Blíží se opět důležité svátky – zman cherutenu – čas přemýšlení o svobodě, proto si dovolujeme upozornit na materiály, které Shekel otiskl k tomu tématu již loni.

A nemusí to být jen ony. Stačí  každý, kdo peče a smaží. Tak například Magdaléna Dobromila určitě někde ve svých slovutných knihách kuchařských uvádí „a naditou sluku pak nutno péci v peci až do růžova…“.

Podobnou zkušenost udělal  i kdejaký pekař (nejen) Vilém, a také každý „folklórní  žid“  v této kotlině, jehož babička na Velikonoc k obarveným vejcům pro koledáčky zadělávala i  na beránka. Kynoucí těsto nejen bobtná a oddychuje, ale také hřeje.

A tím se docela mimoděk dostáváme i k tomu, proč vlastně  by si žid měl po dobu osmi dní odepřít jak  chléb klasický, tak i tekutý. Tedy k problematice chamec. Nechci tady přežvykovat, co je a není chamec (tedy chemicky). To ví anebo si nastuduje  každý. „Prvňáčci“ se domnívají, že cokoli kvašeného – ale to je omyl, protože boršč a kysané zelí, dokonce i jogurt  (které kvasí jaksi studeně – tzv. mléčným kvašením) jsou pesachově košer. Ten boršč ovšem – je-li tam i kus slepice, už nelze vylepšit jogurtem – protože  to by bylo  míchání milchig a flajšig a to taky není úplně ideální, ale vzhledem k pesachu žádný problém. „Pokročilejší“ už tuší, že se jedná o obiloviny (od pšenky po rýži), které zvlhly, a tím pádem mohl nastat proces kvašení čili fermentace. Pochopí, proč se s macot (macesama) dělají na pesach tak nádherné ciráty, a maličko se usmívají institutu prodávaní chamecu nežidům. I když ten úsměv je vyvolán jen dnešním super-marketingovým způsobem života. Já bejt glatt košer žídek v pozdním středověku, donucenej křesťanskou vrchností k vinopalnictví (a i z obilí se kořalenka pálí!) anebo k výkupu zemědělských produktů – asi bych měl před pesachem skutečně starosti, co s námi bude? Buď liberálně švindlovat směrem vůči nebesům anebo zlikvidovat firmu. Takže šetřme s úsměvy. Svět je krásně komplikovanej a kombinovanej ekosystém, který se klene mezi laskavostí  (těch nevyčůraných gójů, kteří to „na oko“ odkoupili, ale pak poctivě vrátili – dost možná s umáznutím procent z úroků z vlastních u židů nadělaných půjček a  s pocitem, že ti židi jsou sice legrační, ale zatraceně féroví vůči Nebesům)  a mezi nejrůznějšími formami boje o přežití (tedy způsoby, jak se vším vydrbat – třeba i pod záminkou liberalismu). Někomu může připadnout i maličko svérázné ono „pálení chamecu – biur chamec“ dodnes provozované v ortodoxních židovských čtvrtích po celém multi-kulti světě, které v ideálním případě vypadá tak, že se kus Brooklynu, Amsterodamu a žel jen zřídkakdy také i Prahy anebo Děčína promění v jakési cikánské ležení, kde na chodnících před panelákama hoří malej  (dospělákama hlídanej a pak i uklizenej) táboráček a tátové v kaftanech docházejí k plameni v doprovodu svých ratolestí a s patřičným pojmenováním (chcete-li požehnáním) těch pár sesbíraných drobečků pálí. Cítíte-li to maličko za pejzy přitažené, tak vás ujišťuji, že jste na omylu, protože jedině takhle si to mláďata jednak „užijou“  a pak také natrvalo vštípí do paměti!  Kdybychom hledali nějaký novodobější příměr, je to srovnatelné s pojašeným petardovým rituálkem  na balkonech našich silvestrovských půlnocí.

Nicméně pojďme od rachejtlí zpátky k  Magdaléně a možná ještě kousek hlouběji. Domnívám se totiž, že skutečné braní jména božího nadarmo není až tak docela pouhopouhé neukázněné „ježišmajdání“ substituující daleko modernější  úsloví „ty vago“, jako spíš lenost nejít ke kořenům. A to i k etymologickým kořenům. Protože „slovem Hospodinovým (jak učí písma) všechno učiněno jest“. Slovem  samotného BigBosse – tedy jménem Vznešeného. A kdo se neptá – bere toto Jméno nadarmo!!

Nekvašené chleby se určitě jedí mimo jiné i jako symbol poněkud kvapného odchodu z Egypta. Bible v tomto ohledu referuje zcela spolehlivě. Jenomže  první dotaz  (naše první „nebeř darmo“): Proč se z Egypta šlo ?  To jen jeden žárlivý semitský bůžek potřeboval dokázat Osirisovi a Sutechovi, že je frája? Že jim tam  v tom egyptském (už dost vyvětralém a vyšisovaném)  pantheonu udělá  maglajs? Kdepak ty věci!  Cesta z Egypta (v hebrejském myšlení dokonce z Micrajim – což lze přeložit jako cesta z blbé nálady, soužení a neproduktivních  starostí koho volit) je cestou ke svobodě!! Proto se taky pesach – Svátek nekvašených chlebů neboli přesnic – jmenuje (po hebrejsku) také zman cherutenu – „čas naší svobody“. Druhé „nevezmeš“ riskujeme přestoupit v okamžiku, kdy se vykašleme na vlastní etymologii slova chamec. A právě tady se dostáváme ke všem těch kynutejm knedlíkům a do růžova vypečeným rolkám.  Chamec potřebuje teplo. Kvas, žár, žárlivost, nakvašenost a tedy hněv. Teplo je hebrejsky cham, chama. Taky slunci se říkává chama, a tak sloveso  chamac (tedy zakvasit, zkvasit) jakoby tu bouřlivost kvasného procesu v sobě někde v prazákladu obsahovalo. Rovněž tak i literatura ráda popisuje sálající slunce jako „do ruda rozžhavený kotouč nad pískem pouště“. A pod ním člověk bez UV-filtru  jako ten bůček anebo plecko, když se nechá podle Majdy z Rettigů mírně péci v peci  –  anebo jen ten, kdo prodělá nějaký zápal (zánět) –  zrudne, začervená. Zrudnout se dá i hněvem … Ovšem, to není žádný objev Amériky. Souhlasím, BigBossův dopis je prostinký jako rozpočítadlo. To nádherné si musíme umět opatřit sami. Ne překrucováním, dokonce ani  folkloristickými ozdůbkami – které jsou holt  vždycky jen ozdůbkami.  Buď krášlí prazáklad,  pak jsou korunovačními klenoty, i kdyby nakrásně naivní a popisné. Jsou-li vyprázdněné, zůstávají jen folklórem. (Což ovšem taky není špatné.).

A tím jsme už přímo v jádru chamecdig problematiky. Cestou na svobodu moc času na vykvašení velikonočního beránka nezbývá, ale především bychom sami ze sebe měli zkusit vymést všechnu „vyšší“ nakvašenost. A určitě ne tím, že si na kursech asertivity násilně šlehneme nějakou beta-hladinku a budeme nesnesitelně pozitivní. Až do vlastní sebevraždy. Stačí prostě, že začneme jednat. Tam do svobody se má kráčet bez chamecu, bez hněvu, bez otrávenosti, bez zakyslé naštvanosti. Směřujeme tam a dojdeme?  Chamec je bez debat také symbol spěchu, ale zároveň symbol vyšších skutečností. A záleží na vás, jak vysoký strop si pod modrým cecíkem požehnání otevřete.  Proto také chasidim v nadsázce učívají , že správný čas na bdikat chamec – tedy hledání chamuc (nakvašenosti) v sobě, nastává již se závěrečným svátkem sukot, tedy asi půl roku před 14. nisanem. Chag kašar we-sameach.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Užitečná genocida