Zdroj: Shekel

Rok co rok, vždy po ranních přímluvách prvního pesachového dne míval Lublinský cadik ve zvyku oznámit svým milovaným chasidům, který seder se tam nahoře líbil ze všeho nejvíce.

Ale toho pesachového rána, už ani přesně nevíme kterého roku, si do své komůrky zavolal gabaje a povídá mu: „Přiveď mi, prosím, ale honem,  Chajkla z Lublinu.“

Gabaj ani moc dlouho nepřemýšlí a teprve na ulici ho napadne: „No jo, ale kterého? Jakoby jich tady bylo málo?“ Ale vracet se mu dvakrát nechtělo. Chasidim nemají ve zvyku, obtěžovat svého rebbe zbytečnostmi.

„Ostatně,“ dumá gabaj, „ koho by asi tak rebbe mohl myslet. Nejspíš hlavu zdejší židovské obce. To je taky Chajkl.“ – zastaví se tedy u lublinského *roš kehila a povídá: „Rav Chajkl, vstávaj, Lublinský s ním chce mluvit.“ Představený by nejradši zůstal pěkně doma, včerejší *seder, byl velice vydařený, a ještě teď se mu trošičku točí hlava po vypitých *arba kosot – povinných čtyřech pohárech vína. Ale když pokyne „Jasnovidec z Lublinu“…

Sotva zaťukali na dveře a vstoupili, svatý muž pomalu zvedne své hluboké a laskavé oči od knihy, a povídá. „Toho jsem nemyslel…“

A tak zase zpátky domů. A gabaj hledá dál. Ani ne za hodinku je v komůrce zpátky s dalším Chajklem. Už to nebyl tak „povedený žid“, jako předtím *roš kehila, ale i tak to byl pořád ještě moc slušný člověk. Proslulý *baal cedaka (laskavý dárce almužen) a také známý *machnis, člověk, u něhož našel každý pocestný oporu a ubytování. A zase to samé. Lublinský jenom zvedl oči od studia, mrknul na Chajkla „druhého“, a povídá: „Toho jsem nemyslel…“

To už ale šlo do tuhého. Chasidim v *besmedreši pomalu ztráceli trpělivost, protože čekali, až se s nimi rebbe přijde pomodlit. Ale ten se vůbec netvářil, že by se chystal hnout z místa, zato gabaj si mohl nohy uběhat, aby našel Chajkla. Toho pravého!

Nakonec skončil u dveří Krejčovské šulchelach, synagogy, kam se chodí modlit jenom ti nejchudší. Zato už brzy s rozbřeskem. Gabaj vtrhne dovnitř, šůl je už skoro prázdná. Jenom pár skutečně b-habojných židů ještě sedí v lavicích a linkují v *Tilim (v Knize žalmů). „Hej,“ šeptá gabaj do ucha jednoho, který – jak se zdálo – své přímluvy skončil, „nemáte tu náhodou nějakého Chajkla?“ – A tak gabaj konečně narazil na nosiče vody, Chajkele Wassertrégra. A povídá:

„Pane žide, lublinský rebbe by s váma rád mluvil…“

Sotva to dořekl, nestačil se divit! Ta hrůza, kterou spatřil ve tváři osloveného žídka. Dotyčný se rozplakal zoufaleji než v den zničení Chrámu a hořce tloukl hlavou o zeď.

„Běda, tak Rebbe už to všechno ví? To je můj konec. Žalko a ouvej! Co teď? Co já mu povím? Mám to vpravdě život! Já se mu přece nemohu podívat do tváře!“

Gabaj si ale nedal pokoje. Ostatně, vůbec netušil, co běží Chajkelovi hlavou:

„Že bychom si trochu pospíšili? Rebbe přeci jen čeká…“

Nepomohlo ani otálení ani prosby. Nakonec se ale Chajkl Wassertrégr s gabajem  k lublinskému rebbe vydal. Sotva vstoupili, povidá Svatý z Lublinu: „Ano, toho  —  to je on…,“ a pak rovnou Chajklovi, „Ale, ale… —  vstaň, nekleč tady na zemi a raději mi pěkně popořádku pověz, co se dělo včera večer?“

„Svatý rebbe, znáš mne. Léta letoucí se živím jako nosič vody. Není to kdovíco. Sotva na přežití, ale dělám to poctivě. Od rána do noci tahám vědra vody z městské studny do židovských domácností,  ale  při tom stihnu ještě třikrát denně zaskočit do synagógy. Vždycinky. Nikdy za celá ta léta jsem minjan u nás v Krejčovské ani jednou nezanedbal, až teprve včera. To se může přihodit leda takovému nebožákovi, jako jsem já, že selžu zrovinka na erev pesach. Ale pochop, každý hledí, aby se zbavil chamecu, a jak mi nikdo za celý rok nedá za donášku ani kopejku navíc, včera mě všichni pobízeli: ´Chajkl, daj si stopečku pálenky. Věčná škoda to vylejt… ´ Tak co si nedat, když tak častují? Asi jsem se drobet přiopil, protože večer do šůl jsem se ještě jakž takž dokodrcal, ale doma vám to na mě padlo, jako bych měl samou únavou umřít. Hlava se motala, těžko po celém těle, a tak povídám Zlate, mý ženě: ´Co kdybychom si teď na okamžik, na mžik úplně maličkej, malinko dáchli? – Nabereme síly a pak se dáme do přípravy  sederu´.“

Zlate se to také docela hodilo. Měla toho za celý den taky až nad hlavu. Celá rozlámaná, jak v domech bohatých smejčila podlahy, aby bylo na seder všechno špígl nýgl. Jenomže, když Chajkl Wassertrégr zase zvednul hlavu, s hrůzou zjistil, že se  ten jejich kratičký driml pořádně protáhnul a že už se skoro rozednívá. Židé se už pomalu trousili do synagóg na Ranní přímluvy. Chajklovi se kolem srdce udělalo mrazeníčko. Vzbudil ženu a povídá:  „Abychom teď začali chystat seder, na to je už pozdě, zkusíme alespoň dodržet Pokyn o *arba kosot.  Něco uzobneme a vypijem ty čtyři poháry.“

Zlate se dala do pláče tak usedavého, jako by se měly naposledy pohnout základové země a stěžuje si. „Proč jsme zrovinka my dva bytosti tak strašně nešťastné? Celý rok dřeme jak koně, a když konečně přijde takovej nóbl svátek, tak to také není k žití?!“ – Chajkl Wassertrégr ji utěšuje: „To už je takovej úděl nás chudejch, víš?  Ale teď už sotva co napláčem. Pojď, aspoň projdem Branou pokynu o čtyřech pohárech.“

Chajkl Wassertrégr se posadil na posteli, otevře hagadu, nachystá pohár, nalije víno, zvedne pohár i oči k nebi a povídá. „Sladký požehnaný, chtěl jsem Ti dneska uchystat seder, jak se na nosiče vody sluší a jak jsme tady u Wassetrégrů zvyklí. Ale co naplat? Převyprávět celý příběh o vyjití z Egypta už nestihneme,  tak alespoň ty čtyři poháry. To je Pokyn, kterým může projít každý žid, ať už vzácný, nebo nepodařený. Moc tě prosím, Sladký požehnaný, přijmi tyhle naše čtyři poháry stejně laskavě, jako bychom byli uspořádali celý seder. Vždyť víš ze všeho nejlíp, že jsme Ti ho  nachystat chtěli. Se vším, co k němu patří. —  Pane světů, moc tě prosím, to co jsem měl převyprávět já, převyprávěj sám, co jsem se měl modlit já, předlož Nebesům Ty. Hagadu přečti za nás a my tady dole jenom projdem Branou pokynu o čtyřech pohárech. Platí?“ – A pak se Zlate vypili ty čtyři poháry, pravda trochu naředěné slzami pokání a hanby…

„Ale rebbe,“ končí Chajkl svoje líčení s očima plnýma slz, „nebesům nic nedlužím. Seder jsem sice nestihl, ale čtyři poháry jsme se Zlate nakonec zvládli! Odpustíš nám, viď?!“

„Neměj žádné strachy, Chajkele. Podíl na budoucím světě jsi neztratil, a kéž bych se na něm mohl podílet s tebou…  Teď běž v klidu domů a ten dnešní seder, uspořádej, jak se sluší…“¨

Chajkl odešel a rebbe svolal chasidy. „Víte, když jsem dnes ráno otevřel oči, slyším najednou nebeský hlas Bat kol, jak volá: ´Seder Chajkla Wassertrégra byl dnes na nebesích zvážen jako nejvzácnější v celém v Lublinu. ´ A tak jsem chtěl vědět, co tak zvláštního udělal. – A slyšeli jste sami. Bodejť by nepřevážil ostatní sedery, když ten Chajklův seder, chystal sám Sladký požehnaný a On to byl, kdo četl hagadu. To je pak těžké se měřit…“

Autor: Jaroslav Achab Haidler

S blížícími se svátky si vás dovolujeme upozornit na publikaci, která čtivým způsobem dokáže dnešnímu čtenáři přiblížit vnitřní světlo pesachu, tak jak ho vnímají chasidé. Dvaadvacet příběhů a dalších kratších vyprávění je doplněno ilustracemi Jakuba Frydrýška. 168 stran, vydalo nakladatelství Prácheňské o. s. v Horažďovicích v roce 2009

Cena knihy: 248 CZK + poštovné. Objednávky na: info@shekel.cz

Video-upoutávka:

3 Komentářů

  1. von Aussig
    1.4.2012 – 9 Nisan 5772 v 20:54 — Odpovědět

    Tento příběh si připomínám pokaždé, když ztrácím naději. A pokaždé se mi vybaví jeho vyprávění během letního podvečera v hartmanickém chrámu.

    Děkuji, jdu si Moškeho (i s Vaším věnováním) vytáhnout z knihovničky…

    Příjemný a poklidný pesach!

    1
    0
  2. 1.4.2012 – 9 Nisan 5772 v 20:59 — Odpovědět

    Díky moc za písmenka. Lidi i knížky mají své jedinečné životy. Jsem rád, že jste se s Moškem poznali :O))
    Pozdravení -acb-

    0
    0
  3. von Aussig
    2.4.2012 – 10 Nisan 5772 v 16:07 — Odpovědět

    Poznali. Velice důvěrně. A musím říci, že návštěva na první pohled ospalé horské vísky (nebo městečka? – hartmaničtí prominou neznalost) přinesla do mého života nejen jedno z dalších příjemných setkání, ale také nový rozměr.
    Vedle trapných čtyř rozměrů našeho obvyklého světa jsem právě v horském chrámu došel k bráně rozměru největšího, který od té doby (snad dobře) rozvíjím. A proto díky Vám, Achabe, za pomoc. :o)

    Sláva Vašemu jménu i rodu Vašemu, kéž Sladký požehnaný osvítí Vaši cestu!

    1
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Padesátka na magistrále, to je řevu

Další článek

Čtěte smlouvy