Zdroj: Shekel

Vesele si pohvizdujeme a ani si nevšímáme civilisty, který nás předhání na kole a ptá se na cestu do Žiliny, kterou mu bohužel ukázat nemůžeme.

V Petrovicích blízko Velké Bytce se zastavujeme u jednoho sedláka abychom posnídali a právě si pochutnáváme na príma kyselém mléku, když do pokoje vráží slovenský celník s pozdravem „na stráž“ a žádá po nás legitimace, vyptává se nás, odkud přicházíme a kam chceme a jelikož se nemůžeme dostatečně legitimovat a vůbec nevím, co máme na jeho otázky odpovědět, nás zatkne. Sebere nám všechny peníze i naše kufříky a odvádí nás do Velké Bytce na hlavní celnici. Na cestě se nás s posměchem ptá, zda ten pán, který kolem nás jel, nám nebyl nápadný a mi, že jemu ano a sice, že to byl člen tajné pohraniční stráže na Slovensku.“Tak vidíte“, říká, „u nás to klape co?“ Je zřejmě hrdý na to, že nás chytli oni Slováci a ne Němci.  Na cestě si už v hlavě pomalu skládám plán a začínám mu vykládat, že jsme Češi, byli jsme v Německu a že jsme odtamtud utekli a rádi bychom zde na Slovensku pracovali. Nevím, jestli mi to věří, když ho prosím, aby nás přece jen pustil, tak se jen směje a říká, že takových jako jsme mi už tu bylo a že oni na Slovensku nejsou přece žádný útulek pro uprchlíky. Po celé cestě přemýšlím, jak bychom mohli utéci, ale celník má odepnutý revolver a jistě svojí kořist nedá tak lehce z ruky. Na celnici nás předá inspektorovi, který ihned zahajuje výslech.

Právě se bavím s Pavlem, když vidím jedinečnou příležitost k útěku. Nikdo jiný v místnosti není, dveře jsou otevřeny a tak běžím co nejrychleji dolů po schodech a mířím směrem k městečku, kde myslím, že se nejlépe ztratím. Za mnou slyším našeho celníka volat: „Stůj nebo střelím“, ale já se o něho nestarám a běžím se vší silou. Teď teprve poznávám, jak jsem vysílený, vždyť jsem od rána nic nejedl a tak za chvíli již funím jako lokomotiva. Jelikož se zde ve městě nevyznám, běžím přímo do zámeckého dvora, odkud již není východu a zde mne dohání můj pronásledovatel. Prvně mi vrazí pár facek a pak mě vede se skrčenou rukou na zádech zpět na celnici. Při výslechu teď musím přiznat celou pravdu, vždyť kdyby kontrolovali, odkud jsme utekli, brzo by přišli na to, že jsme lhali a ještě více by nás zmlátili. Po výslechu nás převedou na četnickou stanici. Při výslechu jsme samozřejmě pražskou epizodu vynechali, abychom sestru a švagra nezatáhli do této bryndy.

K četníkům je zavolán předseda židovské obce, může s námi promluvit, je velmi milý, zajímá se o to, jak to v Polsku vypadá a naše svědectví mu jistě nezvýší morálku. Slíbí nám, že mu povolili, aby nás každý den mohla jiná židovská rodina stravovat. I četníci s námi zacházejí korektně, domnívají se, že asi budeme předání do Žiliny do sběrného tábora, odkud by nás poslali zpět do Polska. To je teď naše naděje, říkáme si, že bychom při nejbližší příležitosti zase utekli, ale teď přímo do Maďarska. Jinak si žijeme jako na dovolené, až na svobodu nám nic neschází. Lidé nám nosí, cokoliv jen vyslovíme. Pijeme jen pravou kávu, černý chléb vůbec nevidíme, nikdy jsem nekouřil, ale teď si z dlouhé chvíle pokuřujeme a ještě můžeme cigaretami pohostit četníky.  Vedle nás leží spousta rodokapsů a jiných knih.

Trávíme zde již druhý týden a stále čekáme, že nás odvezou do Žiliny. Jednoho večera, právě když si chválíme třešňové knedlíky, se otevřou dveře a klíčník nám oznamuje, že jsme předvoláni k panu soudci. Vejdeme k němu do místnosti a zde již vidíme dva pány v kožených pláštích, kteří se na nás zvědavě koukají. Náhodou se opírám trochu o zábradlí a tu na mě jeden z nich vykřikne německy „Verfluchter Sauhunde, gibst Du deine dreckigen Pratzen weg!“. Oba se lekáme a loučíme se se životem, když nám soudce oznamuje, abychom se ihned připravili, že budeme předáni Gestapu do protektorátu. Tak tedy si bereme naše malé kufříky, loučíme se s klíčníkem a jdeme dolů, kde již čeká auto s gestapáky. Musíme si sundat boty a řemeny, aby nás ani nenapadlo pomyslet na eventuální útěk. Je nám jako bychom jeli na vlastní pohřeb. Gestapáci nás v autě dost vystrašili řečmi o tom, že se nám útěk nevyplatil, že teď nás čekají „pěkné“ věci. Na hranici mluví o tom, že všechny židy zničí, že náš hrob je už vykopaný, ale že naše smrt nebude jen tak jednoduchá. Třesou se nám kolena, už bychom měli raději vše za sebou a v duchu se již loučíme se všemi našimi známými. Takto vystrašení přijíždíme v noci do Bile, malé pohraniční vesničky,  kde nás zavřou do nějakého bývalého chlíva, spíme na holých prknech a každý máme jen jednu zavšivenou deku. Mnoho v noci nespíme, netrpělivě čekáme, co nám přinese příští den. Ráno nás nějaký mladý gestapák poučuje o zvycích ve zdejším vězení. Když někdo vkročí do cely, musíme se postavit do pozoru a hlásit počet vězňů, říká nám, kdy se dostaneme na jídlo apod. Na druhý den jdeme k výslechu, každý zvlášť, ještě že jsme předem zkoordinovaly naši povídku v tom, co řekneme a co vynecháme. O tom, že jsme v Praze navštívili sestru se samozřejmě nezmíníme, abychom ji do něčeho nezatáhli. Vyšetřující gestapák, má vedle sebe gumový bič a stále mě napomíná, ať řeknu pravdu, že se vše vyšetří a jestli se dokáže nějaká lež, ihned budu popraven.  Bič, ale vůbec nepoužije, ani se mne nedotkne, snad jej obměkčil můj výklad o hladu, který jsme prožili, samozřejmě jsem se nezmínil, že nás někdo přes hranice převedl a myslím, že tomu i uvěřil.

Po výslechu se nám daří trochu lépe, pohybujeme se volně po dvoře, řežeme dříví a děláme všelijaké menší práce. Jaké je to pro nás překvapení, když jednoho dne přivedou další dva židy, kteří prý též utekli z Polska. Jsou dáni k nám do cely, a když se s nimi bavíme, dozvídáme se, že i oni utekli, jako my, ze Zamste, ale přes Slovensko a chtěli do Čech. Je to divný párek, Doktor Parkus, starší mazaný advokát a mladý akademický malíř Lichtefeld. Za dva dny, se velice vylekáme, když jsou do vedlejší cely přivedeni ti dva Češi, kteří nás převedli přes hranice. Hned jim dáme znamení, že se teď neznáme, nechceme jim ani nám přitížit. Oni brzy po nás převedli celou židovskou rodinu na Slovensko a ta je pod nátlakem prozradila a tak přece jen na to své zaměstnání doplatili. Až do naší cely slyšíme jejich křik, když jsou biti, chtějí z nich vytáhnout jména dalších spoluviníků a když je potom vidíme, jak je vracejí do cely, zakrvácené a skoro k nepoznání, divíme se, že s námi jako s židy, zacházeli poměrně vlídně.

Jídlo je tu celkem dobré, nevaří zvlášť pro vězně, je nás tu málo a tak dostáváme zbytky od celníků. My si ještě pomáháme, například máme vařit vločky pro policejní psy, to se ví, že ti psi právě toho moc nedostali. I gestapáci sami, nám někdy strčí kus chleba, viděli dobře, jak jsme vyhladovělý a jaké rány máme po těle. Tak zde strávíme asi 14 dní, když nám oznamuje velitel stanice, že nás předá do Ostravy do vězení, ale že tam se nám už nepovede tak dobře. Opět jedna noc plná strachu, vždyť každá taková změna do neznáma je v kriminále nepříjemná, člověk si lehce zvykne na jedno místo a netuší, co ho na dalším čeká.

Autor: Chanan Bachrich

Editorka: Klára Fábry

Přečtěte si o autorovi: zde

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola VIII: zde

X. kapitola již příští týden

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Teta kam jdete …

Další článek

Poplatek u lékaře už hejtmané nechtějí proplácet, proč asi?