V Německu v roce 1933 žilo zhruba šedesát milionů osob. Téměř všichni z nich byli křesťané, hlásící se buď k církvi římskokatolické (zhruba 20 milionů členů) nebo protestantské (40 milionů). Židovská komunita v Německu té doby netvořila ani 1% obyvatel.
Antisemitismus, který byl odedávna rozšířen po celé Evropě a zdál se vychzet z křesťanství, splynul s protižidovskou nacistickou ideologií. Antisemitské předsudky měly pro mnoho křesťanů oporu v tradičních výkladech náboženských textů.

Nejen náboženské přesvědčení formovalo postoje a jednání německých křesťanů během nacistické éry. Mezi významné faktory, ovlivňující postoj laiků i kléru k nacismu, patřil nacionalismus i odpor proti Výmarské republice a politickým, ekonomickým a sociálním změnám v Německu dvacátých let. Nacismus se jevil i jako spolehlivá hráz proti šíření komunismu z Ruska. Významným faktorem byl rovněž hněv vůči mezinárodnímu společenství, které od Německa po prohrané I. světové válce požadovalo vysoké reparace.

V roce 1933 tedy velká část německých křesťanů nástup nacismu uvítala. V přesvědčení o správnosti jejich rozhodnutí je utvrzovalo prohlášení o “pozitivním křesťanství”  článku 24 platformy Nacistické strany z roku 1920:

“Požadujeme svobodu všech náboženských vyznání v zemi, pokud neohrožují existenci státu či nejsou v rozporu se způsoby a morálkou německé rasy. Strana jako taková podporuje postoje pozitivního křesťanství, aniž by byla provázána s konkrétním vyznáním. Bojuje s židovsko-materialistickým duchem doma i v zahraničí a je přesvědčena, že trvalé zotavení našeho lidu může být dosaženo pouze na základě upřednostňování společného prospěchu před prospěchem individuálním.”

Přes otevřený antisemitismus tohoto prohlášení jej pochopila  řada německých křesťanů té doby jako potvrzení křesťanských hodnot.

Evangelické církve v nacistickém Německu

V době nástupu nacistů k moci byla nejsilnější evangelickou církví v Německu tzv. Německá evangelická církev (NEC), sdružující téměř tři desítky tzv. Landeskirchen, která zahrnovala tři hlavní poreformní směry – lutheránský, reformovaný a sjednocený. Většina z německých čtyřiceti milionů protestantů náležela k této církvi. Mimo ni tu pak působily i menší, takzvané “svobodné” církve (metodisté, baptisté).

Sama NEC se považovala za pilíř německé společnosti a  kultury, s teologicky podloženou tradicí oddanosti státu. V průběhu 2. desetiletí 20. století se uvnitř církve objevilo hnutí zvané Němečtí křesťané. Němečtí křesťané přijali za své mnoho z nacionalistických a rasových aspektů nacistické ideologie – jejich vůdce (a později říšský biskup), Ludwig Muller, prosazoval mj. vyloučení každého církevního člena s židovskou krví. Po nástupu nacistů k moci tato skupina vytvořila národní Říšskou církev. Jejím symbolem už nebyl kříž, ale svastika, Bibli nahradil Main Kampf a bohoslužeb se směli zúčastnit jen vybraní.

V opozici k Německým křesťanům vznikla Bekennende Kirche – “Konfesní církev”. Její zakládací listina praví že církev je oddána Bohu a Písmu, ne pozemskému Konfesní církev i Němečtí křesťané, zůstali součástí NEC. Výsledkem byl Kirchenkampf – “boj církví” uvnitř německého protestantismu, dlouhodobé diskuse a tahanice o moc mezi přívrženci nacifikované církve, jejich odpůrci a tzv. “neutrálním” klérem, snažícím se nezaplést se do konfliktu s nacistickým sátem a zároveň zabránit rozpadu církve.

Nejznámějšími členy Konfesní církve jsou teolog Dietrich Bonhoeffer, popravený za svou úlohu v protivládním spiknutí, a bývalý lodní kapitán pastor Martin Niemöller, který za kritiku Hitlera strávil sedm let v koncentračních táborech. Dietrich Bonhoeffer byl popraven za přípravu protivládního spiknutí a Martin Niemöller strávil kvůli kritice Hitlera sedm let v koncentračních táborech. Přes svou popularitu nebyli tito duchovní nebyli typickými představiteli Konfesní církve. Navzdory jejich příkladu byl celý Kirchenkampf spíše vnitřní záležitostí než bojem proti národnímu socialismu. Také vůdci Konfesní církve se většinou zabývali především ochranou vlastní církve před srážkami ideologie státní a náboženské. Přesto se i zde našli duchovní i laici, kteří vzdorovali režimu a pomáhali židům.

Římskokatolická církev v nacistickém Německu

Katolickou církev na rozdíl od církve evangelické nerozdělily ideologické frakce. Katoličtí vůdci byli zpočátku vůči národnímu socialismu nedůvěřiví; v německé katolické církvi nebyl nacionalismus tak pevně zakořeněn. Fanatický antikatolicismus některých vedoucích nacistických ideologů budil obavy i ve Vatikánu. Strana katolického středu byla navíc klíčovým koaličním partnerem ve Výmarské republice ve 20. letech a podporovala politickou levici.Před nástupem nacistů k moci neměli příslušníci nacistické strany v některých částech Německa povolenu účast na náboženských obřadech a někteří biskupové zakazovali katolíkům ze svých diecézí vstupovat do nacistické strany. Katolická církev tento zákaz odvolala po Hitlerově projevu v Říšském sněmu 23. března 1933. Hitler tehdy popsal křesťaství jako “základ” německých hodnot. Strana středu byla rozpuštěna; jednalo se o součást konkordátní smlouvy z téhož roku mezi Vatikánem a nacistickými představiteli: Hitler se zavázal k nevměšování se do záležitostí církve výměnou za to, že se církev nebude vyjadřovat k politice.

I tehdejší papež Pius XII. se v rámci neutrality zdržel přímého odsuzování nacistické politiky; v roce 1937 a 1942 však Německo přesto nepřímo kritizoval.

Shrnutí

Někteří členové německých církví, klér a čelní teology nevyjímaje, otevřeně podporovali nacistický režim. Teprve časem, v osuvislosti se zvyčujícícm se tlakem ze strany režimu, se objevovaly aprotinacistické nálady. Nacistický režim vycítil v církevní kritice státních poměrů možné podhoubí pro odpor. Když v modlitebnách Konfesní církve v březnu 1935 zazněla protestní prohlášení, nacistické úřady bleskurychle zareagovaly – nechaly pozatýkat více než 700 duchovních. V roce 1937, kdy se na katlických kazatelnách četla papežská encyklika Mit brennender Sorge, gestapo prohledávalo diecézní úřady a zabavovalo kopie encykliky.

Vedení protestantské i katolické církve v Německu bylo především velmi obezřetné při projevování nesouhlasu s vládou a ve vytváření kompromisů.

Obě církve kritizovaly nacistickou rasovou ideologii a v obou církvích vznikla hnutí na obranu jejich “neárijských” členů (např. konvertovaných židů). Přesto se v této době prakticky nevyskytovala veřejná opozice vůči antisemitismu a státem páchanému násilí na skupinách obyvatelstva. Víme o jedincích různých církevních příslušností, kteří se ve prospěch židů vyjadřovali. Malé skupinky členů obou církví se zabývaly pomocí židům a odbojem (např. Bílá Růže a Herman Maas).

K protižidovskému násilí nacistů se německé církve příliš nevyjadřovaly; neprotestovaly ani po Křišťálové noci v listopadu 1938, kdy bylo uvězněno 20.000 Židů a vypáleno 177 synagog. Teprve v letech 1940 a 1941, když pověsti o vyhlazování židů nabývaly mezi německým obyvatelstvem na intenzitě, se církve začínají věnovat otázce antisemitismu. Trvalo však až do roku 1943, než Konfesní církev vydala anonymní prohlášení odsuzující útoky na Židy. Württemberský biskup, který kopii prohlášení dostal, napsal v březnu téhož roku Ministerstvu církví vlastní dopis protestující proti chování státu vůči Židům.; v červnu a prosinci posílal další podobné listy. V říjnu 1943 odsoudil zvěrstva na Židech i Pruský synod Konfesní církve. Jeho rozhořčení však nepřineslo žádné ovoce.
Válečné mlčení církevních vůdců i “obyčejných křesťanů” obou církví donutilo duchovní po roce 1945 přiznat svůj podíl viny jako spolupachatelé holocaustu.

Literatura:

Barnett, Victoria. For the Soul of the People: Protestant Protest against Hitler. New York: Oxford University Press, 1992.

Bergen, Doris. Twisted Cross: The German Christian Movement in the Third Reich. Chapel Hill: University of North Carolina Press, 1996.

Ericksen, Robert P. Complicity in the Holocaust: Churches and Universities in Nazi Germany. New York: Cambridge University Press, 2012.

Phayer, Michael. The Catholic Church and the Holocaust, 1930–1965. Bloomington: Indiana University Press, 2000.

Spicer, Kevin P. Hitler’s Priests: Catholic Clergy and National Socialism. DeKalb, Illinois: Northern Illinois University Press, 2008.

Autor: redakce Shekel.cz

Zdroj: ushmm.org