Sáře je 40 let, ale vypadá na šedesát. Je osmahlá, šlachovitá a plachá. S abú Chamísem má sedm dětí, žije v chatrči sbité z prken a plechu, vaří v kuchyni s ušlapanou hliněnou podlahou pokrytou špinavými koberci, mezi nimiž je v zemi vydlabané primitivní ohniště. Z kopce nad jejím obydlím je vidět Jeruzalém, Jericho je sedm kilometrů daleko. Sára patří k beduínskému kmeni Džahalínů, kteří po vzniku Izraele v roce 1948 uvízli na území dnešního západního břehu Jordánu.

Vstává v pět hodin, připraví děti do školy, postará se o prádlo a stádo a pak je celý den doma a nemá co na práci. Manžel je nezaměstnaný, ale s ničím jí nepomáhá. Ani to od něj nechce, protože to u nich není zvykem. Nejstaršímu z dětí je 20 let, jeden syn dojíždí do školy do Jericha, ale Sára se každý den modlí, aby zůstal naživu, protože při dojíždění z dálnice pod vesnicí už pět dění přišlo o život.

Abú Chamís je její příbuzný. Stejné to je i v ostatních asi 20 rodinách komunity, v níž se navzájem berou bratranci a sestřenice. Sára o nebezpečí takových sňatků ví, sama má postiženou dceru, která nechodí ani nemluví. “Dopadne to tak vždy, děti se sice dostanou do kontaktu s lidmi zvenčí, ale u nás je tradice brát si příbuzné,” říká žena se stoickým výrazem a mírným úsměvem.

S návštěvníky hovoří jen muži kmene, zatímco malé děti pobíhají kolem. Ty větší do deseti let se učí ve škole postavené z pneumatik slepených maltou na kopci těsně nad dálnicí. Fotografovat je lepší jenom to, co obyvatelé dovolí, ženy jsou z toho vyloučeny vždy.

Abú Chamís je jediný z vesnice Chán al-Ahmar, komu se podařilo dokončit školu. Je účetní a vysvětluje příběh své komunity. Beduíni žili odjakživa v Negevské poušti, odkud se stády vycházeli daleko k sezónní pastvě, ale pak se zase vždy vraceli zpět. Po vzniku Izraele v roce 1948 několik rodin uvízlo na dnešním západním břehu a zpět do Negevu v Izraeli se už nedostalo. Podle odhadů jich je nyní na západním břehu asi 27.000. Mnohdy žijí v tak zvané oblasti C, nad níž má Izraeladministrativní a bezpečnostní kontrolu, takže rozhoduje kromě jiného o jakékoli výstavbě i infrastruktuře.

Lidé z Chán al-Ahmaru mají mimořádnou smůlu, jelikož kolem nich postupně vyrostly čtyři židovskéosady, a tlak na to, aby toto území opustili, je ohromný. Od dalších rodin žijících na pahorcích, které jsou na dohled, je odtrhla dálnice a na ní umíraly děti při čekání na školní autobus.

Rodiče pak přestali děti do školy posílat a s pomocí dobrovolníků se podařilo do měsíce postavit malé pavilony z pneumatik. Těžko lze uvěřit, že by taková stavba mohla zaujmout, ale v sousedství chatrčí je estetickým skvostem nabízejícím dokonce záchodky a krátkou alej z palem.

Džahalíny na místě nechce Izrael, ale nepomáhá jim ani palestinská samospráva. Ta se drží striktně dikce mírových dohod z Osla, podle nichž na území C nesmí operovat. Škole ale poskytuje 12 učitelek a vybavení. Nad tím, že beduínům musí vodu dovážet agentury Evropské unie nebo že si ji musejí ukradnout z vodovodního řádu pro osady, že tu rodiny, které by byly při svém nenarušeném tradičním způsobu života ekonomicky soběstačné, nemají co jíst a v čem se umýt, zavírá oči.

Do jiných částí západního břehu se beduínům nechce, protože tam buď půdu vlastní Palestinci, kteří si nenechají spásat trávu stády někoho jiného, nebo jde o městské aglomerace bez pozemků vhodných k pastvě.

Přitom fungující beduínské rodiny jsou ekonomicky velmi soběstačné a mohly by být pro palestinskouekonomiku dokonce přínosem. Rodina se stočlenným stádem nemá problém se uživit, ať je sebepočetnější. Živí ji zejména mléčné výrobky. Džahalínové uvízlí v Chán al-Ahmaru ale nyní 80 procent svých prostředků vydají na nákup krmení pro zvířata, která se nemají kde pást.

Abú Chamís je mírný a trpělivý jako jeho žena. Jak to, že je jediný z kmene, kdo vystudoval? “Jsou tu početné rodiny, jeden muž má většinou dvě manželky a i 16 dětí. Peníze na to, aby chodily do školy, nejsou,” říká. A proč nesbalí věci a rodinu a nepřestěhuje se někam do vesnice nebo do města? “Tady jsem se narodil, sem patřím a tady chci zůstat,” říká stručně.

Ramalláh 5. února