Zdroj: Shekel

Zase jednou balíme své svršky, je jich už mnohem méně a ani už nemáme naše zásoby potravin z domova. A tak se dne 28. zase táhne dlouhý průvod lidí směrem k bohusovickému nádraží.

Opět vzal věčný Žid svou hůl do ruky a jde vstříc nejisté budoucnosti. Na nádraží se sejdu s matkou, nastupujeme do vlaku, poslední loučení s kamarády a vlak se dá do pohybu. Jsme v našem oddělení namačkáni, všichni máme hodně zavazadel s sebou a nakonec tam strkají ještě nějaká zavazadla, která se již nevešla do zvláštních, pro zavazadla určených vagónů, takže se skoro nemůžeme hnout. Ve vlaku jsme každý našli na svém místě balíček, ve kterém byl chléb, kousek margarínu, trochu cukru a to nám mělo stačit na čtyřdenní cestu. Bohudík jsme všichni měli trochu svých potravin, takže jsme po cestě hladem netrpěli. Horší to bylo s vodou, která nám byla podána celkem asi jen dvakrát. Velikou výhodu jsme měli, že jsme měli přístup k záchodu. V jiných odděleních museli dělat do různých nádob a vylévat to oknem. Mínění o našem cíli byly různé, podle směru jsme zjistili, že jedeme na východ a lidi jsou vždy raději optimisté, i když třeba jdou na smrt. Opouštíme území protektorátu, přejíždíme Německem a za jeden den jsme na území generálního guvermentu, bývalém Polsku. Kolem nás samá rovina, už to nejsou ty čisté vesnice české a německé, které vidíme z oken, lidé chodí hůř oblečeni – Polsko. Jednou vidíme na trati pracovat Židy se žlutými páskami na rukou, prosí nás o chléb. Hodíme jim, co můžeme a myslíme si, že jednou budeme taky takhle vypadat a prosit o kousek chleba. Pak stojíme půl dne na jednom nádraží, kolem nás jezdí stále vlaky s vojskem na východ, Němci a Maďaři, jsou veselý a cítí se již jako páni světa. A konečně jedeme dále, přijíždíme do Lublina, zde se však dlouho nezdržujeme, ale při odjezdu se najednou ve vlaku rozšiřuje zpráva, že vagóny, ve kterých byla naše velká zavazadla, byly odpojeny. Lidí se zmocňuje strašná deprese, to byl náš poslední majetek až na batohy, které máme u sebe. I já tam měl peníze, svoje obleky a jiné cenné věci. Horší je to s mou matkou má teď jen jedny šaty, skoro všechno zabalila do velikých kufrů, jelikož nemůže nic nést. Utišujeme se myšlenkou, že vagóny se zavazadly budou později poslány za námi, ale upřímně tomu již nikdo nevěří.

Asi ve dvě hodiny v noci dojíždíme na malé nádraží, velký křik a rámus, všichni vystupovat. Podle nádražní tabule zjišťujeme, že se nacházíme ve Zmosti, zde nás očekávají lidé s páskou Ordnungsdienst a nad tím Magen David (židovská hvězda). Jsou to polští Židé, domorodci. Mimo nich je zde ještě několik gestapáků v civilu a ženou nás jako dobytek po silnici k městu. Aby nás popohnali, vystřelují vždy jednou za čas do vzduchu, připadám si jako na divokém západě. Procházím městečkem, jehož náměstí je věrným obrazem milánského náměstí, podle kterého ho dal hrabě Zamocz postavit. Městečko ještě spí a my procházíme závorou, u které stojí zase Žid Ordnungsdienst a správně usuzuji, že jsme v židovské čtvrti. Tato již není tak pěkná, ulice jsou úzké, domy špinavé, jsou to většinou zříceniny, zde jistě žila chudina města. Vedou nás do jedné úzké uličky a ukazují nám několik domů a říkají, že zde se máme rozdělit. Tak se vrhneme do jednoho domu a spolu s několika známými obsazujeme jeden malý pokoj. Když jsme uložili svá, teď již velmi skromná zavazadla, rozhlížím se kolem, pokoj, jako všechno zde, je v hrozném stavu. Okna veškerá žádná, kamna rozbitá, na zemi asi kdysi byly kachličky, které jsou dnes vytržené, šváby a jiná zvířata, zde mají být domácími pány, jiným slovem, člověk by zde mohl zajít špínou. Později se dozvíme, že zde žili polští Židé, kteří byli před naším příjezdem vyhnáni na náměstí a tam částečně zastřeleni´nebo odvezeni na neznámé místo. Pěkné vyhlídky pro nás. I místní Židé nás proto „nemilovali“, byli jsme pro ně nepřímý důvod toho, že jejich příbuzní zahynuli.

Odpoledne je nám oznámeno, že si můžeme jít pro jídlo k Judenratu, jenž je umístěn v bývalém židovském kostele. Podává se nějaká spálená kaše uvařená v polní kuchyni, která jistě rok nebyla čištěná, ale co máme dělat, hlad máme, tak nám musí vše chutnat, můžeme být rádi, že nám vůbec něco dají. Jejich povinností to není. Kuchaře poznáváme podle šedé, kdysi bílé čepice, je to zarostlý chlap, sliny mu tečou po bradě, člověk by se normálně úplně štítil jíst jídla jím uvařená. Odpoledne se trochu rozhlédnu po ghettu. Občané jsou většinou v hrozném stavu, zapadlé oči, vyhublá těla, ovinutá jen nějakými hadry, na nohou místo bot jen pytle. Obdivují nás, kteří jsme proti nim královsky oblečeni. Ale i mezi nimi jsou lidé, kterým se daří dobře, nevědí vůbec, co je to bída, jídla mají tolik kolik chtějí, slaví hostiny, tančí… Například zdejší Judenrat se skládá ze zámožných místních Židů, udržují si svojí pozici tím, že podplácí gestapáky penězi a zlatem. Nakonec jistě i na ně došlo.

Zde si žije již každý na svou pěst, musí si vydělat sám a obstarat živobytí též sám. Informuji se o dávkách na potravinové lístky a dozvím se, že se dává 15 dkg chleba denně, ale pod rukou se může dostat všechno, samozřejmě, že za patřičně vysoké ceny. Tak stojí kilo chleba 5 zlotých a Židé nesmějí oficiálně dostat větší plat než 5 zlotých a z čeho máme platit byt a jinou stravu a tolik jiných věcí, které k životu nezbytně potřebujeme?! Jak jsem již řekl, k dostání je všechno, ale kdo to může platit!

Autor: Chanan Bachrich

Přečtěte si o autorovi: zde

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola III: zde

V. kapitola již příští týden

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Kam až to dopracovaly větrné elektrárny

Další článek

Už zase vyčnívám z řady, a je zle