Ráno. Hodně brzké. Odporné.  Dětem prý vstávání neva. Hmm, mně teda jo. A bude tomu tak až do smrti. Anebo možná nejsem dítě. Nebo nějaké přestárlé dítě. No aby ne, je mi už deset. Jediná výhoda tohoto rána oproti těm školním –  nikam se nespěchá, protože mamina chce být krásná. Dostal jsem kakao. Ne jako bonus, ale je to syté a nejbližší čtyři hodiny a pak asi hodinku s tátou, se toho moc nenají. Tak aspoň nějaké jídlo. Balí se i svačina, ale nevím, jestli si dám.  Vlak nám jede za chvíli. Asi v něm schrupnu. Taky že jo.

Ráno. Ještě pořád odporné, ale už v Plzni. Z nádraží jedeme taxíkem, protože mamina chce být krásná. Bory – jako kus naší hymny. „Kam přesně?“ chce vědět taxikář? „K věznici.“ Nediví se. Spíš zlidštěl.

Končící ráno. Spíš dopoledne. Prošli jsme nějakými dveřmi, chodbičkou – takovou jako recepcí, dokumenty, papíry, podpis, balíček odevzdejte tady a pak tudy. Do jakési čekárny. Jsme tu bez dozoru. Příslušník má možnost vidět na nás okýnkem z recepce.

Takové ty školní židle kolem stěn. Na nich rodinky. Převážně cigánské. Ale nejen. Sedáme si. Mlčení. „Pekná, jaj…  Poprvý co?“, prohásí najednou starší cigánská mamča nebo babča. Je tak široká a málozubá, že to desetiletej kluk prostě neodhadne. Mamina přikývne. Ta starší si pak zničehonic ale naprosto zřetelně směrem k mámě potřese něco v klínu. Možná tam má pytlíček s bylinkama, myslím si. A zazubí se na ni. „Těžký co? Kdy ti ho pustěj?“ Máma váhá s odpovědí. Vypadá šokovaná. Nerada si někoho pouští moc blízko do sebe. Protože koho tam pustí, toho pak miluje. Přísně, tvrdě ale fest. Jak už to Lvice dělají. Pak se ale překoná, usměje a povídá: „My to vydržíme.“ Tím to neskončilo, ale detaily nejsou podstatné, navíc tam zněla slova, která by si máma určitě nepřála, abych je opakoval.  Třeba: doba na hovno, něco o kurvách s gestem směrem k okýnku s příslušníkem, pak o chlapech obecně, jsou to taky kurvy, a pak až závěr: „Se nebojte, dojde, kytičku donese, pustit musej…“

Jsme tam asi hodinu. Dávno už není ráno. Vejde esenbák, čte mámino jméno, máme jít za ním. Jdeme křídlem domu postaveného do hvězdice. Hodně nepovedené muzeum nebo stará škola. Dost mříží, nejen v oknech, ale i přes cestu po chodbě. čtverečky kachliček. Blbě umytá podlaha – zejména u stěn a vždycky kolem těch mříží.  Takhle vejdem až do obrovské kruhové tělocvičny. Plno stolů, dlouhé řady posrážené vždy z pěti šesti stolů. Bez ubrusů. V jejich hlavách z obou stran esenbák, u stolů vždy jeden člověk v šedavé uniformě a naproti jeho rodina, příbuzní nebo jen rodič či rodiče. A karafiáty. Hodně vzdáleně to tu v tom úle, úplně v srdci borské věznice, vypadá jako na okresním sjezdu. Stejně jako máma i já očima rychle hledám místo, kde sedí někdo v šedém, ale dosud bez bytostí naproti. Asi dvě tři taková místa vidím, ale táta to není.

Náš esenbák se o něčem radí s jiným esenbákem, pak mámu poprosí, aby ho následovala. Vedou nás jinam. Do patra. Otevřou nějakou učebnu nebo volební místnost. „Posaďte se“.

Ani ne deset minut a konečně je s námi. Z civilu z něj zbyly všeho všudy jen ty jeho štrougalovský brýle. Jinak je o hodně jinej. Erární rovnošat mu teda rozhodně nesedí, praktické střihy na nepraktických bytostech vypadají vždycky jako pytel. I oči za brýlema má divné. Je v nich něco jako vina. Anebo i troška strachu, a já do prčic nevím, jestli je to strach z esenbáků a tohoto prostředí, anebo z toho, co má v rukou. Vypadají jako opařené – terpve později se dovídáme, že je to jen od suříku, kterej se blbě smejvá, protože náš vždy tak nádherně manuálně levej táta tady smí – po třech dnech korekce, kdy strana, vláda i soudruzi z nápravného zařízení konečně pochopili, že Haidler nesabotuje ani soustruh, ani skládání korálků pro Preciosu, ale skutečně levej je – leda tak natírat suříkem nějaké surovější ingoty.

No a v těch rukou, i když ještě domů nejde a dlouho nepůjde, drží přesně podle cikánčiny věštby kytičku. Ačkoli … Je to fikus. Čtyři zelené mandaly na jednom prutu trčícím z květináče. Bejt to doma …

Bejt to doma, dopadne to asi, jako když si kdysi z Prahy přivezl své milované manšestráky. Sám si vybral, sám si koupil, o půl čísla větší, v barvě rezatých mravenců, s povislou zadnicí, ale s pocitem, že je jazzman kunderovského ražení. Ty gatě tehdy na pár hodin zrušily „pokoj v domě a ve vesmíru.“ Takže bejt to doma, ale tady jsme v Plzni na Borech. My na návštěvě, esenbáci okolo a táta za katrem. Za to že napsal článek – vlastně jen reportáž o naprosto běžných metodách tehdejších estébáků. Prozradit existenci šmírovací díry ve skříni a nelehké osudy vydíraných udavačů je totiž vyzrazení státního tajemství zvláštní důležitosti. Mohla to bejt vlastizrada, ale z toho se táta se svejma pár ročníky práv, odkud si právě přivezl mimo jiné taky ty mravenčí gatě, nakonec naštěstí vysekal.

Ono, bejt to doma, byl by malér i z rudého karafiátu, který si včas stihli z kapesného nakoupit zkušenější mazáci. Máma totiž chudáky karafiáty vnímala taky tak trochu jako vydírané udavače, že jako musí pravidelně umírat pro větší slávu komunismu na MDŽ, květnové věncoslávy a jásací Svazy žen. Jenže na toho levého benjaminka od novin nezbyl ani karafiát. Jen nepraktický a neforemný fikus. Nevěřím, že by to byla nějaká šikana. To jen táta zase nechal všechno na poslední chvíli, a pak v dobrém úmyslu pořídil kravinu. Ani ne ficus benjamina, ale ten nejtuctovatější fíkovník pryžodárný, který v životě nikomu žádný fík neurodí.

Jenže máma už od toho odporně časného rána chtěla být krásná. Krásná pro toho manuálně levého trestaneckého benjamínka s rukama od suříku. A tím se stala doslova nádhernou. S nonšalancí panovnice převzala ten kyblík s hlínou s takovou grácií, že jí soudruh dozorce přestal koukat na zadek a vejš a pro sichr si letmo ověřil, jestli ten fikus náhodou není nakonec orchidej.

Pak už to šlo ráz na ráz. Ruce na stole. Nedotýkat se. Mluvte nahlas. Ještě pět minut. Končíme. Kachličky, špína okolo mříží. Plzeň. Obdivoval jsem je oba. Tátu, že do toho fikusu šel, i když je to  jasná sebevražda. Mámu, že nedala zhola nic znát. Ani tátovi a už vůbec nic před esenbákama. I oba současně, kolik lásky si stihli po tom stole poslat a jak moc jim bylo jasné, že já u toho bejt neměl.

Ale v tom se oba dost mýlili. Je dobré to poznat. To se pak nezapomíná.

Na čerstvém vzduchu, ještě než jsme nastoupili do tramvaje, mne královna s orchidejí šokovala. Nevím, jestli ji nakazily ty čarodějnice z čekárny, nebo ten rozvrtaný, roztrhaný kilový balíček, který tak pečlivě pekla, balila a naprosto proti své vůli s odporem doplnila nakoupenými cigaretami, důležitým to platidlem do krymu, zda to byl jenom ten nadstandardní prostor na setkání, kde na rozdíl od hluku v centrální hale věznice dozorci neunikne ani slůvko, zda to byly všechny ty vleklé minuty sebeovládání a vteřiny kontaktu s manželem anebo všechno dohromady. To ví jen ona. Ale ještě než jsme nastoupili, myslím, že to byl trolejbus, ta vždy gomód dáma prohlásila: „Jsou to fakt kurvy! Pojď dáme si někde  ve městě grilovaný kuře!“ –  Ten fikus letěl do koše. Rovnou na té zastávce a od té doby k nám nesmí.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Pochopil jsem Ježíše

Další článek

Francie? Jen s vepřovým a bez jarmulek.