Na portálu Shekel se v diskusi maličko bokem od klasické tóry, totiž v diskusi o muslimském jídelníčku a v souvislosti s krví, její nepoživatelností a její výjimečnosti objevila otázka: Co to asi je onen biblický „ženich krví“ (hebrejsky chatam damim).
Zní to všelijak, ale v podstatě jde jen o maličko netradiční obrat. Nic tajemného, nicméně „zadře se“. Ale pátráním a studiem si můžeme znovu uvědomit pravidlo, že i nad textem b-žího dopisu se smí a musí přemýšlet, že detail je stejně důležitý jako celek.
Krátce si ten příběh připomeňme. Mojžíš, poté co spáchal v Egyptě vraždu, odchází do exilu k Madiancům. Tam poznává svoji nastávající, Ciporu, a ta mu porodí dva syny. Po nějakém čase dostávají pokyn: Vrať se do Egypta. Vzav tedy ženu svou a syny své, vsadil je na osla a vyrazili… Na cestu do Micrajim, na cestu návratu (tešuvy) dostává od Nebes ještě další poměrně důležité pokyny!! A pak už jedou. A v tom se na ně cestou Vznešený obořil a usiloval o čísi bezživotí. Cipora, šikovná ženská, střelhbitě bere kamenný nůž, obřeže syna (kterého asi z těch dvou), a potom použije výrok: „Teď jsi mi ženich také krví, to kvůli této obřízce“ … (ex 4:19-26)
Už takto převyprávěný ztrácí „ženich krví“ valnou část své tajemnosti. Prostě tekla krev, a tak se hovořilo o „svatbě skrze krev“. Obrat je najednou běžný, ale na síle nabývá spíš samotný příběh a dotýká se takřka mystéria. Možná i několika mystérií – i když tím, na které narážíme, je samotná obřízka (brit). Je tu ale i tajemství jiné – totiž jak často automaticky a někdy dokonce “jaksi” kanonicky čteme, místo abychom naslouchali.
Hebrejština je jazyk semitský. Jazyk všech, kteří nikdy nebudou úplně spokojeni, dokud si od plic nezapřehánějí a nezasmlouvají. Ostatně, jak se mluví „po semitsku“, vidíme už dobrých čtyřicet let na tzv. blízkovýchodních mírových rozhovorech. Plno slov, ale záměry (kawana) úplně jiné, než co se říká. Takový je jazyk Bible a Šeherezády. Plný metafor, krásných a nadnesených stejně jako to smlouvání na tržišti.
Že Panovník hledí někoho usmrtit, se tehdy říkalo celkem běžně. To je právě ten semitský eufemismus – „le-hamito“ (usmrtit) se říkalo napůl v úctě, napůl „abychom nezakřikli“, kdykoli se někdo nečekaně rozstonal. Ono to svoji logiku mělo, protože jsme od Vladaře ve všem všudy dostali na výběr dobré a zlé, život i smrt (dt 30:15), a pokud tedy někoho nečekaně popadla třetidenní zimnice, mělo se za to, že jeho vinou asi bude někde něco v nepořádku. Což je opět naprosto „moderní“ pravda, protože i velké epidemie a pandemie jsou většinou způsobeny naší nedbalostí přírodního zákona. Přesto byly mory i u nesemitů “ranou b-ží” nikoli tristní hygienou…
Hospodin se tedy skutečně „obořil“ a hleděl někoho usmrtit. Byl to ale Mojžíš? A chtěl ho Vznešený skutečně zabít? Pak ovšem (nebe chraň) nemá to Nebe příliš rozumu. Vždyť ho mohlo – pokud si to Mojžíš zasluhoval – zabít ještě v Madiánu. A pokud Vševědoucí ví, že Mojžíše za okamžik zabije, proč mu nařizuje, aby šel dělat do Egypta osvětu? Jenomže bible v parašat Šemot neříká, že se obořil na ausgerechnet Mojžíše. Prostě se na “někoho” obořil. Možná na Mojžíše, možná ale i na někoho jiného. Stále nemáme (a nikdy asi mít nebudeme) vyřešeno, kdo to vlastně tak prudce ochořel. Mojžíš? Nebo některý z jeho synů? Rozhodně to však asi mělo souvislost s obřízkou, respektive jejich neobřezáním. S největší pravděpodobností byl tím „ohroženým“ skutečně Mojžíš, protože obřezat syna je povinností otce. Osmidenní mimčo nemůže dost dobře Nebesům vysvětlovat, proč se neobřezalo, nehledě na to, že obřízka není akt hygieny ani povinnost pro obřezávaného, ale smlouva otce pečetěná prožitkem jeho panického děsu o život (přežití) dítěte. A Mojžíš patrně porušil (ať už z nedbalosti, anebo naopak z tolerance a respektu) pokyny Nebes a zvyky svého lidu. Bylo tedy zapotřebí, aby dostal ťafku ještě včas. “Rány B-ží” tedy nejsou ani tak trestem, jak jsme zvyklí říkat, ale spíš edukativním varováním, učí nás v tomto verši tradice.
Pak ale pomalu totiž přestává být důležité, kdo byl neobřezaný. Zda mladší Eliezer anebo Geršom. Ale podle toho, co v příběhu čteme, by se dalo čekat, že tím „neobřezaným“ byl spíš prvorozený Geršom. Nejen po jakési „dolní“logice, jelikož se narodil v Madianu jako první. Dejme tomu krátce po svatbě. A „patřil“ tudíž spíš ještě celému madianskému kmeni — jakoby Mojžíšovu tchánovi, knězi tamního kultu Jetrovi, a proto si novomanžel Mojžíš ještě netroufal tak tvrdošíjně lpět na židovské výchově (a zákonu) a obříznout – a vlastně pokazit – jim „jejich“ kluka proti vůli lidu, který mu tu poskytnul azyl. Jelikož Madianci běžně obřízku nepraktikují. A i kdyby, tak pouze v rámci hygieny, nikoli jako mystérium smlouvy. (Domnívá se a vyučuje *Targum Jonatan) Že by to mohl být spíš Geršom, lze navíc vyvodit ještě dalším způsobem studia tóra. Srovnáváním „celku a detailů“. Nezapomínejme na misi, kterou Mojžíš na oslím hřbetu do Egypta přiváží: Protož díš faraonovi: Toto praví Hospodin: Syn můj, můj prvorozený jest mi Jisroel… (ex 4:22). Důležitý detail! Bylo by jistě nepatřičné kázat faraonovi vodu obrácenou posléze v krev, a popíjet u toho vínečko neobřízky.
Ibn Ezra naopak sází na mladšího Eliezera v naději, že Mojžíš byl v otázkách zákona přeci jen poměrně kovaný. Důvod, proč miminko Eliezera neobřezali, byl prý právě v tom, že přišel na svět zrovinka, když Vznešený nařídil cestu do Micrajim, A cestovat s čerstvě obřezaným novorozencem se mohlo rovnat jeho usmrcení. A ohrožení života je spolehlivým důvodem pro odklad obřízky na pozdější než osmý den života. Někdy (například u hemofiliků) pro odklad úplný. Kdo z těch dvou nebyl, nevíme, ale někdo prostě obřezán nebyl.
Student milující otázky jistě namítne, proč tedy Sladý požehnaný rovnou neřekl: Koukej doobřezat oba své kluky, jinak bude u faraona trapas.
A tady už se komentátoři dostávají přímo k tomu „ženichovi“ – vlastně k duchovní svatbě. A hlavním hrdinou celé záležitosti se najednou stává ta, která ten obrat vyslovuje. Paní Cipora. Co když i ona chce anebo má – ale po ženské straně sefirotického žebříku, tedy cestou lásky, pochopení a rasantního činu — absolvovat úplnou konverzi? Definitivní příklon k manželovi a jeho zásadám lidu Jisroele? Až do této chvíle jí byl Mojžíš „ženichem po madiansku“. Šlapalo jim to, každý toleroval zbožnost toho druhého, ale nyní jsou posíláni na misi, ze které vzejde lid Jisroele, duchovní aristokracie, pokolení kohanim.
Ačkoli není jediné lidské bytosti, která by neměla svoji hodnotu bez ohledu na to, žda patří nebo nepatří mezi ty „nafoukané“ židy, chce to při podpoře manžela (a navíc učitele) ještě cosi navíc. Lze sice milovat svůj protějšek, se vším, co k němu patří. Tolerovat jeho “jinakost” Jestliže ale spolu s ním přijmeme naplno jeho cestu „dolním světem“ (pekař, ajťák, učitel), přijímáme i jeho cestu za jeho posláním. Čeština to ještě před zavedením pojmu “ajťák” dokonce znala a chápala – paní pekařová, paní učitelová. A nebrala to jako genderovou diskriminaci.
Přijme cestu za jeho posláním včetně mystéria. Žena mystérium krve, mystérium života a mystérium B-ha, protože B-h není nic jiného než život a dar života, prožívá už porodem. Muži to mají jiné. A pochopitelně i naopak, stvoření jsou rovnoprávná, a všechna mají svobodnou cestu k mystériu. Tedy i muž toleruje své manželce její cestu k božstvu (= její náboženství). Přesto se dočítáme, že není dobré zapřahat volka a osla do jednoho jha, a není dobré brát si ženy z pronárodů. Ne kvůli pánubohu (respektive „víře“ – jak čteme v jednom z midrašů novějšího data: Netáhněte jha s nevěřícími..), vždyť kdyby to Pámbu tak nechtěl, nebude žádných žen z národů okolních! Nejde o víru a o kluby – vždyť až do “oboření” to oběma snad poměrně šlapalo. Ne s nevěřícími, ale s nevěrnými principům se jho táhne špatně. A v manželství pak kvůli dětem. Aby v tom hledání cesty k principům neměly hned od začátku zmatek. Každý pár – nejenom misijní pár, dvojice reprezentantů – by měl být vnitřně koherentní. Je tedy docela možné, že Cipořino „ženich krví (to kvůli obřízce)“ je vlastně jejím přiznáním: Chápu, doteď jsem byla paní pastýřová, teď bych měla být paní učitelová. Žena a matka dětí židovského učitele. Teď jsme se teda zasnoubili i „po židovsku“.
Jsou to jen klasické komentáře jednoho biblického místa. Ale občerství a podnítí k dalšímu přemýšlení, že s pokyny a varováními obsaženými v tóře si nelze zahrávat. Že jim lze rozumět a porozumět. A řešit je. Vhledem, vztahem a možná dokonce i láskou …
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Autor
13 Komentářů
Achabe, moc, ale vskutku MOCky MOC DĚKUJU za odpověď :O)) Já(J)
P.S.
Určitě poslouží i jiným. Člověk přemýšlí, pátrá a pak se mnohdy vzdává po delší době bezúspěšného hledání odpovědi. Nebo si myslí: “Asi nejsem dost chytrý.” Nebo: “Zkrátka to neumím vysvětlit.”Z vl.zkušenosti znám, že čím
déle se zabývám řešením nějaké otázky, tím víc si tuto “hru” na otázky a odpovědi cením. Nezodpovězené otázky mě zaměstnávají dlouhou dobu. Kdysi mi jeden moudrý člověk řekl: “Nikdy si nesmíme myslet, že jsme nalezli odpověď.”
Tím chtěl říct, že odpověď, která mě napadne jako první, většinou nebývá ta nejlepší. A pokud by tomu tak bylo, zjistím to teprve tehdy, až se seznámím s ostatními možnostmi. Není to spíš znamení lenosti, když hned po prvním dojmu vynáším rozhodnutí? Proč nehledat dál, když k tomu mám příležitost?
Proto jsem se tedy ptala, “co ty na to” – a tolik MOC jsem čekala, až odpovíš
-a musím přiznat, že je to nad moje očekávání: tak nádherně obšírné a pochopitelné zároveň. Neuvěřitelně se z toho těším! :O)
Včera jsem jela busem a sledovala cestou tam film Konečně spolu( židovskou svatbou to začínalo) a cestou zpět animovanou pohádku Slepičí úlet….mám pocit, že jsme konečně všichni spolu na nějakém místě, kde se čte každý den nějaký příběh O….(něčěm)…., to něco má přitáhnout pozornost jako slepičí pařátek, v tomto článku, k celému sdělení které chce být slyšeno….
Mě např.ten slepičí pařátek přivedl až ke slípce p.Mundstocka, ze které se nakonec “vyklubal” holub – i došlo mi, že:
NĚKDO KRÁČÍ, DRUHÝ JDE A KLOPÝTÁ
ale – KDOSI PŘELETÍ…
Člověk míní,Pán B”h mění!!
ako spoznala Cipora,co ma vykonat?
Dobrý den. Jak to, že děti byly židovské, když jejich matka židovka nebyla a ztvrdila svoji konverzi teprve vykonaným činem? Nebo tomu rozumím jinak?
Díky.
Já nechápu, proč je stanovena obřízka osmého dne po narození, když to má být stvrzení smlouvy. Proč není až součástí bar micva? Chápu to ze zdravotního hlediska jako lepší variantu, ale z duchovního pohledu mi ten smysl uniká. Abraham se přeci obřezal sám (což je asi hodně drsné) a s vědomím stvrzení smlouvy, takže jsem si jist, že si jí hodně dobře pamatoval.
Omlouvám se za chvilkové nenávštěvy. Pro Dannyho (06):
A jak poznáš ty Danny, že něco není správné? Nemáš taky někdy takové zvláštní tušení, že bys měl něco udělat. Zejména ve vztazích s lidmi, s nimiž komunikuješ dnes a denně, a o tom nejdůležitějším – o vztahu, lásce a dětech. Staří národové možná neměli mikrovlnky a internet, ale nebyli to žádní barbaři. Třeba to řešila už nějaký čas, a proto zasáhla.
Pro man (06) Tady jsou odpovědi maličko složitější.
a) Matro-lineární původ není stanoven biblí. Z ryze biblického hlediska to byly děti takové, v jaké kultuře byly vychovávány. Podle Norimberských zákonů míšenci prvního stupně, podle talmudického judaismu děti.
b) matka – pokud něco stvrdila – tak jen mystickou a duchovní konverzi, pokyn obřezat (vystavit smrtelnému nebezpečí) je dán mužům, nikoli ženám. Ale rozumím, co chcete symbolicky naznačit. A tím se sám dostáváte k tomu, proč k tomu všemu (možná) došlo Někdy jsou ženské holt intuitivnější a taky rozhodnější. Proto jim “patří” sefira Gvura :o))
Ale klobouk dolů za zvídavé otázky a přemýšlivost.
Pro Petra (08)
a) osmý den je první den “nového cyklu”. Na přelomu šestého a sedmého dne došlo kdysi u jabloně s anakondou k “porušení” smlouvy. Proto bylo a je zapotřebí ji co nejdříve obnovit.Osmého dne jsme už v Adamovi a v Evě neměli přístup ke Stromu života, ale především – a to je nejspíš zdrojovým klíčem proč zrovinka osmý den. Je to první den po uplynutí “stvořitelského” týdne “nového vesmíru” (dítěte)
b) obřízka není “kvazi-křest”. Obřezanec obřízkou nic nedeklaruje. Obřízka je především deklarací otce. To on (zcela v dospělém věku a zcela vědomě) uzavírá smlouvu. Tutéž smlouvu – obnovuje ji – kterou nese na svém fyzickém těle a kterou na jeho tělíčku v osmi dnech deklaroval jeho obřezaný otec.
c) Jde-li o to “zapamatování si” není nikomu upřeno (pokud je mu dáno mít děti) a jde-li o vnitřní obsah té smlouvy, protože obřízce se tak říká, tak ten je o věrnosti. Nevěrný je sice obřezaný, ale nic moc mu to platné není, že je :O))
p.s. mluvím maličko odlehčeně, ale tohle je silné téma na dlouhá povídání :o))
Díky achabisko za vysvětlení. Pravdou je, že jsem to asi za “kvazi-křest” pokládal. Teď alespoň snad chápu, proč měl Mojžíš ten průšvih. To byla jeho část smlouvy, ne jen “obyčejná” povinnost?
Petře, domnívám se, že to bylo krapet víc, než jeho povinnost. On si “soukromě” mohl vzít na triko, že bude pohrdat požadavky tóry. Anebo je naplní jenom tak napůl. To je otázka volby. Každé lidské bytosti. Jenže asi by mu to časem přineslo docela krušné okamihy, kdyby jedněmi ústy říkal: “Pojďte, pámbu je a má s vámi nejen plány, ale taky určité požadavky…”, a přitom by mu někdo (a určitě s chutí) vmetl: “Hele, tuhle před pár lety jsi zabil Egypťana a dneska máš zase máslo na hlavě. Kážeš vodu a kluka máš neobřezanýho…” (třeba)