Obecně se domníváme, že k šabatové harmonii se půst příliš nehodí. Jsme doma, „nacvičujeme“ střípky jiné  reality a, daří-li se, pokoušíme se ochutnat drobečky budoucího věku (olam ha-ba). Dokonce i truchlící se mají pokusit na šábes odložit svůj smutek a zkusit se spojit s občinou a myslet na život.

Proto se také většina půstů  – ať už se jedná o 17. tamuz, tiša-be-av, půst prvorozených anebo Esteřin – tak jak je přináší koloběh slunce, chleba a vzpomínek a pokud jim Luna, která řídí naše týdny, pokyne připadnout na šábes, překládá za hranice šabatu. Dopředu (zpravidla) nebo někdy i za šábes. Ten Esteřin, který byl už v dobách Mordechajových  nesmírně důležitým půstem „celé obce“, dokonce na pátý den v týdnu – tedy na čtvrtek. Den spolu s pondělkem půstům jaksi vyhrazený – zarezervovaný.

Jom kippurim je  potom takový extra šábes. Šabat šabaton, má jiné přednosti a jinou funkci, tradice učí, že je to jeden z mála dní, kdy smíme být stejní jako andělé, takže se vlastně nepostíme, ale jenom  abstinujeme od své „tělesnosti“.  Tehdy, i když se Jom kippurim  s lunárním šábesem kryje, ho nikam neposouváme. Protože velký šabat (šabat šabaton) vlastně sám posune ten menší.

Takže by se dalo obecně říci, že o šábesu se postit nemáme. A přitom paradoxně – za určitých okolností přesto můžeme, ba dokonce musíme. Jediný půst, povolený i o šábesu je půst kvůli znepokojivému snu tzv. taanit chalom .

Pravda už první  středověcí komentátoři (rišonim) nebyli v názoru tak zajedno. Pro některé byla představa půstu během šabatu naprosto nemyslitelná. Ale všichni uznávali, že stejně důležitý jako institut šábesu je důležitá také duševní harmonie. A protože má být jedinec vděčný úplně za všecko, neboť cožkoli Vznešený činí, činí tak, aby měl člověk důvod k obdivnému respektu… (kaz 3:14), nelze podceňovat ani sny. Co když to nebyl jen důsledek plynatosti anebo „civilních myšlenek“ z předchozího dne? Ostatně zdávaly se dokonce i Josefovi Spravedlivému v egyptském žaláři. A co všechno z nich pošlo?! Ačkoli každičký sen je  dost možná jen marností, neboť všechny sny vypovídají zkresleně, jsou přeci zároveň také „šedesátinou“ proroctví, tak jako je oheň šedesátinou výhně Gej hinnom, spánek šedesátinou smrti a samotný šabat šedesátinou budoucího věku (Ber 57b) … A tak i ony jsou tu – ať už pošly z jakéhokoli racionálního či iracionálního důvodu – proto, abychom respektovali Panovníka. A život k žití.

Příznivý sen si zaslouží požehnání stejně jako rozkrojené jablko, co ale se snem znepokojujícím? Patří jenom k těm klamavým, anebo je na něm kus pravdy? A proč se nám zdál? – Dost možná právě proto, abychom se vrátili k „respektu“ a pokusili se o tešuvu. Ostatně Nabukovy sny jsou nám dobrým varováním. Nu, a v tom případě, je nutno ho „opravit“. Nenajdete synagogu, jejíž výmalba by neobsahovala text talmudem doporučené modlitby Hatavat chalomot  – (tj. Obrácení snu k lepšímu)! – Nejen tiše na ženských galeriích, ale často přímo v hlavní lodi synagogálního prostoru. Možná proto, že dříve jsme řadu skutečností podceňovali o něco méně, než jak se nám to hodí dnes. I její zařazení do vlastně vrcholné pasáže liturgie, do tzv. žehnání kohanim, mluví o tom, že se sny prostě zdávaly, a občas i znepokojovaly. Protože nevyložený sen je pokušením. Jako neotevřený dopis.

A  pokud sen skutečně krušně znepokojuje duši, nezbývá než vykonat půst. Okamžitě, bezprostředně, ještě týž den, kdy se nám zdál – neboť sny jsou podstaty prchavé a nepřicházejí si jen tak jako například rozbřesk. Protože, co když sen nebyl pouhé mámení, ale je to Pokyn, jak poněkud obrátit svoje dosavadní ať vědomě či nevědomky porouchané cesty? A k tešuvě patří také půst.

Pak, učí tradice, je možno postit se dokonce i šábesu, protože zklidnění duše (třeba i půstem) znamená vlastně radost a potěšení, což je jádrem potěšení šabatového (oneg šabat).

Kdo si tedy půstem dělá „potěšení“, nelze mu v tom bránit ani o šabatu. Pochopitelně dotyčný, který na sebe chce jařmo sobotního půstu vzít, musí nejprve posnídat s advocatem diaboli, změřit svoji pověrčivost na misce racionality, zvážit, zda namísto půstu raději nerozdat nějaké cedakot, a zda to, že se bude během šabatu postit, skutečně pomůže odstranit „soužení jeho bytosti a duše“ a bude tedy možno klasifikovat ten půst de facto jako potěšení. I tak však sobotní půst nesmí být „surový“ a následující den je zapotřebí se postít znovu, abychom odčinili skutečnost, že jsme se o šábesu postili.

Je také třeba, ještě než s postem začneme, nalít si čistého vína a spolu s Rambamem si připomenout jiný detail z oceánu halachy. Ačkoli zaříkávání je  obecně klasifikováno jako praktika modlářských národů a je trestáno zmrskáním, je přeci jen i lidu Jisroele povoleno. Totiž při uštknutí hadem nebo štírem (V Čechách i sršněm, ze kterého mají mnozí panický děs a jiní skutečně alergie!). Zkušený lékař Maimonides dodává: „Ono to sice vůbec ničemu nepomůže, ale není to nic proti ničemu. Dokonce ani o šabatu. Ale je povoleno jen tomu, kdo byl uštknut. A to proto, aby se zklidnil a získal důvěru, že všechno dobře dopadne. Ačkoli sice takové zaříkání vůbec nijak nepomáhá, je přesto povoleno, protože uštknutý potřebuje vyrovnanou mysl, jelikož, to si zas přiznejme, je v ohrožení…“

A ještě jeden detail. Kdo snad měl živý sen (vizi v bdělém stavu) anebo klasický sen během poledního schrupnutí, ten už má svůj půst o dvanáct hodin posunout !!!

Laskavá, přelaskavá je ta halacha…. Žádný „mus“ anebo knuta. Dokonce ani  žádný do příruček sešroubovatelný jízdní řád. A pokud vůbec jízdní řád, tak vždy citlivě počítající s tím, že občas nějaký ten strom na koleje padne…

Autor: Jaroslav Achab Haidler