Na druhý den nás napadá, že máme ještě spoustu zlotých, které v Německu neplatí. Tak jdeme do městečka do cukrárny a žereme tam tolik zmrzliny a dortů, až se sama prodavačka diví.Vysvětlujeme jí, že slavíme náš návrat do vlasti, což plně chápe. Nyní si ale nevíme rady, jak postupovat dále. Přece jen se nemůžeme jen tak někoho zeptat: „Prosím Vás, jak se dostaneme do Německa?“Rozhodli jsme se, že půjdeme jednoduše podle mapy směrem k hranicím a jelikož chceme být co nejméně nápadní, odhodíme v lese všechno, co by na nás mohlo nějak upozornit, jako naše deky. Tak se dostáváme do jedné osamělé vesničky, a jelikož vidíme, že se takhle bez pomoci dál nedostaneme, dáme se do řeči s Polákem, který pracuje na poli.

Ptáme se ho, jak bychom se mohli dostat přes hranice a abychom vzbudili jeho soucit, začínáme mu vykládat, že jsme bratři, že jsme byli zde v Polsku na práci a že nám tatínek napsal, že naše drahá maminka umřela a že by potřeboval naší pomoc, tak jsme prosili o dovolenou, ale že nám zatracení Němci tuto nechtěli povolit, tak, že jsme utekly, abychom, když jsme se na pohřeb nedostali včas, alespoň hrob naší matky uviděli. Ani nevím, kde jsem v tu chvíli tu povídku nabral, ani jestli mi ten sedlák věřil, ale na každý pád nám dal dobrou radu a popsal, dům, kde ve vesnici bydlí pašerák a ten že nás snad za nějaké peníze přes hranice převede. Mnohokráte jsme mu poděkovali, dům, který nám popsal, jsme ve vesnici dobře našli a vyprávěli jsme tam tu stejnou historku. Prosili jsme, aby nás za 500,- zlotých, což byl zbytek našeho majetku v polských penězích, převedl přes hranice. Pašerák, po delším váhání souhlasil a řekl nám, že máme štěstí, že právě dnes parta, kterou on vede, půjde do Německa se slivovicí a zpátky ponesou nějaké látky.

Náš nynější hostitel byl typ pašeráka jako z knihy. Byl to veliký černý chlap, který nám hrdě vykládal, že Čechy zná, totiž že už byl jednou v Opavě zavřen. Postupně se sešla celá banda, navečeřeli jsme se spolu, ale nejdříve nějak nechtějí souhlasit, že nás chce vzít s sebou, ale pan velitel se za nás přimluvil a oni se nechali obměkčit.

Kolem půlnoci se vydáme z jeho domu. Je krásná jasná noc a pašeráci jsou s počasím spokojeni. Každý z nich nese na zádech malý batoh, ve kterém jsou lahve se slivovicí. I děvčata jsou mezi nimi. Nikdo nepromluví ani slovo, procházíme lesem, měsíc svítí a celá situace je velmi romantická. Ale skoro to dopadlo dost neromanticky. Když procházíme údolím, náš vedoucí nám sděluje, že jsme na německé půdě a tu najednou někdo vykřikne: „Celníci jdou!“. V tu ránu se všichni rozutíkají do všech stran. I my vidíme v dáli dva německé celníky, ale zdá se, že nás nepozorovali a tak se jim koukáme co nejlépe vyhnout a asi za půl hodiny dorazíme bezpečně do malé vesnice. Zase nás naše ohromné štěstí neopustilo. S našimi pašeráky jsme se ani nestihli rozloučit.

Teď jsme se rozhodli, že budeme vystupovat jako dva čeští Němci a kdyby se nás někdo ptal, že řekneme, že jsme Hitlerjugend, kteří jedou na prázdniny. Problém byl, že Pavel neuměl německy a tak jsem mu nakázal, aby všude mlčel. Dorazili jsme na nádraží a za hodinu jsme již seděli ve vlaku jedoucím směrem na Bohumín. Vystoupili jsme, a jelikož jsme měli veliký hlad, šli jsme do restaurace, abychom něco pojedli. Tady poprvé cítíme rozdíl mezi Polskem a Německem, na všechna jídla totiž žádají lístky. Nakonec jsme přece jen našli nějaký rybí pokrm, který byl bez lístků, ale musel bych lhát, kdybych řekl, že nám nějak zvlášť chutnal. Orientujeme se podle Krakova a jedeme elektrikou skoro až ke hranicím, zde vystupujeme, zastavíme se v hostinci na pivo a pak jdeme směrem ke hranici. Blízko hranic se dáme do řeči s jednou selkou, které vykládáme naší povídku o zemřelé matce a návratu do vlasti. Selka, která je Češka, nás velmi lituje a dá nám radu, ať přejdeme s horníky, kteří nám jistě pomůžou. V tom se objeví jeden český železničář, který se právě vrací do protektorátu a poradí nám, abychom šli přímo po silnici kolem budky, že pohraniční stráž tam nebývá, že je na obchůzce v lese.

Ujednáme si tedy, že pojede napřed na kole a že nám dá znamení, můžeme-li klidně přejít. A vážně na nás mává rukou, že tam nikdo není a tak si říkáme hop nebo trop a jdeme s bušícím srdcem přímo po silnici. A v skutku podařilo se nám to, za chvíli jsme už u elektriky a jedeme přímo do Ostravy. Odpoledne strávíme v kavárnách, večer jdeme do kina a pak přímo na nádraží, odkud jedeme nočním rychlíkem do Prahy. Nikdo si nedovede představit naše pocity, když zase všude slyšíme češtinu, připadám si jako ztracený syn, který se vrací domů. A při tom všem, ani nevíme, v jakém nebezpečí se právě teď nacházíme. Nevíme ani to, že pře několika dny, byl v Praze spáchán atentát na říšského protektora Heydricha, že všude bylo vyhlášeno stanné právo, a že každý, kdo je chycen bez legitimace je ihned popraven.  My si sedíme klidně v rychlíku a ráno k sedmé hodině přijíždíme do Prahy. Radost, kterou prožíváme, nemohu ani vylíčit, myslíme, že jsme už vše vyhráli, že si teď zaopatříme nějaké doklady a pojedeme třeba do říše na práci. Nejdříve se zastavujeme na gulášovou polívku a pak míříme k bytu mojí sestry do Podskalské. Ta se právě vrátila z noční služby v nemocnici, a když zazvoním, v prvním okamžiku, v jednom, z těch dvou tuláků ani nepozná svého bratra. Když mě přece pozná, vede nás dál a teď se teprve ukáže únava z celé cesty, vždyť jsme skoro půl druhého měsíce pořádně nespali, nemohu ani vykládat naše zážitky, vykoupu se a už ležím v bílé peřince a spím nepřetržitě 24 hodin. Mohu si teď představit, co moje sestra v tu dobu zkusila. Na jednu stranu tam ležel její jediný bratr, zesláblý, po celém těle jsem měl hnisající rány pocházející ze škrábání, které způsobili vši, které jsme chytli v Zamosti a na druhou stranu jsem mojí přítomností mohl přivést do koncentráku nejenom jí a švagra, ale i rodinu u které bydlely v podnájmu. Ti jí ještě k tomu začali vyhrožovat, nebudeme-li do večera pryč, že mě udají gestapu. A tak zatímco já jsem spal spánkem spravedlivých, můj švagr běhal od Pontia k Pilátu, aby mi nějak pomohl.  Nezbývá nic jiného, musím dále a to co nejdřív. Naštěstí všechno klaplo, za jeden den byly obstarány dvě adresy někoho v pohraničí, kdo nás má převést přes hranice na Slovensko. Tam má Pavel známou rodinu, která nám má pomoci dále. Sestra upekla ještě všelijaké dobré věci, dostaneme čisté prádlo, nějaké peníze a než jsme si mohli pořádně zvyknout na normální život, už sedíme ve vlaku směrem Vsetín, prvním naším cílem jsou Velké Kralovice. Jen v rychlosti jsme mohli vyprávět, co se nám přihodilo od odjezdu z Terezína, nevím, jestli naše varování a vyprávění o poměrech na východě nějak pomohlo.  Jistě švagr vše vykládal na židovské obci a u sionistického hnutí, které se jistě tajně scházelo.

Teď, když víme, v jakém nebezpečí se vlastně nacházíme, plížíme se kolem každého strážníka tiše, bojíme se s kýmkoliv promluvit a nejraději bychom už byli na Slovensku.  Ze Vsetína jedeme lokálkou do Velkých Kralovic, když najednou nastoupili dva četníci a dívají se každému do obličeje, já už mám srdce v kalhotách, ale nás si ani nevšimnou a vedle nás se musí jeden pán legitimovat. V příští stanici pak četníci vystoupili a my si připadali jako znovuzrození. Ve Velkých Kralovicích brzy najdeme adresu, kterou máme s sebou, ale pán, který nás má převést přijde až na druhý den. Je asi právě na Slovensku. Paní, která vypadá, že ví, o co se nám jedná, nám doporučuje, abychom se schovali u nich na seně, než manžel přijde. To také uděláme, čas utíká strašně pomalu a nám se to zdá jako celá věčnost, než se náš průvodce objeví.  Po jeho příchodu jsme si s ním ujednali, že nás oproti zaplacení 4000,- Kč ještě tuto noc přivede na slovenské území. Večer se vydáme na cestu, je tma jako v pytli, procházíme lesem, každou chvíli klopýtám o nějaký ten kořen, až dojdeme k osamělému domku uprostřed lesa. Zde nás náš průvodce opustí, a abychom tu na něj čekali. Jsme jako na trní, obáváme se, že nás tu nechal sedět a utekl i s našimi penězi, Když už uvažujeme, že se vydáme sami dále, vynoří se najednou ze tmy, doprovázen ještě jednou postavou, kterou jen stěží ve tmě rozeznáváme, a sděluje nám, že tento muž nás převede přes hranice, které již nejsou daleko. Tak s tímto novým průvodcem jdeme dále, ani nevím jak dlouho, už svítalo, když nám sdělil, že pře námi je první slovenská vesnice.  Rozloučí se s námi a přeje nám vše nejlepší do budoucnosti. Tak zase odkázáni sami na sebe jdeme dále a chceme se co nejdřív dostat do Žiliny, kde má Pavel známé.

Autor: Chanan Bachrich

Přečtěte si o autorovi: zde

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola VII: zde

IX. kapitola již příští týden (pokud editorka Vzpomínek Chanana Bachricha Klára Fábry bude již zpátky u svého počítače, jinak za čtrnáct dní)