Vím. Tak se jmenuje jeden román a podle něj udělaný film. O mládenci z kufru shodou okolností v nacistickém lágru. Jenomže příběh nahého mezi vlky se narodil dávno před vznikem onoho Apitzova románu a dokonce daleko dříve než jiný naháček mezi vlky – totiž pan Mauglí.

Ale vezměme to od Adama. Ten byl taky nahý. A co je nesmírně zajímavé, že ve chvíli, kdy ještě neměl po ruce Evu, dostává (možná proto, aby přišel na to, že mu Eva chybí) jeden pozoruhodný úkol.   Pojmenovat všechny poznané skutečnosti.

Kabala učí, že  jako jediní ve vesmíru vládneme slovem. A po ní to opakuje i Juval Harari ve svém dnes tolik trendy povídání „Sapiens“. I on, vedle spousty dalších pozoruhodných postřehů podotýká, že jenom my “homo sapiens” vládneme slovem. A proto jsme se dali dohromady. Proto dokonce mluvíme tolik, proto vytváříme příběhy a rádi si je sdílíme.

Kabala na vznikání a tvorbě slova dokonce dokazuje i nevyvratitelnou existenci  „vyšších“ světů. Jakoby duch stál dycinky krapet vejš. Nejdřív nápad (cink), potom pohnutka (aha), potom teprve pojmenování (slovo) a potom teprve čin.  Ale vždycky to souvisí s pohnutkami.

Nebudu to nijak dlouho rozmazávat.  Na první dobrou pochopíme ten propastný rozdíl mezi  „možná“  v povzdechnutí „Možná letos to sucho nezničí všecku úrodu“ a mezi všemi těmi „možná“ pana Hamáčka.

Darem, ne-li dokonce povinností Nahého (Adama) je nejen věci pojmenovat, ale ve vysloveném slyšet a poznat i pohnutku. Bez toho je jakékoli pojmenování jen vypuštěným zvukem. Nicotou. Protože ať už člověk začal mluvit jenom proto, aby se čtyři neandertálci dokázali shodnout jak odstranit kládu, anebo tak, jak je to popsáno v Písmu, slovu předchází a pak je i doprovází pohnutka.

Právě pohnutka dělá ze slova pojem a nikoli zvuk. Zvědomělý výrok : “To je to. Takové to je.” – První úkol Nahého!  (Jeden žídek to pak mnohem později parafrázuje známým – „Vaše slovo budiž ano, ano“ a ještě to koření dresingem –„Poznáte pravdu a ta vás osvobodí.“)  Poznávat kořeny zvuků a pohnutky, proč zaznívají, je Adamovou povinnosti. Protože zvuky vydávají mnozí. V modlitbě Nišmat kol chaj, kterou startujeme každé šábesové ráno, to opakujeme už celá tisíciletí.  Zvuky vydává veškeré stvoření.

A některá stvoření, například papoušek, vydávají za určitých okolností i zvuky lidským slovům podobné. A protože nás slyšení nám známých zvuků nás baví, papoušky si oblibujeme a některé jsme si dokonce i najali. Říkáme jim tiskoví mluvčí. Papouškovy pohnutky neznáme přesně (komunikace, oříšek?). Pohnutky tiskového mluvčí jsou jasné (chleba). S výjimkou jednoho, ale tam už je nutno stanovit poctivou diagnózu a pohnutky zaměstnavatele.

Ale zpět. Dokud Adam nepotřeboval být politicky korektní, a pámbu mu stál za zády, pojmenovával  bez obav to, co vidí. Na základě poznání. Učil se od Šéfa tvořit. Tvořit slovem.  Byl nahý a nestyděl se. Dokonce, když si sám pojmenoval problém (nemám pomoc), dostal pomocnici, kost jeho kostí, a byly oba nazí a nestyděli se.  Teprve ve chvíli, kdy Nahý udělal průšvih, začíná to na Big Bosse zkoušet s politickou korektností, prohlásí „To ne já, ale ta slepice, cos mi ji dal…“ a je to v bezinkách. Člověk dostává přikrytí, ale ztrácí světlo a nesmrtelnost (ducha).

Drobný detail. Polopravda (politická korektnost a z ní odvozené účelové politické sdělení) jsou vždycky diktovány strachem. Adam má strach o kejhák, a stydí se být nahý. Tak nabonzuje ženu. Není to tak úplně lež, ale ta přizdisráčská pohnutka”  Ani Abraham tak docela nelže, když ze strachu o kejhák prohlásí, že Sára je jeho sestra.

Mocní i nemocní se bojí. A rodí se politická lež. Prázdný nevyargumentovaný zvuk. A líní myslet, liní se nebát, ho polykají, opakují a jako příkrm přibírají i další takové zvuky. Jenže nebát se být nahý je vlastně původní a zcela přirozený stav.  Nebát se být nahý,  umět vidět všechny „oblečené“ v jejich nahotě, říct jim beze strachu –  jsi nahý a jen to okecáváš zvukama, a když s tím nic jiného, než že si vymyslí „silnější protivítr“ anebo „presupmci neviny“, neudělají, naprosto veřejně prohlásit, v čem jsou nazí nazí, není jen Adamovo právo, ale jak vidno dokonce i povinnost. Tak učí halacha.

Proč povinnost? Člověk byl stvořen, aby se učil pojmenovat. Ne vymlouvat. Protože přežvykovat pouze vypuštěné zvuky (o neoliberálech, diktátu ulice, kampaních a korekcích, ale i o estébácích, nedostudovaných klucích a postižených děvčatech) dělá z člověka vlka. Dobytče, zvířátko. Přestává myslet, leniví ve své základní povinnosti “poznávat, aby mohl tvořit”, a duchovně otyje neboli zpičí. Zpičení jedinci se pak jen  opičí po papouškujících papoušcích a najednou je všude dusno. Dusno mezi vlky.

Právě proto nás talmud učí: Tam kde jsou jen vlci, zůstaň Adamem.  Zůstaň Nahým. A ve své nahotě ukaž na nahotu králů.  Protože ani protivítr ani výsledky demokratických voleb nahatého králíka do kmentu neošatí. Je nahý, je trapný a je zpičený.

 

p.s.  Ve všech zdánlivě nekorektních obratech je pouze důsledně citována politicky korektně akceptovaná Biblí kralická.

 

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Zóna tolerance na Respect Festivalu

Další článek

Ottolenghi a jeho nová SIMPLY kuchařka