Zdroj: Archiv

Ester Kočičková (vl. jm. Renata Divišová-Pařezová) se narodila 13. ledna 1968 v Praze. Moderátorka, zpěvačka a textařka vystudovala pedagogickou školu a konzervatoř.

Vážená paní Kočičková, Váš přirozený sarkasmus a humor mě vždy velice bavil již na Radiu Limonádový Joe. Když k němu přičteme jeho feministické polohy, dostaneme se do pozice, že patříte za „netradiční“ českou herečku, zpěvačku a moderátorku. Dle mého názoru, jste se pouze dostala do fáze, kdy jste sama sebou. Setkávala jste se při své cestě na vrchol popularity s diskriminací a se slovy: „Vždyť Vy na to přece nemáte“?

To je dotaz… Hned bych vás ráda opravila; nikoli feministické, ale možná profeminní polohy, které jsou u žen přirozené, někdy až po hříchu automatické. Sarkasmus a humor, bavil-li vás,  shrnu pro jednoduchost do pojmu sarkastický humor. Smysl pro humor obecně pak označím jako vlastnost, která je v různé kvalitě a intenzitě člověku dána a nelze se k ní jakkoli dopracovat; nelze ji tedy ani dlouhodobě ignorovat či skrývat. Kdybych byla opravdu sama sebou, zasmála bych se, vzhledem k okolnostem, nad vaší výzvou, ale rozhodně bych netrávila čas nějakým posléze zveřejněným rozhovorem s někým, koho ani neznám. Netradiční je, že jsem to přes to udělala a zároveň jsem se k tomu přiznala, což mě ovšem neomlouvá. A nyní: Ano, vrcholně populární jsem, protože už mám, vedle Vondráčkových, Pilarových a Zagorových, svého transvestitu. A že na to přece nemám? To jsem, jako další miliony dětí, slýchávala často. Od mnohých učitelek, ale zejména, bohužel, od své matky. Možná měly pravdu.

Jaký hudební vzor máte na české či zahraniční scéně? Dá se vůbec mluvit o nějakém vzoru?

S mou pílí a hlasovými dispozicemi se vzory k následování hledají těžko. Snad jen objekty zbožňování, a těch mám desítky. Většina z nich už ovšem nežije. Ale proč vlastně kohokoli napodobovat… To nemůže pro interpreta nikdy skončit jinak, než velkou frustrací. Byť se to běžně děje a frustrované obecenstvo za to rádo platí.

Jak jste se seznámili s Lubošem Nohavicou?

V baru. Tedy, ve Velmi jemném klubu zmiňovaného Radia Limonádový Joe. On zrovna neměl práci, já zrovna potřebovala spolehlivého klavíristu ke svým barovým exhibicím s boa a cigaretovou špičkou. A odtamtud nás nakonec vyhodili. Po třinácti letech autorské spolupráce teď máme za sebou stovky koncertů, v šuplíku čtyři nahraná alba, tři nová na obzoru – s klavírem, s bigbítem i s dechovkou… snažíme se, a pořád ještě věříme, že naše písně nejsou špatné (www.rumpsum.cz).

V jedné diskusi (cca před rokem) jste odmítla se politicky angažovat. Změnilo se u Vás něco po těchto volbách? Jak jste spokojena s aktuální politickou situací a jakou stranu jste volebně podpořila, pokud jste tedy byla volit?

Poprvé jsem se angažovala. Uváděla jsem poslední předvolební koncert pro Karla Schwarzenberga. Z toho je i  jasné, jak jsem volila. Věřte, nebyl to jednoduchý kompromis, zuby mi skřípaly a ještě skřípat budou. Jenže, já už se stejně, s těmi léta odváděnými odvody a daněmi za zády chci jenom bavit. Nebo potom musím hořekovat, že nevládnu náležitě cizím jazykem, a proto jsem ještě neemigrovala. Schwarzenberg, Kalousek a John, to je, myslím, dobré trio do kabaretu.

Když vystupujete s paní Katerynou Kolcovou, která hraje židovské písně a zpívala v jidiš a ladino (řeč západoevropských Židů, která vznikla ze španělštiny), jak na Vás tato řeč působí?

Vášnivě i přísně, jiskřivě i temně. Jak také jinak. Ale ani ladino už se asi učit nezačnu.

A jaký osobní vztah máte k Židům, o kterých také zpíváte ve svých šansonech?

K některým až nekřesťansky osobní. A těch ostatních si většinou velmi vážím, neb se obyčejně jedná o lidi neobyčejně bystré, moudré a vzdělané. Jen ten židovský smysl pro humor mi pořád uniká… Nebo spíš Židy podezírám, že si onen příslovečný židovský humor objednali en bloc někde na zakázku, a teď nevědí, jak z toho ven – asi kvůli špatné smlouvě.

Věříte, že jakou energii (pozitivní nebo negativní) do Vesmíru či lidem pošlete, taková se Vám i bude vracet?

Co zaseješ, to sklidíš, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, ale i – jaký šel, takého potkal… Kdysi jsem četla hodně módní esoterické literatury, abych zjistila, že to zásadní už přece dávno vím.

Věříte v Boha?

Jistě. Jen ho tak většinou nenazývám. Už proto, že si ho nedovedu představit. Je to ta „mánička“ s vlasy a vousy od piva? Je to ten bodrý pán s břichem plným nirvány nebo vyžebraného jídla? Jsou to ty shluky cirkusových bytostí s nepřebernými končetinami a jejich neuvěřitelným pohybovým rozsahem? Je to sám Vesmír? Je to To, co nutí čmeláka v letu zas a znovu prověřit, jestli v tom nejubožejším kvítečku pelyňku obecného nezbyl drtek sladké šťávy? Rozhodně to nejsme my, kteří jsme tohle peklo odstartovali.

Autor: David Fábry

Zdroj

Přečtěte si také do autora: Interview s Jířím Blažkem

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Izrael vrátí Turecku tři lodě z flotily plující do pásma Gazy

Další článek

Ministerstva mají začít šetřit