Zdroj: Shekel

Jaderná energetika si už od médií, různých zelených fanatiků i od neinformované veřejnosti vytrpěla moc. Naprosto nesmyslně.

Začalo to už se samotným počátkem jaderné energetiky, kdy neznalí lidé viděli pouze to slovo „jaderné“ a hned se jim to asociovalo s hirošimskou bombou. Ono to na začátku padesátých let nebylo časově ani tak daleko od sebe. Ale jako bomba elektrárna nemůže fungovat nikdy. Na to obsahuje příliš ochuzené palivo. I při selhání všech bezpečnostních mechanismů nemůže dojít k výbuchu, ale pouze k požáru. To byl případ Černobylu. Tam sice k výbuchu došlo, ale nikoliv jaderného paliva, ale přetlakovaných plynů po prvotním požáru.

Pro pochopení celé problematiky zkusím velice zjednodušeně a krátce vysvětlit princip práce jaderné elektrárny. Každý ví, že zde dochází ke štěpení jader. Toho dosáhneme tak, že do reaktoru umístíme palivo, které má dostatečnou koncentraci příslušných látek. Při štěpení jádra z něj vyletí neutron, který může rozštěpit další jádro a nastává řetězová reakce. Ten neutron ale to jádro nerozštěpí, protože z předchozího vyletěl příliš rychle. Vedlejším jádrem jen proletí.  Musí se zbrzdit, a teprve pak je schopen dalšího štěpení. Při celé reakci vzniká teplo, které se nějakým médiem odvádí. V reaktoru jsou proto důležité dvě látky – moderátor, to je látka, která brzdí neutrony aby byly schopny dalšího štěpení, a chladivo, to je látka která odvádí vznikající teplo pryč z reaktoru a toto teplo se následně používá pro výrobu páry, která roztáčí turbíny a ty vyrábějí elektřinu.

Reaktor černobylského typu používal jako moderátor uhlík a jako chladivo CO2. A to bylo jádro problému. Když uniklo chladivo, zůstal moderátor – uhlík – reakce běžela dál, uhlík se vzňal …

Dnešní reaktory, a to je i Temelín a Dukovany, jsou takzvaně vodo-vodní. Tedy moderátor i chladivo je voda. V reaktoru cirkuluje pouze voda, která plní funkci zpomalovadla elektronů a zároveň odvádí teplo. Při selhání všech bezpečnostních pojistek, pokud by voda z reaktoru zmizela (jako zmizel CO2 z Černobylu), tak zároveň mizí i moderátor a neutrony nejsou brzděny a nemohou působit další štěpení. Jinými slovy není fyzikálně možná havárie, prostě je vyloučena.

Může teoreticky nastat situace, kdy voda v reaktoru zůstane, ale přestane cirkulovat, tedy odvádět teplo. To je typický případ havárie hlavních napájecích čerpadel, která se právě starají o cirkulaci vody kolem reaktoru. Čerpadla jsou napájena z vlastní výroby elektřiny, jako záložní zdroj je pak veřejná síť. Pokud by došlo k výpadku jak veřejné sítě, tak vlastní výroby elektrárny, jsou zde tři dieselagregáty, které jsou stále udržovány v teplém stavu, aby byly schopny okamžitě naběhnout a potřebnou energii čerpadlům vyrobit. Zdůrazňuji, že této funkce je schopen každý z nich samostatně, takže je zde vlastně trojnásobné jištění. A připočtu-li k tomu i vlastní napájení z elektrárny, plus veřejnou síť, tak mám k dispozici vlastně pět nezávislých zdrojů. Při výpadku prvních dvou, slouží jeden z těch tří záložních dieselagregátů pouze k tomu, aby napájel čerpadla po dobu nezbytně nutnou k utlumení elektrárny. Jinými slovy při výpadku výroby elektřiny se okamžitě začíná tlumit reakce v reaktoru. Předpisy jsou v tomto případě neúprosné.

Zde již tedy fyzikálně a teoreticky k havárii dojít může. 100% bezpečnost nezajistí nic technického, i když půjde třeba jen o obyčejný vysavač, natož tak složitý systém jako je jaderná elektrárna. Ony tři dieselagregáty se pravidelně testují. Za celou historii jaderných elektráren, která je již dobrého půlstoletí dlouhá, se na celém světě, pokud se dobře pamatuji, stalo pouze jednou jedinkrát, že dva ze tří dieselagregátů nenastartovaly. Třetí naběhl.

A moderní elektrárny (u nás pouze Temelín) mají již takzvané skořápky, železobetonové slupky schopné odolat i pádu letadla. Ale schopné uchovat pod sebou i případnou havárii při výpadku oběhových čerpadel.

Bezpečnost dnešních jaderných elektráren si už uvědomují i zelení. A tak zatímco dvacáté století se neslo bojem proti nim, teď už není proti čemu bojovat. Proto se jejich boj nyní soustředí na boj proti jadernému odpadu. Prostě kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Odpad se ukládá v takzvaných bezpečných úložištích. Většinou staré solné doly. Jde v podstatě o to, až pokročí technologie, tak se odpad vyjme a znovu zpracuje. Bohužel dnes nelze říci, zda to bude za deset, sto let, nebo nikdy. A tady právě odpůrci křičí o na tisíce let zamořeném prostoru.

Tak tedy pokud bychom se chtěli odpadu skutečně zbavit, což je ale nesmysl, protože obsahuje mnoho dnes ještě ne zcela doceněných surovin, tak teoreticky je možno odpad dopravit do slunce. Tam se v každém okamžiku odehrávají takové fyzikální procesy, že nějaká raketa s naším jaderným odpadem je bez přehánění totéž, jako příslovečné odnesení párátka do amazonského pralesa.

Jediným problémem je technický stav naší současné raketové techniky. Nelze se spolehnout že raketa neselže několik kilometrů nad zemí a následky by byly hrozné. Nehledě na cenu. Proto se to nepoužívá, ale teoreticky a fyzikálně už lidstvo tento problém zvládlo.

Závěrem tedy jen dodávám, že je naprosto iracionální se jaderné energetiky jakkoliv obávat. Má svá rizika, ale především má své klady. Pokud bychom jí chtěli kvůli rizikům zavrhnout, tak si musíme i rozmyslet, jestli kvůli nesrovnatelně vyšším rizikům chceme vůbec jezdit autem, nebo dokonce jen chodit po ulici.

Autor: Tomáš Flaška

Přečtěte si také od autora: On se snad ten Lidový dům bude skutečně prodávat

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Interview s Radoslavem Bangou

Další článek

Klobouk a mezuza