Zdroj: Shekel

Tak na druhý den zase do auta, projíždíme krásnou krajinou, samozřejmě z toho nemáme žádný požitek a k polednímu dojíždíme do Ostravy do věznice.

Stojíme asi hodinu s hlavou ke zdi na koridoru, zavolají nás do kanceláře a sepíšou protokol s našimi daty. Pak nás vede wachar dlouhými chodbami až k jedné cele, má číslo 149, poučuje nás ještě o tom, že ve dne nesmíme spát a jakmile se otevřou dveře, že musíme hlásit: Zelle 149 belegt mit zwei Saujuden atd. Jsme zase sami. Rozhlížíme se po našem novém domově, změříme plochu asi 3×4 metry, je zde ještě mimo našich kavalců dalších pět. Doufáme, že naše samota bude přerušena dalšími vězni, abychom se dozvěděli co se děje venku. Na stole je namalovaná šachovnice a jiné společenské hry, které jsou teď naší jedinou zábavou.  Okno je velmi malé a vysoko, a když se tam jednou díváme na dvůr, jak se tam vězni procházejí, stihne nás wachar, který nás viděl dírou ve dveřích, a děláme 50 dřepů za trest. My jako vyšetřovaní vězni procházku nemáme. Po druhé nás zase chytne wachar při spaní, to nás stojí 100 dřepů s přídavkem mlácení. Tak utíká den za druhým, dostáváme přírůstek, z naší cely se stává cela židovská, zvlášť vyznamenána tím, že každý wachar nám věnuje zvláštní péči, různé druhy sportu, dělají si z nás různé žerty, aby nás co nejvíce týral.

Sedíme teď spolu s několika ostravskými židy, kteří zde jsou pro různé delikty finanční, nebo pro překročení uzavírací hodiny po osmé. Bavíme se, jak to jde, starší vykládají o první světové válce, někdo vtipy apod. Jídlo je dobré, ale málo, takže již netrpělivě čekáme od oběda na večeři a po ní zase na snídani. Jeden z nás pan Fuerst dostává tajně přes jednoho hlídače balíky, i nám z toho vždy něco odpadne. Stojí to prý ohromné peníze, a kdyby někdo byl chycen, stálo by ho to život. Panu Fuerstovi se to asi vyplácí, tímto způsobem se dozvíme i co se venku děje, například, že ostravská náboženská obec příští týden je na řadě k odjezdu do Terezína. Prosíme tamějšího sekretáře, jestli by nás mohl vzít jednoduše s sebou, že by to pro nás byla jediná záchrana, ale nejde to. Ostravská obec odjíždí a s ní ostravští židé, kteří s námi seděli a tak v naší cele zůstáváme jenom my čtyři polští uprchlíci a čekáme na nejistý osud. Jsme vedeni k fotografovi, berou nám otisky prstů, jako bychom byli nějací vrahové, ale my jsme horší třída zločinců, jsme židi. V ten den vidíme dost z toho, co si budeme doživotně pamatovat. Jdeme zeleným antonem, celou Ostravou, lidé se na nás dívají smutnými obličeji, každý se dívá, nenajde-li mezi námi nějakého známého, aby ho mohl alespoň pohledem povzbudit. Na gestapu jsme potom rozděleni do cel, kde čekáme, někteří na výslech, jiní na fotografování stejně jako my. Kdyby ty cely mohly vypovědět, co všechno viděli, kolik lidí se sem vrátilo po výslechu zničených, doživotně zmrzačených, plakajících, kolik lidí sem donesli v bezvědomí, krvácejících, nikdo je neošetřuje, copak záleží na jednom mrtvém navíc, hlavně, že z něho vytloukli, co chtěli. S námi spolu je v cele jeden dělník, baví se s námi, luštíme spolu nápisy na stěnách, ve kterých vězni, kteří tu byli před námi a čekali na výslech, proklínají Německou říši, vyzývají všechny ty, kteří to přežijí, aby se za ně pomstili, jelikož cítí, že už se z německých spárů nedostanou.

Náš spoluvězeň je pozván k výslechu a asi za hodinu ho vracejí skoro k nepoznání. Zakrvácený, tvář má opuchlou, pláče jako malé dítě, když nám ukazuje zadnici, že ho mlátili tak dlouho až omdlel, vzkřísili ho pak vodou a znovu mlátili tak dlouho až se přiznal ke všemu, co chtěli. Vůbec nevěděl, o co se vlastně jedná. Říkal pak, že si při nejbližší příležitosti vezme život. Konečně i my jdeme k fotografovi, brzy jsme hotový a jdeme zase domů na naší 149. Teď víme, že zde již dlouho nebudeme a vážně již za dva dny nám sdělují, že pojedeme na transport. Jedeme autem, s námi jede hodně Rusů, kteří utekli z práce, až dojedeme do Brna. Projíždíme celým městem, až dojedeme na Veveří, kde nás přebírá tamější gestapo. Stojíme zase jednou hlavou ke zdi a jsme voláni podle jména, přitom nás poučují, že musíme po vstupu do kanceláře hlásit: „Der Saujude Hans Israel Bachrich bittet eitre ten zu dürfen.“ Mně to šlo docela dobře, ale chudák můj kamarád Pavel na tom byl hůř. Neuměl německy, takže mu ta slova jaksi nechtěla z úst. Buď něco zkomolil, nebo vynechal nějaké slovo a pokaždé ho strašně zmlátili a tak si s ním hráli, dokud je to nepřestalo bavit.

Autor: Chanan Bachrich

Editorka: Klára Fábry

Přečtěte si o autorovi: zde

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola IX: zde

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Nechci zavedení školného!

Další článek

Malé jaderné elektrárny