Také si někdy připadáte staří? Já dnes nakládal do auta pár pytlů malty a když jsem pak pět minut oddychoval, tak mi znovu došlo, že už to není, jako dřív.

Před čtvrt stoletím jsem během dopoledne na vozíku za svou škodovkou odvozil padesát metráků vápna a pak jsem ještě v pohodě zvládal svou práci až do půlnoci.

Když jsem se vrátil ze stavby domů a odpočíval, protože se mi ozvala záda, četl jsem si příběh Káleba. Odehrál se skoro půl století poté, co s Jozuem a dalšími desíti zvědy, procházel zaslíbenou zemi. Teď už jsou pět let v zemi, kterou Bůh slíbil praotci Abrahamovi. Kálebovi je osmdesát pět let a já mám z toho, co o něm čtu, pocit, že ho vůbec nebolí záda a stále by v pohodě zvládl těch padesát metráků cementu.

Judovci přistoupili v Gilgálu k Jozuovi a Káleb, syn Kenazejce Jefuna, mu řekl: “Ty znáš rozhodnutí, o němž mluvil Hospodin v Kádeš-barneji k Mojžíšovi, muži Božímu, ohledně mne a tebe. Bylo mi čtyřicet let, když mě Mojžíš, služebník Hospodinův, vyslal z Kádeš-barneje, abych jako zvěd prošel zemí, a já jsem mu podal zprávu podle nejlepšího svědomí. Moji bratří, kteří táhli vzhůru se mnou, zavinili, že lid ztratil odvahu. Ale já jsem se cele oddal Hospodinu, svému Bohu.

Onoho dne se zavázal Mojžíš přísahou: »Ano, země, na niž stoupla tvá noha, bude navěky patřit tobě a tvým synům jako dědičný podíl, neboť ses cele oddal Hospodinu, mému Bohu.«

Nuže hle, Hospodin mě uchoval naživu, jak přislíbil. Čtyřicet pět let uplynulo od chvíle, co Hospodin takto promluvil k Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, je mi už osmdesát pět let. Ale ještě dnes jsem právě tak silný jako tenkrát, když mě Mojžíš vyslal. Moje síla je dnes stejná, jako byla tehdy, abych bojoval a vycházel a vcházel. Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin.”

Jozue mu požehnal a přidělil Chebrón jako dědičný podíl Kálebovi, synu Jefunovu.

(Jozue 14,6-13)

Káleb má v pětaosmdesáti víc elánu, než mnozí mnohem mladší včetně mne. Kde se v něm bere? Nemám jinou odpověď, než slova proroka Izaiáše: “Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel?

Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. ¹⁹Od dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.

³⁰Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. ³¹Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.” (Izaiáš 40,28-31)

Při čtení těchto slov vždy prosím Boha, aby mé klopýtání změnil v let orla. “Pane”, říkám mu, “když jsi mohl dát Kálebovi elán v jeho pětaosmdesáti letech, proč bys ho dnes nemohl dát i mně? Ukaž, že tvé slovo má stejnou moc, jako když jsi stvořil náš svět a vše, co je na něm.”

Přeji i vám, abyste dovolili Bohu navléct na váš náhrdelník ELÁN. Ať vám tato malá perlička dává vždy novou odvahu i sílu k dobývání nových vítězství.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 31. díl: zde