Hloupí rádi tvrdívají, že jakýsi starozákonní bůh je krutý. Pár jich znám.

Dágon a Moloch měli vpravdě svérázné požadavky.  Raši, kterému lze důvěřovat, nás učí, že do pícky ve tvaru božstva strčili mimino a bůžka roztopili jako mikrovlnku.  Jalkut Šimoni (což je ovšem více příběhová literatura) potěší dokonce i milovníky tajemna, protože podle jeho detailního líčení  pan „Moloch“ na hrudi děr sedm, a v každé se pekl jiný živel – jiná obětina. Od mouky přes holoubátko až k těm miminům. Vše současně. Z toho by se už dalo nějaké to okultno vyčarovat…  Šušká se, že na lidskou krev  měl políčeno i rybí bůh plodnosti Dágon, ale tato  skutečnost se ověřuje již  hůře.  Nicméně tihle starozákonní bohové (a možná mnozí další – Baalové a Aštrot)  byli pouhá  božstva neboli modly.

Hloupé ale nenazývám hloupými proto, že se otírají o krutého starozákonního Jahwe jenom proto,  aby pak o to úspěšněji mohli rozpřáhnout paví vějíř křesťanské  a Boží lásky,  ale proto, že jim pošetile nedochází, že je-li jiný bůh v předkřesťanské éře, není  již více jednoho Jediného a Ježíšova Boha, ale bohů (bůžků?) povícero.  A jde jen o to, vybrat si, která z těch model je nám sympatičtější.

Není tajemstvím, že pro mne je volba jednoduchá. Ten „Krutý“ Pradávný mi pořád vychází jako daleko větší sympaťák.  Pozoruhodné ovšem je, že po skandálech s  katolickým sexem  vynuceným na dětech ve vzdělávácích  ústavech – útočištích Ježíšovy lásky (a především po skutečně nekřesťanském přístupu Matky Církve k viníkům), ho začínají preferovat i dlouholetí uctívači  „Láskoboha“.  Ne snad, že by se z nich na pětníku stávali „kruťáci“ – tedy přívrženci judaismu, ale jejich svědomí je vede lautr „starozákonně“. Konec loajální „jenom-lásky“ s matičkou církví, vesmír stojí na třech pilířích. Na lásce,  spravedlivém soudu a hluboké lidskosti.  A právě proto dávají  diskreditované firmě s patentem na Lásku  vale. A houfně. Není tajemstvím, že ve zbytku c.k. mocnářství – tedy dnešním Rakousku – přestalo klérus a jeho solidaritu s Církví  podporovat téměr 90.000 ovcí. A kdyby každý z nich dal v eurech  jen stovku  eur ročně …

Nechci tu ale řešit firemní účetnictví katolického světa. Daleko více mne šokovala reakce takto potrácejícího  pastýře Lásky, kdy biskupové dopisem  „s obrovským politováním“ upozorňují zpronevěřilce, že jim žel  za těchto okolností nebude možno  poskytnout církevní pohřeb!!!

Částečně je chápu. Dokonce i katolická halacha může mít svá úskalí, ostatně ani doma v jidiškajt to není (zejména třeba se zapuzenými ale nerozvedenými  ženami  – agunot) zrovinka růžové!!   Holt každý máme něco. Někdo jen ty Petrovy klíče, které rozhodují, kdo,  komu a za jakých podmínek  poskytne svátosti, druhý zas jen  Abrahama, jehož dům (podobě jako dům Jóbův) byl otevřený ze všech čtyř stran, aby pocestní bez ohledu na výši svého ročního přispěvku  církvi nemuseli barák obcházet, než dojdou k prahu almužen.  Doufejme alespoň, že katolický svět nemá potřebu  vnímat sebe sama jako náboženství „abrahamovské“ !

Bylo by asi bláhové namlouvat si, že ve sboru Levitů nikdo nikdy nikoho nepřeřízl, ( vždyť kdyby se to nedálo, bible by o tom nehovořila),  ale už tehdy na levitských gymnáziích a vůbec v celém židovském  světě platila jedna pozoruhodná micva. Platná dodnes.

Rekrutuje se v oblasti mně nemilejší – oblasti židovského pohřebnictví. Kontakt s mršinou rituálně diskvalifikuje. A tedy i kontakt s mrtvým. Proč? To je jednoduché. Když jdu do Chrámu chválit život a jeho Dárce, smrt je k tomuto plésání jaksi automaticky krapánek nepatřičná. Přesto každý žid, dokonce i velekněz – najde-li po cestě mrtvé tělo člověka, je povinen postarat se o jeho pohřbení. A není-li široko daleko nikdo, kdo by to zařídil, musí tak učinit vlastnoručně.  Bez ohledu na to, je-li to syn Smlouvy, anebo jinověrec. Ne z hygienických důvodů, ale z respektu k člověčině a k principům, které  nás ten cizí „Krutý“  Bůh vyučuje. Židovský „církevní pohřeb“ je poskytován  naprosto samozřejmě i evidentním sebevrahům a dokonce i  konvertitům, pokud se ve své nové „kůži“ fatálně neprohřešili proti lidskosti a proti Jisraelovi (například otevřeným nepřátelstvím, denunciací vedoucí k smrti anebo pronásledováním bývalých souvěrců).

Je docela možné, že to děti krutého Boha nemají s tím svým pámbíčkem tak složité jako nelaskaví „láskaři“, ale v mnoha ohledech z nich rostou lidé lidštější než kdejaký biskup. Možná je to tím, že jidiškajt nemá  biskupy, kterým církevní pohled na svět nařizuje cinkat klíči od svátostí tak zodpovědně, až to přehluší tichý zpěv člověčiny… Navíc pevně věřím, že i všeobjímající mateř – Církev katolická, lidskou bytost pohřbí stejně něžně jako ti tvrdošíjní židé (snad jen s tím, že mrtvému neposkytne to veledůležité „něco“, o čem se domnívá, že na to má – spolu se sńatkem, křtem a rozvodem – nějaké extra pravomoci). Jak jinak zachovat vesmír ve vztahu k mrtvému? Jak mu prokázat lásku, spravedlivý soud a hlubokou lidskost? Jedině laskavým, spravedlivým a důstojným uložením do lůna. Nikoli církve, ale matičky země.

Nicméně i přes tuto naději se  ale pořád nemohu zbavit dojmu, že pokud náhodou nemáme společného Boha, pak je ten Abrahamův – už jenom v tím, co učí svoje děti – daleko laskavější.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Oblouky a bumerangy