Dva ze tří nacistických velitelů židovského ghetta v Terezíně za druhé světové války byli popraveni, jeden ale spravedlnosti unikl.

Zatímco první šéf Siegfried Seidl byl popraven v roce 1947 ve Vídni a poslední Karl Rahm ve stejném roce v Litoměřicích, prostřední velitel Anton Burger, který velel ghettu od července 1943 do února 1944 a jenž odtud do Osvětimi poslal přes 10.000 Židů, zemřel v 80 letech v roce 1991 v Essenu jako Wilhelm Bauer, údajný poválečný emigrant z Československa. Totožnost Burgera/Bauera, který se narodil před 100 lety, 19. listopadu 1911, byla navíc prokázána až v roce 1994.

O zřízení sběrného tábora pro protektorátní Židy v Terezíně rozhodl již dva týdny po svém nástupu do Prahy 10. října 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. První transport do Terezína, tzv. komando výstavby, odjel 24. listopadu. Celkem terezínským ghettem prošlo asi 155.000 Židů (z toho asi 75.000 z Čech a Moravy), v Terezíně zemřelo na 35.000 vězňů a do vyhlazovacích a koncentračních táborů bylo deportováno více než 87.000 lidí, z nichž se osvobození dožilo 3800 lidí.

Burger, jenž za války jako vysoký příslušník SS odeslal do vyhlazovacích táborů přes 60.000 Židů, se narodil v dolnorakouském Neunkirchenu v rodině obchodníka s papírem. Sám se vyučil obchodníkem, v 19 letech ale vstoupil do armády a v roce 1932 se v Rakousku stal členem tehdy ještě zakázané NSDAP. Z armády byl proto v červenci 1933 propuštěn. Poté ilegálně odjel do Německa, kde se připojil ke skupině exilových Rakušanů sympatizujících s NSDAP. Nedlouho poté vstoupil do SA a v roce 1935 získal německou státní příslušnost.

V březnu 1938 se aktivně účastnil tzv. anšlusu Rakouska, stal se členem SS a ve Vídni spolupracoval s architektem “konečného řešenížidovské otázky” Adolfem Eichmannem. V létě 1939 byl přeložen do Prahy a na jaře 1941 do Brna. U Eichmanna byl Burger velmi dobře zapsán, během soudu v Izraeli Eichmann řekl, že se na něj mohl stoprocentně spolehnout.

V únoru 1943 byl vyslán do Soluně, kde se za půl roku podílel na deportaci asi 45.000 makedonských Židů do vyhlazovacího tábora Osvětim. Od 5. července 1943 se po Seidlovi stal vedoucím ghetta v Terezíně. Burger proslul sadistickým zacházením, sám sestavoval transportní listiny, sám usmrcoval vězně a do Osvětimi odsud do února 1944 poslal 10.067 Židů. Jednou například zemřelo na 300 vězňů na vysílení, protože Burger je nechal stát na dešti od svítání až do půlnoci. V březnu 1944 se stal vedoucím referátu pro židovskéotázky v Aténách. Do Osvětimi deportoval z Rhodosu a Korfu kolem 7000 Židů.

Po skončení války byl internován v americkém zajateckém táboře u Salcburku, kde ho odhalili až v roce 1947. Burger, jenž byl mezitím v nepřítomnosti soudem v Litoměřicích odsouzen k trestu smrti, z tábora ale dírou v plotě uprchl. Pak žil pod falešným jménem v rodném městě, kde byl v březnu 1951 zatčen. O měsíc později se mu ale opět podařilo uprchnout.

Pod falešným jménem pak Bauer žil v rakousko-německém pohraničí, v letech 1960-1961 byl údajně správcem horské chaty. Nové doklady na jméno Wilhelm Bauer získal v roce 1962 v Essenu. Tvrdil o sobě, že je československý emigrant, což měla dokazovat jeho velká sbírka českých známek, které nejspíše zcizil některému Židovi, i absence rodného listu. V Essenu pak pracoval u jedné stavební firmy až do roku 1974. Po srdečním infarktu žil až do své smrti jako vcelku zámožný penzista. Zemřel 25. prosince 1991 v essenské nemocnici ve věku 80 let na rakovinu.

Celou dobu neměl o jeho minulosti nikdo tušení, ani sousedé či kolegové z práce, ale ani jeho manželka, která s ním žila dvě desetiletí. Identita Burgera/Bauera byla potvrzena až v roce 1994 za pomoci údajů od lovce nacistů Simona Wiesenthala. Ten jej přitom stíhal už od války a v 80. letech bylo Burgerovo jméno mezi deseti nejhledanějšími nacistickými zločinci, ovšem s poznámkou, že nejspíš zemřel.

Wiesenthal obdržel v roce 1994 anonymní dopis s údaji o Burgerovi. S jejich pomocí se dostal k Elizabeth Scheuleové, bývalé terezínské telefonní spojovatelce a přítelkyni Burgerova předchůdce v Terezíně Seidla. Od ní se pak policie dozvěděla, že u ní Burger byl v roce 1953, kdy hledal pomoc. K Scheuleové, která Burgerovi tehdy příliš nepomohla, u sebe jej nicméně pár dní nechala, jej poslal další bývalý kolega z proslulých nacistických “krysích stezek” a člen SS z Mnichova Rolf Barthels. Ten byl sice již po smrti, v jeho bytě byly ale nalezeny osobní údaje o Burgerovi/Bauerovi. Po dalších analýzách bylo dokázáno, že Burger a Bauer byla jedna osoba.

O případu napsala německá rozhlasová novinářka Karla Müllerová-Tupathová knihu Nezvěstný v Německu. “Německo bylo pro nacistické zločince nejlepším místem na úkryt, daleko lepší než Jižní Amerika,” řekla k případu Müllerová-Tupathová, která v knize napsala, že Burgerova manželka k tomu nechtěla nic říci, že ale její syn byl tím zveřejněním “zaskočen”. Syn prý věděl, že byl Burger/Bauer nacista, netušil ale, že tak významný.

Wiesenthala mrzelo, že jej nedopadl. “Přes 40 let se ale musel bát, že pravda vyjde najevo,” řekl s tím, že alespoň toto byl pro Burgera “trest, který si zasloužil”.

Praha 17. listopadu (ČTK)