“V životě bylo pro mě nejdůležitější poslouchat rozkazy,” píše  “architekt konečného řešení židovské otázky” Adolf Eichmann ve svých pamětech. Tak se tento nacistický důstojník vyjadřuje ke své zodpovědnosti za smrt šesti milionů Židů, kteří přišli o život podle jím sestrojeného plánu. Archivní záznamy ho však usvědčují z toho, že nebyl pouze pasivním vykonavatelem rozkazů, ale  spíše  “idealistou”, litujícím pouze toho, že holokaust nemohl být dotažen do konce. “Nesplnil jsem svůj úkol pořádně, mohli jsme udělat víc,” říká na jednom hlasovém záznamu z Argentiny. Eichmann se po válce 15 let ukrýval. Izraelská tajná služba jej odhalila v Argentině a v květnu 1960 unesla do Izraele. Soudní proces byl zahájen 11. dubna 1961 a pro Eichmanna vyústil v rozsudek trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 31. května 1962.

Adolf Eichmann se narodil 19. března 1906 v Solingenu v Porýní a v roce 1932 se stal členem Hitlerovy NSDAP.  “Židovskou otázkou” se začal zabývat v roce 1934. Po obsazení Rakouska v roce 1938 odjel Vídně, kde ustavil ústřednu pro židovské vystěhovalectví, o rok později stál u zrodu podobné ústředny v Praze.  Později měl na starosti zatýkání a přesuny Židů do koncentračních táborů. Během války dělal kariéru ve vedení přesídlovacího referátu Gestapa. Jeho  “židovský referát” (Judenreferat) byl označován jako IV B 4.

Eichmann byl také jedním z hlavních organizátorů konference ve Wannsee v lednu 1942, která měla za úkol koordinovat “konečné řešení” židovské otázky. Eichman také v roce 1944 organizoval deportaci 440.000 maďarských Židů do Osvětimi.

Před jeruzalémský soud se pětapadesátiletý Eichmann dostal v dubnu 1961. Proces byl celosvětově sledován; egyptské, syrské či jordánské sdělovací prostředky s Eichmannem sympatizovaly, někteří se dokonce netajili lítostí nad tím, že “svou práci Eichmann nestihl dokončit”. Patnáctibodová obžaloba, zahrnovala zločiny proti židovskému národu, zločiny proti lidskosti a členství ve zločineckých organizacích a opírala se o zákon o potírání nacistů a kolaborantů z roku 1950. Eichmann, sedící v kabině z neprůstřelného skla, se podle svých slov ve všech bodech obžaloby cítil nevinen.

U soudu vypovídalo proti Eichmannovi mnoho lidí, dosvědčujících jeho vinu na transportech Židů do vyhlazovacích táborů. Eichmann se pokoušel přesvědčit soud, že pouze poslouchal rozkazy Adolfa Hitlera.  Na otázku hlavního prokurátora  Gideona Hausnera, zda se považuje za vinného za vraždu milionů Židů, Eichmann odpověděl: “Právně ne, z lidského hlediska… ano. Odpovídal jsem za jejich deportace.”

Hlavní líčení skončilo 14. srpna 1961, v prosinci soud rozhodl, že Eichmann je vinen ve všech bodech obžaloby.  Rozsudek smrti padl v pátek 15. prosince 1961 v devět hodin ráno.

Eichmannovo odvolání izraelský soud zamítl v květnu 1962. Podle něj Eichmann “žádné vyšší rozkazy nedostával, byl sám sobě šéfem a sám rozkazy vydával. … Myšlenka konečného řešení by nikdy nenabyla tak pekelných forem, nebýt fanatické horlivosti a nenasytné krvežíznivosti odvolatele a jeho kompliců”.  Eichmann pak žádal o milost izraelského prezidenta Jicchaka ben Zviho, ale byl odmítnut.  Eichmannové manželce Veronice napsal Ben Zvi citát z biblické První knihy Samuelovy: “Jako tvůj meč zbavoval ženy dětí, tak ať je tvá matka bezdětná nad jiné ženy.”

Poslední Eichmannova slova zněla: “Ať žije Německo. Ať žije Argentina. Ať žije Rakousko. Nikdy na ně nezapomenu. Pozdravuji svou ženu, rodinu a mé přátele. Jsem připraven. Za krátký čas se znovu setkáme. Umírám s vírou v boha”.  Eichmannova mrtvola byla zpopelněna a popel rozptýlen nad  Středozemním mořem mimo území Izraele.

Eichmannův proces byl jediným soudem, který v poválečné historii Izraele skončil trestem smrti pro civilistu. Americká historička Deborah Lipstadtová se domnívá, že výpovědi lidí, přeživšch holocaust, byly nejdůležitější součástí procesu. Ačkoli po právní stránce na soud neměly vliv, změnily izraelský pohled na oběti holokaustu.

Podle knihy německé filozofky Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla však holokaust nebyl realizován zrůdnými sadisty, ale lidmi, kteří byli “děsivě normální”.  Hlavními Eichmannovými motivy byly prý kariérní postup a poslouchání rozkazů.

Britský historik  David Cesarani ve své knize Eichmann. Jeho život a zločiny naopak dokazuje, že motivem Eichmannova genocidního jednání byl především jeho antisemitismus. Eichmannův antisemitismus nepopírá ani Lipstadtov, která v knize Eichmannův proces cituje jeho slova před popravou. Tehdy prý řekl,  že na smrt půjde spokojený, protože zabil miliony Židů. Lipstadtová rovněž nepřijímá tvrzení Arendtové, že židovské rady za války spolupracovaly s nacisty na sestavování seznamů židů pro deportace do vyhlazovacích táborů.

(redakce Shekel.cz)