Bývalý britský makléř sir Nicholas Winton, který loni v květnu oslavil 101. narozeniny, přijede ve středu do České republiky.

Před druhou světovou válkou zachránil 669 českých a slovenských dětí převážně židovského původu před téměř jistou smrtí. Díky němu se děti vyhnuly nacistickým táborům smrti. I po válce nadále pomáhal potřebným.

Jeho skutky dodnes obdivuje mnoho lidí. On sám si však jako hrdina nepřipadá a vše bere s nadhledem.

Winton se narodil 19. května 1909 v Londýně jako Nicholas Wertheimer. Je německo-židovského původu, jelikož jeho rodina odešla do Londýna na počátku předchozího století kvůli antisemitským náladám v Německu. Byl pokřtěn a po studiu na střední škole pracoval v bankách v Londýně, Hamburku, Berlíně a v Paříži. Věnoval se také šermu a létání. Později se stal makléřem londýnské burzy.

K převážení dětí z Československa se dostal náhodou. V prosinci roku 1938 mu zavolal přítel, se kterým měl jet na lyže, a oznámil mu, že se nikam nejede. Prý dostal důležitý úkol a potřebuje Wintonovu pomoc. Jeho kamarád byl členem Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC). Tato organizace pomáhala z hotelu Šroubek lidem, které ohrožoval nacistický režim. “Dozvěděl jsem se, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo,” vysvětlil Winton, proč se rozhodl založit dětskou sekci uprchlického výboru.

Byť Winton organizoval záchranu jako soukromá osoba, zaštítil se výborem pro uprchlíky. Spolupracoval také s cestovní kanceláří Čedok. Zorganizoval především vlakové transporty z Prahy do Británie, jeden  však mířil i přes Švédsko. Děti potřebovaly od Němců povolení k výjezdu, od Britů povolení ke vstupu, přijetí v britské rodině a padesátilibrovou kauci. To vše musel Winton obstarat.

První vlak byl vypraven 14. března 1939, tedy den před obsazením zbytku českých zemí Německem. Poslední, osmý pak odjel 2. srpna téhož roku. Do bezpečí bylo dopraveno celkem 669 dětí většinou židovského původu. Zbytek pak tvořily děti z rodin komunistů, spisovatelů či jiných nepřátel nacistů. Jejich rodiny pak většinou zahynuly ve vyhlazovacích táborech. Největší transport měl odjet v září 1939, ale kvůli vypuknutí druhé světové války již neodjel. Většina z 250 dětí, které měl transport odvézt, pak později zahynula. Winton toto považuje společně s pohledem na uprchlíky ze Sudet za nejsmutnější okamžik svého života.

Po válce zakládal Winton domovy důchodců. Podle něj to bylo složitější, než vypravování dětských vlaků. Dále také pomáhal ústavům pro mentálně postižené. Příběh o jeho záchraně dětí se dostal na veřejnost až koncem 80. let. Dříve se tvrdilo, že o tomto činu nevěděla ani Wintonova žena Greta. Ta měla údajně v roce 1988 náhodou na půdě jejich domu najít dokumenty, které se k záchraně vztahovaly.

“Nikdy ty dokumenty nebyly tak ztracené, jak tvrdí noviny. Ale historie se hodně přepisuje. Nemohu si myslet, že o tom manželka vůbec nevěděla,” řekl ale Winton při oslavě svých 100. narozenin. I díky své skromnosti chtěl prý dokumenty vyhodit, ale jeho manželka je předala historičce Elizabeth Maxwelové. Ta později zorganizovala setkání Wintona s “jeho dětmi” ve studiu BBC. Setkání bylo velice emotivní a dojalo celý svět. Z Wintona se díky němu stala známá a uznávaná osobnost.

On sám však celý zájem o svou osobu velmi zlehčuje. Uvedl, že on prý vůbec nic neriskoval. “Všichni chtějí připomínat, co se stalo v minulosti. Ale proč? Jak nám to pomáhá? Jak jsme se poučili? Vůbec nijak,” řekl před lety. Také dodal, že Němci se po určitou dobu židovských dětí rádi zbavovali a největším problémem tak bylo sehnat pro ně náhradní rodinu. . “Byla škoda, že nepomohla žádná další země. Zkusil jsem Ameriku, ale žádné děti nepřijali. Kdyby to udělali, hodně by to změnilo situaci,” vzpomínal později.

Wintonovi za svůj život vděčí například bratr rabína Karola Sidona Julius, režisér Karel Reisz nebo sestřenice bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové Dagmar Šímová.

Za své činy byl Nicholas Winton povýšen do rytířského stavu a Václav Havel mu v roce 1998 udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Nedávno ho také čeští studenti navrhli na Nobelovu cenu za mír. Jeho činy připomněl i slovenský režisér Matej Mináč filmem Všichni moji blízcí (1999). Ten samý režisér mu opět vzdal hold o tři roky později dokumentem Síla lidskosti – Nicholas Winton. Ve čtvrtek pak bude mít v Praze za účasti Wintona světovou premiéru film Nickyho rodina. Jde o dokument s hranými dotáčkami věnovaný práve Wintonovi.

Winton Česko navštěvuje pravidelně. V září roku 2009 byl také z Prahy do Londýna vypraven speciální vlak, který opět připomněl Wintonovy skutky světu.

Autor: redakce Shekel.cz