Zdroj: maces.sk

Osmý den Omeru je zároveň prvním chamecdik – tedy prvním „všedním“ dnem po pesachovém cyklu. Nejde mi ale o to, že se pšenice vinopalníků vrací zase do majetku vinopalníků, že si „a  šejner Jid“ může konečně dát české pivo a lze se zakousnout do Šumavy. Ten chamec (symbol nakvašenosti a nabubřelosti) se nám na stůl vrací přesně ve chvíli, kdy v rámci omeru meditujeme o hloubce naší vlastní duchovní výzbroje v rozměru Chesed še-bi-Gvura, tedy česky řečeno v rozměru ukázněnosti lásky a lásky v ukázňování.

A právě to mne na té kategorii zaujalo. Napravovat je samozřejmě naše puzení a poslání. V mnoha ohledech. Jednak po tom touží vesmíry (olamim), jednak po tom osudově toužíme i my sami, protože pojedením ze Stromu poznání se skutečně naplnilo ono lákavé hadí zaslíbení „budete jako bohové“. Proto nás to furt und furt  tolik pudí k soudu.. Jenomže někde pod tím je pořád ještě zakódovaná i ta prapůvodní vděčná láska – chesed .  Obdivná a téměř nechápající – jen prožívající, pudová láska k celému principu  a fungování stvoření, jakou prožíval Adam (rišon), když na to poprvé koukal a dával tomu jména (gn 2:19).

Je to zároveň také projev onoho „otisku Vznešeného v nás“, který si bezděčně připomínáme při každém jídle, pokud si po něm prožijeme patřičné požehnání.  Tam se o Panovníkovi říká „ha-tov u mejtiv“ – tedy dobrý a dobro také konající, poskytující, emanující… A nám by s plným anebo do polosyta naplněným pupíkem mělo pokaždé docvaknout, že jsme-li alespoň v rámci možností „tovim“  zdalipak jsme také „ha-mejtivim“?

A věřte mi, nevadí, jak fatálně nám to docvakne!!  Zda nás to poděsí anebo inspiruje. Jak silně si u cizího stolu uvědomíme, komu za chleba vděčíme. A jak často a jak poctivě si přiznáme anebo jen omlouváme to, že  sami zdaleka ne dost naplno dobro poskytujeme, emanujeme a můžeme zajistit…  Už proto, že nejsme jako „Ha-tov u-mejtiv“. Ale jen obyčejní synové člověka.  A někdy – mimo jiné třeba i proto, že pragmaticky respektujeme písničku: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej…“  Důležité je nám, že to alespoň docvakne.

Protože už jen to poctivé „docvaknutí“ otevírá cestu výš. K určité sebereflexi, která až na vzácné patologické výjimky, vede u každého jedince k nadhledu. A tedy zase o milimetr blíž od potřeby a hlavně páchání soudu ke středovému sloupu Stromu života. A tím k naplnění svého puzení i poslání. Vede k tikunu.

Ukázňovat není proti principům vesmíru. Je to dokonce jeden z Pokynů, jedna z Bran, jimiž je záhodno tu a tam projít. Ale detaily, jak se „ukázňuje“ nádherně ukazují, co má být centrem a výsledkem. Abraham a jeho panovník. Ukázňujme! Samozřejmě bez zbytečných slepičinců na vlastní rohožce. To je pochopitelně chucpe. Ale podle osmého dne omeru ukázňujme s vědomím chamecu. Nikdy by nám tam  neměl scházet ten Abraham (chesed). V Abrahamovském ukázňování žádný chamec nikdy nebyl. Abraham coby archetyp je přeci symbol kopání studní nikoli příkopů. Budování oltářů Sladkému požehnanému kamkoli přijdeme, nikoli hry na nějakou exkluzivitu anebo dokonce exkluzivity vážně míněné. A také symbol laskavého přístupu k ostatním. Ne pro lepší tržby za Sářiny koberce (pokud nějaké snovala), ale pro tu radost ze stvoření a tvoření.

Neumím to!  Ani osmidenní abstinence od chamecdik skutečností, ani trvalé propočítávání osmé omerové kombinace mne to ještě nenaučily. Ale jsem za osmý den omeru docela vděčný. Zkusím (zase až do nejbližšího svého selhání) vždycky, když budu kritizovat, pořádně poměřit ten chamec. Jestli v tom počítání velkých a malých háčků není taky kus mého vlastního zadostiučinění. Spokojené pomlasknutí: „To jsem mu to dal, protože ho fakt hustě nemusím…“

Matka Tereza ze mě nikdy nebude, a kdoví, jestli i tenhle archetyp,  tu a tam někdy pořádně nesepsul některou ze svých pomocných sil. Ale asi bych měl pamatovat přinejmenším na koány z Pirkej avot. Neradovat se z pádu nepřítele, protože to může mít nahoře následky fatální. A co je nejhorší, nejen pro mne.

Shodou okolností dneska začíná stíhat policie primátora našeho města a některé další šíbry, kteří kdoví proč popravili divadlo, ve kterém jsem podle propuštěcích listin odsloužil 20 let a 179 dní. A ve městě Šušan/ Ústí je sason we-simcha. Nejsem matka Tereza, jsem toho času bez práce a  na pracáku, ale ten omer fakt pomáhá. Je mi úplně fuk, že i „velcí“ jsou zranitelní. Ale přál bych si, aby každý hlas ukázňování nebyl štěkotem, ale spíš micvou. A ono se to tu a tam děje. U nás v Ústí ano. A tak se třeba dočkáme i tady na Shekelu. Vesmír je obrovský.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

3 Komentářů

  1. josh
    23.4.2014 – 23 Nisan 5774 v 22:39 — Odpovědět

    ha tov u mejtiv u vzkriseni

    Binah – Chochmah : Marie z Magdaly – Tomas

    Marie z Magdaly je archetypem toho kom uby kontakt, dotyk se vzkrisenym Jezisem uskodil, nepotrebuje ho ke sve vernosti, nebo vire.

    Tomas je symbolem naopak toho kdo ten rozumovy, poznavaci kontakt potrebuje, ne ze musi, nebo plni, jenom potrebuje.

    Stredova sefira je Daad – ona je jakoby…a presne o to jde i u vzkriseni. Pro nekoho ano pro jineho ne.

    Hrozi totiz dvoji problem, ucit zida znaleho Pisma a prochazejiciho branami micwot a tak dochazejici pomalu a jiste ke svemu vzkriseni, a rozbit mu tuto jeho cestu dodatecnym vzkrisenim Krista…

    A na druhou stranu je tu samotny “pokyn” o zboreni model pote co izraelite obsadi svou zemi, ale u tech “soch” ktere jsou postaveny ke jmenu nejvyssiho, ty se borit nemaji, izraelite nemaji k tomu povoleni…jsou totiz i lide konstruovani tak ze si bez buzka na sve ceste neporadi…Rabi Savel pro legitimaci Jezise Krista jakozto Pana k tifferet Boha Otce nachazi argument v tore v zaslibeni Abrahamovi a jeho POTOMKU, tedy jedinem potomku ne potomstvu…/Rim/

    proto kdyz je pavel v toma areopagu a stoji tam socha, ale neni tam napsano…augustus, herodes, nebo jine jmeno…ale jenom “ten nepoznatelny”, tak jim rika ano…zname jmeno, ktere muze mit a neni potreba se bat :-)

    0
    0
  2. Erich
    28.4.2014 – 28 Nisan 5774 v 09:09 — Odpovědět

    Achabe zajímalo by mne, jak se má nakládat se šofarem? Tedy přesněji konstelace Šofar-neŽid-demoška?

    0
    0
  3. Michal Foršt
    30.4.2014 – 30 Nisan 5774 v 00:38 — Odpovědět

    Ad 1.:

    Zkuste se někdy začíst do jiných textů než páně Haidlerových. Pravděpodobně pak začnete uvažovat o tom, proč jedině on píše v českém prostředí micwot místo micvot. To je taková technická záležitost, dá se říci.

    Také pak třeba přestanete tak snadno používat ze své křesťanské pozice hebrejské termíny.

    Šavel natož Pavel rozhodně NEBYL ŽÁDNÝ RABÍN. To už jsem rozebíral na jiném místě dostatečně zřetelně (jak jsem doufal).

    O smyslu Vašeho textu raději psát ani nebudu.

    Nechci Vás urážet, ale asi se mi to žel nepodaří, i když to rozhodně není můj cíl. Promiňte.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Kdež mám hledati Ježíše, jehož sem ztratila?

Další článek

Izraelský prezident, který létal na československých strojích