Ale lesy jsou zde ohromně veliké, nám se zdají úplně bez konce. Ležíme na kraji silnice, sbíráme borůvky, kterých je zde hodně, když se k naší veliké radosti blíží vůz tažený dvěma malými polskými koňmi.

Zastavíme ho a prosíme, aby nás vzal s sebou k nejbližší železniční stanici. Nejdřív se nás muž trochu bojí, ale když slyší, že jsme Češi, roztaje trochu a vykládá nám o zdejších poměrech.

Například, že ho na cestě domů chytli partyzáni a nutili ho, aby jeden týden pro ně vozil zboží a pak že mu nabídli, aby u nich zůstal nebo jel domů, jelikož má ženu a děti vybral si to druhé. Ještě nám mnoho vykládat o partyzánech, že přepadli a zničili v jedné vesnici mlékárnu, aby lidi nemohli odevzdat mléko. My jsme, bohužel, neměli to štěstí se s nimi setkat. Večer jsme přišli do vesnice našeho povozníka, pozval nás do jeho domu, abychom u něho přespali, že nám ráno ukáže cestu k nádraží, které leží nedaleko. Pochutnali jsme si ještě na dobrém mléce a selském chlebu a dostali jsme místo na spaní na seně. Spali jsme jako bozi a ráno po dobré snídani nás doprovodil na okraj vesnice a ukázal nám cestu k nádraží. Když jsme mu chtěli zaplatit, nechtěl nic vzít, jenom nám přál šťastný návrat do naší vlasti. My jsme došli asi za hodinku na malé nádraží, kde nám bylo sděleno, že lokálka, která má spojení k rychlíku do Krakova jede až za tři hodiny. Tak jsme šli ještě do hospody, dali jsme si výtečný oběd, i pivo měli. Vůbec po celé cestě jsme nikdy na jídle nešetřili, jedli jsme tak dobře jako ještě nikdy, po našem odchodu z domova. Pak jsme ještě zmeškali vlak, kvůli tomu, že jsme se v lese zdrželi sbíráním jahod. Tak jsme se dostali teprve večer na vlak, byla to úzkokolejní trať a jelo to tak pomalu, že jsme mysleli, že bychom pěšky dorazili snad rychleji.

Asi kolem dvanácté hodiny, jsme dojeli za ohromného lijáku na konečnou stanici naší úzkokolejky a bylo nám sděleno, že ani odsud rychlík nejede, že musíme ráno nastoupit do osobního vlaku, který má spojení s Krakovským rychlíkem. Stojíme na stanici jako dva zmoklí psi a nevíme kam se obrátit. Tu se nás ptá jedna paní, která přijela s námi, zda-li nechceme u ní přenocovat. Vejdeme do jejího sice skromného, ale čistého bytu (to znamená již hodně, jelikož sedlák, u kterého jsme spali minulou noc, spal s botami v posteli), představuje nám své děti a začíná se nás vyptávat a zřejmě našemu vyprávění o českých dělnících mnoho nevěří. Když pak ráno odcházíme, přeje nám štěstí na další cestu, a když už jsme ze dveří venku, zašeptá nám do ucha: „Viďte, že jste židi?“ My na to nic neodpovídáme a rychle se vydáme na nádraží, kde již stojí plně obsazený vlak, ani na střeše už místo není a tu dostávám dobrý nápad, popadnu Pavla za ruku a drze vstoupíme do vagónu na kterém je napsáno „Tylko dla Nemcov“. Ten, až na několik vojáků, je zcela prázdný, zdravíme německým pozdravem Heil Hitler a pohodlně se posadíme. Za několik hodin jsme ve stanici, kde máme nastoupit na rychlík. Zde to vypadá jako na mraveništi, tolik lidí se tu hemží. Všichni čekají na rychlík, který jede až druhý den ráno. Čekárny jsou přeplněné lidmi, dokonce se už i na peróně uložili na noc a pro nás by už nikde nebylo místo. Jdeme tedy zase do německé čekárny, kde je dost místa a pohodlně přespíme noc. Ráno pak jedeme dále, samozřejmě Tylko dla Nemcov, druhou třídou. Máme ohromné štěstí, nikde žádná prohlídka, ještě dnes to nemohu pochopit, jak to bylo možné.

Jedeme směrem Krakov a před městem najednou slyšíme výstřel a vidíme, jak lidé s velikými ranci vyskakují z vlaku. Později se dozvíme, že Němci, chtěli udělat ve vlaku prohlídku, aby chytili lidi, kteří pašují potraviny do Krakova. Někdo se to dozvěděl a tak utekli z jedoucího vlaku. Přijíždíme do Krakova na poněkud rozbité nádraží a najednou nevíme, kam se máme obrátit a co zde vlastně hledáme. Tak si teď na každý pád na nádraží koupíme zmrzlinu, zdá se nám to půl století, co jsme něco takového neviděli. Pak se rozhodneme, že zde zůstaneme jeden den, abychom se trochu podívali na město. Procházíme se městem jako turisté, díváme se na starobylý hrad a co nás nejvíce bije do očí je, že Poláci zde ve vlastní zemi, jsou jako občany druhé třídy. Všude na elektrikách, na restauracích, kavárnách, divadlech, biografech, všude je jenom vidět nápis Tylko dla Nemcov. Jakou hlubokou nenávist musí mít polský národ vůči Němcům. Dáme si dobrý oběd, procházíme se po městě, vidíme ghetto, kterým projíždí elektrika a my v ní. Díváme se oknem na ubohé židi a máme ohromnou radost, že my jsme na „svobodě“. Navštívíme kino a pak jdeme do jednoho hotelu, abychom si zajistili nocleh. Žádají po nás legitimace, s odůvodněním, že veškeré naše doklady leží na pracovním úřadě za účelem vystavení propustky do Čech, jich ukazujeme naší „bumážku“. Jim to stačí a tak dostaneme, sice za vysokou cenu, hezký pokoj.

Večer si děláme plán na další cestu. Rozhodneme se, že pojedeme vlakem co nejblíže k hranici, tam že uvidíme další. Ráno si koupíme podrobnější mapu, vyhledáme si náš cíl, nakoupíme si ještě na černém trhu, kde se veřejně prodávají veškeré potraviny, dobrý krakovský salám a chleba na cestu a pak jdeme na nádraží, kde právě stihneme vlak jedoucí naším směrem. Ten již není tolik plný a tak pohodlně dojíždíme na poslední stanici před hranicemi. Vystupujeme, a jelikož je již večer, jdeme do nejbližšího lesa, kde přespíme.

Autor: Chanan Bachrich

Přečtěte si o autorovi: zde

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola VI: zde

VIII. kapitola již příští týden