Zdroj: Shekel

S velkou námahou jsme si opatřili mapu Polska, pak jsme zavolali jednoho židovského Poláka, udělali jsme výprodej všech našich svršků, jenom jeden oblek, nějakou rezervní košili a deku jsme si nechali.

Když jsme si pak sčítali svojí tržbu, viděli jsme, že peněz máme dost, že s tím můžeme nějakou dobu vystačit. Nakoupili jsme si nějaké potraviny a tak jsme byli připraveni na cestu. Naše spolubydlící jsme poprosili, aby náš odchod nehlásili, nýbrž aby hlásili, že jsme se přestěhovali do jiné ulice. Naší jedinou legitimací bylo potvrzení, že jsem zaměstnán u Ostbahn. Trochu jsme je změnili, to že jsem Žid jsme vyškrtli, kamaráda jsme připsali a chtěli jsme se dostat až „domů“. Počítali jsme s tím, že když nás zadrží nějací Poláci, tito německy neumí a uvěří tomu, co je na této „bumážce“ napsáno (místo der Saujude jsme napsali der Fremdarbeiter, což znamenalo cizinecký dělník) a tak jsme se po několikadenních přípravách kolem 1. června 1942 vydali na cestu do Čech. Loučíme se s kamarády, kteří nás chtějí naposledy přemluvit, abychom přece zůstali a nevrhli se tak přímo smrti do náručí. Ale my už se přemluvit nedáme, bereme naše skromná zavazadla a vyrážíme. U brány vysvětlujeme strážci, že jdeme na noční službu (šichtu) a ten nás beze všeho pouští. Několik set metrů za městem vlezeme do křoví, sundáme naše židovské hvězdy a od této chvíle se pokoušíme vžít do role, kterou jsme si předurčili. Chceme se vydávat za české (samozřejmě árijské) dělníky, kteří byli v Polsku pracovně. Dostali jsme zprávu, že nám umřela maminka, ale nechtěli nám dát dovolenou a tak se vracíme načerno domů. Předsevzali jsme si, že půjdeme celou cestu pěšky, jelikož se bojím kontrol ve vlaku. A tak si pěkně vyšlapujeme, je nám veselo, zpíváme české písničky například „ Jest na západ cesta dlouhá“ nebo „Se svou kulhavou kobylou po světě se toulám“.

Jsme rádi, že jsme zase na svobodě, vábí nás budoucí dobrodružství.

Projdeme Zavadou, kde jsem před tím pracoval na nádraží, přidáváme do kroku, chceme tuto noc ujít co nejvíce kilometrů. Najednou se lekáme, kolem nás jede na koni polský policajt a námi to trhne, jako by už kladl ruce na naše ramena. Ale on si nás vůbec nevšímá a smějeme se a dáváme si předsevzetí, že musíme vystupovat s co největší drzostí. Asi kolem jedenácté hodiny v noci, začínáme hledat nejvhodnější místo na nocleh. Nakonec lezeme do pole, položíme jednu deku pod nás, druhou na nás a už spíme. Je teplá noc, ale během noci se přece jen ochladí, probouzíme se pokryti rosou, ale nic si z toho neděláme. Umýváme se v blízkém potoce, snídáme chleba s umělým medem, který máme s sebou. Pak se vydáme na další cestu. V nejbližší vesnici se zastavíme na nákup, kupujeme si mléko (pro nás zvláštní pochoutku) a vesele se jde dále. I druhou noc přespíme v poli, a když večer děláme přehled dne, což děláme denně, bohužel zjišťujeme, že se dostáváme velmi pomalu dopředu a že bychom takto velmi brzy vydali naše peníze a byly ještě hluboko v Polsku. Tak jsme se rozhodli, že budeme ještě drzejší, že pojedeme alespoň částečně vlakem, abychom takto tempo naší cesty zvýšili. Tak jsme v nejbližším městečku nasedli na osobní vlak směrem k řece San, která byla naším nejbližším cílem. Bohužel nemám dobrou paměť na jména a na data, takže dnes ani nevím, kterými místy jsme prošli. Měli jsme velmi povrchní mapu, ale naším dalším cílem bylo město Krakov. Blízko Sanu jsme vystoupili, dráha dále nejela a musíme projít velkými lesy, chceme-li se dostat dále. Nakupujeme čerstvé potraviny, chleba máslo atd., vše je zde, sice za ohromné peníze, k dostání. Jsme již několik kilometrů v lese, když nás najednou zastaví dva ukrajinští policisti, už vidím takto konec neslavný naší cesty. Pavel je bledý jako stěna, ale jsme odhodláni neprozradit se do poslední chvíle. Jeden z policistů mrzutě žádá dokumenty a prohlíží si nás od hlavy k patě. Odpovídám mu německy, čemuž on samozřejmě nerozumí, ale když slyší tuto řeč, zachází s námi již trochu mírněji. Pak se nad ním smiluji, začínám na něj mluvit česky, čemuž už trochu rozumí. Vysvětluji mu, že jsme Češi, že jsme zde pracovali na dráze a že teď jedeme na dovolenou domů. Vytahuji naše potvrzení, že pracujeme na dráze, on stejně neví, co je tam napsáno, jelikož toto je německé, tisíckráte se omlouvá a varuje nás před partyzány, kterých je zde v lese prý veliké množství.

Tak jdeme dále a nic jiného si nepřejeme než potkat tyto partyzány, ke kterým bychom se ihned přidali. Celým tím výstupem naše sebevědomí ohromě stoupá a předsevzali jsme si, že si na příštím nádraží koupíme lístek na přímý rychlík do Krakova.

Autor: Chanan Bachrich

Přečtěte si o autorovi: zde

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola V: zde

VII. kapitola již příští týden

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Té státní buzerace snad je už dost!

Další článek

Policie