Veřejnost už pomaličku chápe, že Kol nidrej  (modlitba, meditace a prosba o zrušení všech nenaplněných slibů) není nějakým pojistným odpustkovým rituálem. Jakýmsi: Slibuj co chceš, na Jom kippurim se toho pak jedinou všeobjímající mantrou pohodlně zřekneš a jede se dál…

Jde o mnohem více. V jidiškajt je totiž slib  jednou z dejme tomu „nejnižších“ forem smlouvy. Je sice nepsaná, je jen vyslovená, ale je stejně závazná jako všechny listinné dokumenty. To ostatně krásně vidíme i na Abrahamově příběhu  a pak i v dalších detailech bible. V parašat Lech lecha  praotec Abraham taky nedostává žádný papír. Pouze pokyn (slib!!) vyjdi a učiním tě v národ veliký  (gn 12:1); A teprve později, když už je na cestě, po všech peripetiích se Sárou v Egyptě a osvobození Lota z rukou Sodomských, po setkání s Melchisedechem dochází ke slavnostnímu potvrzení téhož. Mystickým průchodem „peci ohnivé“ či „ohnivého sloupu“ skrze desatero porcí obětin (gn 1510-18). Slib už je ale dávno plněn, je neodvolatelný a jeho dotvrzení je jen jeho ozdobou. Jeho vizualizací.

Přijmu-li smlouvu danou na Počátku, pak slibovat, že budu konat to, co mám, je vlastně provinění. Provinění proti principu té prapůvodní, úplně základní smlouvy uzavřené s Nebesy při stvoření. Smlouvy jejímž obsahem je: zůstaň člověkem a bude dobře lidem, vesmíru i tobě!

Proto také nazarejci – ti kdo slíbili Nebesům nadstandardní konání – nejen že jsou limitováni časem (maximálně třicet dní), ale zároveň je vyslovený slib odděluje od profánního života a platí pro ně přísnější pravidla obecně. Jsou více „vidět“, nepijí víno a nekonzumují révu,  nesmí podobně jako kohanim  znečistit své oddělní skrze tumat, jsou jakoby označeni pro své okolí:  Hle, slíbil jsem konat, konám to? A po skončení nazarejství svého, jak učí bible, přinášejí obětiny, mj. také obětinu za provinění. Všechny sliby (kol nidrej) jsou tedy jaksi nadstandardní, konáme-li Smlouvu!

A stejný princip se objevuje také i v rozdělení společenských rolí v rodině. Ženě není zakázáno se modlit, vést modlitbu anebo studovat tóru, jak se občas mylně vysvětluje a praktikuje. Tyto skutečnosti jsou naprosto přirozenými složkami její smlouvy s Nebesy stejně jako u muže. Ani žena tak není zbavena „možnosti“, ale nemá „povinnost“  – a tady se dostáváme k nezdravosti slibů – protože okolnosti mohou způsobit, že se jí smlouvu dodržet nepodaří. Jen kvůli tomu, že musí kojit anebo přebalit mimino. Smlouva  najít se a seberealizovat se v tom trvá, ale má pro ženu určitá ulehčení.

Riziko zásahu nečekaných okolností dobře vidíme právě v ustanoveních o nazarejcích, ke se bere v úvahu i situace, že se nazir nedobrovolně kontaktuje s tumat (nu 6:9);

Slibovat tedy není radno. Lépe neslibovat a rovnou konat. Smlouvy se totiž neporušují! Protože maličká trhlinka (jeden nenaplněný slib) ohrozí stabilitu přehrady, a nenaplnění malého slibu je rouháním proti  „modelu smlouvy“. A protože všechno souvisí se vším, tak i rouháním proti Smlouvě, o které hovoří bible jedním dechem takřka ustavičně.

Její text známe. Buď kreativní a respektuj! Soud a milosrdenství! Rozvíjej, multiplikuj a naplň. Jedině takovým způsobem opanovávej zemi…

A jak je to s tím čtvrtým rozměrem Kol nidrej?  Zcela jednoduše. Pokud vyslovuji anebo zpívám text onoho omilostnění z nenaplněných slibů, je to především kontemplace pro mé další  osobní kroky do budoucna. Vždyť slíbím-li zajít na havdalu a místo toho skončím na zubní pohotovostí, je to sice průšvih, je to vpravdě darmo (neporzíravě) daný slib, ale okolnosti ho omlouvají. A bližní snad omluví. To, co jsem slíbil a nesplnil Nebesům, nemusím už vůbec nijak dvakrát rozpatlávat, anžto Sladký požehaný zpytuje srdce i ledví a má o příčinách i pohnutkách jasno. A buď odpustí anebo pomůže vyrovnat přestupek trestem. Nabídne a dopomůže k tešuva. Kdo ale pomůže odpustit mně samotnému harmonizovat vše, čím jsem se provinil proti sobě?

Když jsem si zaměnil dobu s bezčasím a propadl demotivaci? Všechna ta má achání, jak je všecko okolo špatně, jak se stejně nic nezmění, protože nahoře jsou jen ludry a veksláci. Všechny ty objektivní i pragmatické berličky na svědomí, jak mi okolnosti brání v seberealizaci. A podobně.

Zkrátka, jako bych modlitbou Kol nidrej chtěl mj. také  říci: „Pane světů, to je až neuvěřitelné, jak často jsem se provinil onomu základnímu slibu, prvotní smlouvě být kreativní a radovat se z toho. Slíbili jsme si, že budu volit život a já volil jakési nespokojené umírání za živa. Ne vždycky jsem stál spolehlivě na obou sloupech vesmíru – na soudu a soudnosti a na milosrdenství a nadhledu. Slíbili jsme si to už při stvoření, a já z ryze pragmatických důvodů ten slib porušil. Navrať mne, Sladký požehnaný… Navrať mne k lidskosti, o které se v Avot hovoří  koánem – tam, kde jsou jenom vlci, zůstaň člověkem…“

Kol nidrej ….  Gmar chatima tova.

Autor: Jaroslav Achab Haidler