Ten, kdo byl někdy dlouho sám a neměl si s kým povídat, ví, jak těžká je samota.

Osamocených a osamělých, nebo dokonce opuštěných lidí je stále více. Potkávám je na ulici, v nemocnici i domovech důchodců. Těchto lidí je mi líto. Nejvíc ale lituji děti, které rodiče odloží do dětského domova. Ty pak s pocitem odmítnutí a osamění bojují často celý život.

Proto dnes chci psát o zvláštní perle, bez které je nám v životě smutno. Rád bych začal kouskem mého oblíbeného 119. žalmu (v překladu Průvodce životem):
“Obklopuj mne těmi, kdo tě mají v úctě,
komu nejsou cizí tvoje svědectví.
Ať je moje srdce vždycky na tvé straně,
potom nehrozí mi žádná ostuda.” (Žalm 119,79-80)

Často slýchám, že církev je dnes něčím, co už se dávno přežilo a tudíž by bylo nejlíp, kdyby zanikla a nepřekážela. Nemohu hodnotit ostatní církve, které neznám. Mohu psát jen o té mojí. Ano, tím, že taková velká organizace musí mít svá pravidla, dochází k tomu, že je občas trochu těžkopádná.

Záleží také na lidech. V jednom městě může být církev živým společenstvím, které aktivně pomáhá společnosti a hlavně těm, na které většinová společnost zapomíná. V jiném městě může být církev fosílie, která má hodnotu jen díky své dlouhé historii.

Autor žalmu hovoří o své touze po společenství lidí, kteří mají v úctě svého Boha. Docela ho chápu. Protože takoví lidé se učí milovat i své nepřátele, pomáhat potřebným, respektovat autoritu, jejich ano znamená ano… Mohl bych pokračovat ve dlouhém výčtu toho, co nás Bůh učí, pokud ho máme v úctě.

Autor toto vše nečeká jen od těch druhých. Není tím, kdo stojí u obchodu s napřaženou rukou a zlobí se, když mu do ní nedáte alespoň pětikorunu. Autor žalmu ví, že součástí takového společenství může být jen ten, kdo sám žije podle popisovaných principů.

To není nic snadného. Dovolím si připomenout pohled apoštola Pavla na to, jak vypadá skutečná láska:
“Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí,
láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch,
nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží,
láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne…” (1.Korintským 13,4-8)

Pokud se dívám na sebe, má láska se ještě zdaleka této lásce nepodobá. Jsem jí ale blíž, než před deseti, dvaceti nebo padesáti lety. Svou roli v tom sehrálo společenství lidí, kterému říkám církev. Jsou v něm lidé stejně nedokonalí, jako já.

Jak mi může v mém růstu k dokonalosti pomáhat společenství nedokonalých lidí? Je to prosté. Protože víme o svých chybách, nemusíme si hrát na svaté a můžeme se navzájem povzbuzovat a podepírat. A navíc, každý člověk v mém společenství mne v něčem převyšuje a tak se od něj mohu učit.

Když jsem uvažoval, jak pojmenovat dnešní perlu, kterou chce Bůh navléct na můj náhrdelník, nakonec jsem zvolil název PERLA DOBRÉ PARTY. Bůh mi nabízí možnost mít dobrou partu, ve které se budu cítit dobře. Musím k tomu ale sám přispět svou ochotou přijímat ty druhé stejně bezpodmínečně, jako Bůh přijímá mne. Když se dám Bohu k dispozici, pomůže mi najít partu lidí, ze kterých se brzy stanou mí dobří přátelé,o které se budu moci opřít i ve chvílích nepohody.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 28. díl: zde