vede logicky k tomu, že průmysl se nerozvíjí). Mimochodem o korupci jsem zrovna nedávno s jedním Afričanem měla zajímavou debatu – zastávala jsem názor, že (jeho) představa, že by se Afrika nějakými opatřeními zbavila korupce, je nemyslitelná proto, že korupce a nepotismus je v některých kulturách zakořeněna natolik, že ani zlepšené ekonomické a politické podmínky ji neodstraní a neomezí. Jako příklad jsem použila ČR, kde by korupce taky měla být už dávno odstraněna, ale místo toho kvete a bují… (Ta kulturní a mentální odlišnost, a nejen pokud jde o korupci, je zrovna pokud jde o Česko relativně malá. Mezi Senegalci a Američany (nebo mezi Čechy a Američany) je ten rozdíl IMHO mnohem větší.)

      0
      2
  3. dada
    13.11.2015 – 1 Kislev 5776 v 07:53 — Odpovědět

    Zajímavý článek, díky. Můžu se zeptat, jak taková vládní podpora integrace navrátilců v té Ghaně konkrétně vypadá?
    Ten současný zběsilý stav migrace do Evropy je vskutku neštěstím pro všechny (vyjma islamistických pošahanců a spol.)

    3
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Nebýt říše Árijů vyčerpána vleklou válkou s východořímskou říší, pak by byl Muhammad popraven jako buřič a nepřítel

Další článek

Vernisáž výstavy konané u příležitosti 100. výročí narození Jana Opletala