„Šiviti“  (doslova „dávám si…) znamená…  Co vlastně?  Amulet? Modlitbu? Vzpomínku na budoucnost?

Pravděpodobně všechno dohromady. Určitě ale také alfu a omegu židovského pohledu na svět: Šiviti Adonaj le-negdi tamid …. S touto myšlenkou se ráno každý „pěkný“ Žid probouzí a jsou to také jeho poslední slova před ulehnutím na lože. Tímto biblickým výrokem se otevírá i základní halachické dílo *Šulchan aruch. Slova pocházejí ze šestnáctého žalmu, Kraličtí překládají: Představuji H-spodina před oblíčej svůj vždycky; zatímco v ekumenické podobě se můžeme dočíst H-spodina stále před oči si stavím… Do podnikatelské češtiny bychom to převedli asi slovy: Měl bych mít před očima taky i přesah. Nejen faktury…

Amulet ?

Slovo je jeden z důkazů existence neexistujícího pánaboha. Protože  slovo je i není. Pomyslíš a už je to na světě. Přiložíš ruku (a pokud je košerná) nejen že to pomyšlené skutečně vznikne, ale dokonce i setrvá. Spojnici mezi myšlenkou a materiálním světem reprezentuje slovo. Proto bych se na tzv. šiviti-tabulky nedíval s despektem  chudého (a jenom po bohatství toužícího) moderního člověka, ale jako na nesporný historický doklad právě vyslovené teorie o B*ží existenci.  Na počáku jejich vzniku a kaligrafického zhotovení  byl obsah a všechny jeho další konotace, ale každá myšlenka touží obléci se do materie. A tak se narodila i ta „papírová šiviti“.  Jsou tradicí určena k meditaci. A meditace vizualizaci vyžaduje. A tak si to kdosi z učených „naskicoval“, ono se to ujalo a teprve hojným a ověřeným používáním, se  skutečně stalo dokonce  jakýmsi „amuletem“. Na tom není nic pověrečného ani kabalistického (v tom smyslu, jakým kabala rozhodně není, viďte paní Madonno!). Pohledem na šiviti lze přemýšlet o všech midot (vlastnostech a kvalitách) B*ha, tak jak se ve zjeveném světě projevují. Tedy především  o  dvou základních  sloupech *judaismu, vesmíru a člověčiny. O milosrdenství (chesed) a spravedlnosti (din). Proto také v šestnáctém žalmu dodává král David Harfeník onen poměrně důležitý  detail: když´ je mi po pravici, nikoli se nepohnu. Protože po pravici stávával ve starověku žalobce, v pravici třímá každý se šedesáti symbolických hrdinů tam okolo „ložce krále Šalamouna“ svůj meč, v pravici třímá svoji baretu i každý běžný pravák a na pravou stranou chodí donášet i Satan (například na Joba). Stojí-li tedy po pravici H*spodin, (a on si tam taky nestoupne jen tak každému), je to vážně v suchu.

Modlitba

Tradice také vyučuje – anebo lépe řečeno bez velkých cirátů konstatuje, že když se nám ráno rozlepí očenka, chvilku to trvá, než se  dostaví zbytek „duše“, ze které nám na dobu spánku zůstala jenom šedesátina. Než se vůbec dokážeme napojit na onen nad námi se vznášející „bazén předstvořených skutečností tam kdesi ve světě Vyzařování, ve světě Acilut, kam prostě stačí jen sáhnou a začít konat, aniž bychom utráceli za kurzy asertivity. A tak musíme z dolního království přirozeného světa skutků (Assija) a ze sefiry zvané „Království“ (malkut) až tam někam do Smysluplna… Abychom si hned po ránu neprohnali hlavu kulkou, protože proč vstávat, když beztak umřeme, děti nás štvou, protože jsme je rozmazlili, a polititka, úspory i akcie stojí za prd… Život smysl má, jen mít před očima ten správnej. A proto si ho pokouším před ty oči postavit. Bez pámbíčkařskejch dressingů, prostě jen tak. Tušení souvislostí, tušení smyslu a tušení přesahu  potřebujeme. A pojmenovat si sebe – no není to modlitba? – Šiviti Adonaj la-negdi tamid…

Vzpomínka na budoucnost

V drtivé většině případů je „tabulka“ šiviti zobrazována v podobě *menory  – sedmiramenného svícnu – složené z osmi veršů  67.žalmu : Dost možná proto, že podle talmudu / Pes 59a/  bez náležité úpravy světel na menoře nemohla být kdysi (za dob Prvního chrámu) zahájena a provozována žádná b-hoslužba.

Co všechno projde tomu, kdo je maličko seznámený s tradicí, při pohledu na menoru hlavou?  Jméno jejího biblického „autora“, Becalele, tedy toho jenž ve Stínu Nejvyššího přebýval a možná i tvořil? Její velice podrobný popis zahrnující řadu hlubších poselství  — (Svícen z čistého taženého zlata, sloupec a pruty, misky, koule a květy.. šest postranních prutů, vždy tři a tři, na každém z nich misky ve tvaru mandaly, koule a květ a na sloupci svícnu další čtyři misky ve tvaru mandaly plus koule a květ. Koule pod první dvojicí prutů, další pod druhou a další pod třetí dvojící. Vše spolu s ostatními součástmi svícnu z nejčistšího taženého zlata… Pomyslí také na symboliku světla? Připomene nám menora svojí číselnou symbolikou šesti  (prutů) plus jednoho (sloupu) události při stvoření? A jak se na ni dívá ve svém proroctví Zachariáš? Menora je také v pořadí třetí ze svatých předmětů (= *kli kodeš) , jež měly být zhotoveny pro potřeby stánku úmluvy a později i Chrámu.

Tedy Chrám. ® Minulost,  přítomnost a budoucno zároveň. A to už se vůbec nechci pouštět do kabalistických úvah na téma menora.  Paní M. to má určitě v paži. (Anebo jen na zápěští?) Jen zcela na okraj připomenu, že dopočítáme-li se všech náležitých detailů na prapůvodní Becalelově menoře,  dospějeme k počtu dvaadvaceti misek a deseti koulí, což je možná také dvaadvacet znaků svatého jazyka a deset sefirot Jákobova žebříku. Jedním slovem, je toho mnoho, nač se dá pomyslet a o čem meditovat. *Šiviti Adonaj la-negdi tamid…

Zkusili jste si někdy přečíst 67. žalm podle *šiviti? Který verš tvoří onen centrální „sloupec“ ? A jak se spolu „rýmují“ jednotlivé „pruty“? Sloupcem menory je výrok:  Veseliti se a prozpěvovati budou národové, nebo ty souditi budeš lidi v pravosti a národy spravovati budeš na zemi. Sela. /verš 5./; Proč tolik srandy najednou, ptají se komentátoři Raši i Redak a vysvětlují, že jakmile okolí (= národy)  uvidí, že ten  „neexistující pámbu“ není nic jiného než  milosrdenství a soud (ty dva základní pilíře jidiškajt) aplikované i ve vztahu k nim, docvakne jim leccos a zavládne harmonie a radost…   První dvojice „krajních prutů“  zní v „menorovém“ žalmu takto:  Bože, smiluj se nad námi a požehnejž nám, zasvěť obličej svůj nad námi. Sela /verš 2./ +  Požehnejž nás B-h a mějte ho v úctě  všecky končiny země. /verš 8./ nepřipomíná vám to jiná, dobře známá slova? Podobně  známý motiv, tentokrát z modlitby Š´ma Jisroel obsahuje také druhá dvojice „prutů“. Tak aby poznali na zemi cestu tvou, mezi všemi národy spasení tvé. + Země vydá úrodu svou. Požehnání svého uděliž nám B-h, náš B-h… Mimochodem, o jaké požehnání v obou případech (v obou dvojicích prutů) jde?  Největším požehnáním člověka i země je „robota“, která přináší víno a chleba.  A dámť déšt zemi vaší v čas příhodný… a  sklízeti budeš obilí a víno …  Poslední dva verše – nejblíže k centrálnímu sloupu jsou dokonce navlas stejné: všichni budou slavit… (nišmat kol chaj…) Takže i takové „menorové“ rozjímání nám jenom připomene za a jenom nás samotné – potřebuješ duša dobrá nějaké to požehnání, (1. a 6. prut), abychom mohli vyvodit ze země chleba a víno (2. a 5. prut), protože bez znalostí, známejch a manažerských dovedností a tóry (jak učí talmud)  se  v sýpce žádná mouka neobjeví, ale bez mouky a s žaludkem scvrklým hlady na tóru zase nikdo příliš nemyslí. A protože  onen princip milosrdenství ale zároveň taky spravedlivého soudu vyznává každý (bez ohledu na kostel, do kterého dochází anebo který širokým obloukem obchází),  oslavuje Velkého šéfa beztak nišmat kol-chaj (=duše všeho živého), jak shodně tvrdí 3. a 4. prut. Proč? Protože Ty (Sladkej požehnanej) na rozdíl od nás soudíš v pravosti – centrální myšlenka centrálního sloupu …  Šiviti Adonaj la-negdi tamid…

Ze všeho nejlepší jsou ale příběhy. Říká se, že prý jsou hlavně pro děti, ale na druhou stranu: Copak nemáme všichni jednoho Tátu? … Inu bylo, nebylo. Sucho až běda. A nezaprší a nezaprší. Celá obec zvážní, zneklidní, zoufá. Jde o úrodu, jde o chleba.  Tož na kolena a na  modlitbu. A v žíních a v popeli, a při pečlivém studiu přemýšlet, kde se stala chyba? Jenže nic z toho nepomáhá. Nebe jako vymetené, jakoby se Nebesa  slitovat nechtěla, ačkoli je uprošoval, vzýval a obměkčoval každičký příslušník ghetta.  A měli tam v obci také takového *amhorece, takového trochu nekňubu. Ten a talmud? Ho, ho!  Dotáhnul to sotva na prodavače ryb. Ano prosím, prodavač těch smradlavejch herinků. Kdo by o jeho společnost, rady a řeči stál.  Jenomže ono to vypadá, že nebesům záleží i na jeho aktivitě. A když nezaprší, nebude mouka. A bez mouky …

„Hele, Lejb, musej se taky pomodlit. Sušenejm rybám sucho sice neuškodí, ale i  k tý  rybě je potřeba kus chleba, a bez vody, žádná mouka, a bez mouky… Že neuměj lajnovat siddur? Co na tom? Nebesa si jejich Přímluvu už nějak přeberou. Žádný vejmluvy, daj se do toho!“

Leb si utřel ruce od rybiny do své páchnoucí zástěry, umyl si je pak pro modlení a něco docela krátkého zašomral pod vousy… Sotva se Lejb Herink tichounce pomodlil. Kap, kapy kap. Krápe. Prší. Pak už leje jako z konve. Zázrak!!

Ptají se Lejba, jak to dokázal. „Inu, jediný, co si ještě z chederu a od svý mamele pamatuju, je šiviti. Ty čtyři znaky Nejsvětějšího jména spolu s Pokynem : *Šiviti Adonaj la-negdi tamid… A tak vám mi někdy, jak tak postávám  tady v krámu, připadá ten vršek vod vah jako JUD, jejich ramena a dolů spuštěný misky jako HEJ, jejich stojan dočista jako WAW, no a ten pult, na kterým spolu s rybama postávaj, dyť se naň koukněte, to je hotový druhý HE. A tak vám mám nějak pocit, že i v tom rybím smradu mám Vznešeného furt před očima. A když pak přijde nějakej kunčoft, lidi, to byste nevěřili, mě vám připadne ta jeho hlava tak trochu taky jako ten vršek vah, ramena a ruce zasejc jako HE, cesta od krku do klína, no to je, panečku, cesta, kterou neobejdeš, kdybys nastokrát chtěl!  A co je ještě horší. Když mi sem někdo přijde na nákup, já vidím jud, to první písmenko božího Jména, v jeho obličeji, jeho ramena a ruce mi připadají jako hej, tělo jako waw, jako no a nohy, zvlášť ty pěkně udělaný, jako má, ráčej odpustit, tuhle paní Šejndl,  ty mi připadaj zase jako to druhý hej. Nevím čím to je, ale já vám vidím H-spodina v každým koho potkám…“

Kdepak ty věci, ani kabala ani šiviti nejsou jen pověry. Žádný středověk. Život je vždycky jen o životě…

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Šiviti

Přečtěte si také od autora: Kérka je trendy

Přečtěte si také: Předpotopní diskriminace… (Umodlenci – část III.)