Před 100 lety se narodil Bedřich Reicin – muž, který po komunistickém převzetí moci v Československu v roce 1948 vedl “očistu” armády a jehož jméno se stalo jedním ze symbolů nezákonností a zločinů 50. let.

A paradoxně se nakonec i on sám stal obětí mašinérie, kterou pomáhal budovat – v prosinci 1952 skončil na popravišti jako jeden z tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra.

Reicin se narodil 29. září 1911 v Přerově v chudé židovské rodině. Jeho otec působil jako učitel místní židovské náboženské obce. Rodina se po čase přestěhovala do Plzně. Reicin zde navštěvoval gymnázium a poté německou obchodní akademii. Z té byl v roce 1929 vyloučen, neboť u něj byly při zatčení v Praze nalezeny komunistické agitační materiály.

Poté se stal placeným funkcionářem KSČ, působil se Svazu komunistické mládeže, kde měl na starosti činnost pionýrů. Byl také sportovním redaktorem Rudého práva. Za svou politickou činnost ve prospěch komunistické strany byl vyšetřován a několikrát krátkodobě vězněn. Působil pod falešnými jmény a byl dokonce obviněn ze špionáže ve prospěch SSSR.

Po okupaci Československa byl Reicin dvakrát zatčen gestapem, a přestože byl židovského původu a navíc komunista, podařilo se mu v říjnu 1941 opustit protektorát. Patřil ke skupině Židů, kterým poskytla azyl Čínská republika a kteří tak mohli vycestovat do Šanghaje. Jeho matka a sestra tolik štěstí neměly a obě zahynuly v koncentračním táboře (otec zemřel již v roce 1927). Do Číny ale Reicin nedorazil, na území Sovětského svazu vystoupil z vlaku a přihlásil se místním úřadům.

Poté pracoval jako redaktor českého vysílání v Moskvě až do přepadení Sovětského svazu německou armádou. V únoru 1942 byl zařazen do vznikajícího československého pluku v Buzuluku, v němž působil i jako komunistický aktivista a informátor moskevského vedení KSČ. Po absolvování důstojnické školy nastoupil do osvětového aparátu československé jednotky.

Začátkem roku 1943 se Reicin dostal poprvé na frontu a u Sokolova byl nešťastnou náhodu zraněn zbloudilou kulkou do ruky. Přímých bojů se neúčastnil, přesto byl vyznamenán, povýšen a jmenován zástupcem osvětového důstojníka brigády. Podílel se i na prověřování důstojníků, kteří měli posílit československý důstojnický sbor v Sovětském svazu.

Reicinův kariérní vzestup pokračoval i koncem války, kdy byl začátkem roku 1945 jmenován přednostou Obranného zpravodajství (OBZ) – vojenské kontrarozvědky vytvořené v rámci 1. československého armádního sboru v SSSR. V dubnu pak byl jmenován náčelníkem nově utvořené Hlavní správy obranného zpravodajství (HS OBZ). OBZ se pod Reicinovým vedením stalo mocenským nástrojem KSČ a jeho činnost byla založena na provokacích a vykonstruovaných procesech s nekomunistickými nebo protikomunistickými vojáky.

Byl spolutvůrcem justiční vraždy generála Heliodora Píky či vykonstruovaných procesů s generály Karlem Janouškem a Karlem Kutlvašrem. Po únoru 1948 si jako náměstek ministra obrany generála Ludvíka Svobody vybudoval prakticky neomezenou moc. Koncem roku byl dokonce povýšen do hodnosti brigádního generála.

Reicinovo mocenské impérium se začalo hroutit po jmenování Alexeje Čepičky ministrem národní obrany v roce 1950. Novému ministrovi začal příliš vlivný náměstek překážet a právě Čepička měl podle archivních materiálů významný podíl na Reicinově zatčení v únoru 1951.

Ve vězení byl Reicin vystaven výslechovým metodám, které sám zaváděl. Nakonec nebyl obviněn z porušování zákonů při výkonu svých funkcí, ale jako jeden ze spolupachatelů v protistátním spikleneckém centru kolem bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského.

V následném zinscenovaném procesu bylo 11 bývalých funkcionářů včetně Reicina odsouzeno k trestu smrti. Ráno 3. prosince 1952 byl popraven, spálen a jeho popel rozsypán na silnici za Prahou.

Praha 28. září (ČTK)