Zdroj: Wikimedia Commons

Dnes je tomu devět let, co zemřel bývalý izraelský prezident a velitel letectva Ezer Weizman. Mimořádná osobnost, která stála u zlomových okamžiků izraelských dějin. Co se vám vybaví, když se řekne jeho jméno?

Předně je to Weizman, náležící do významného zakladatelského rodu sionistické Palestiny. Jeho strýcem nebyl nikdo jiný, než samotný Chajim Weizmann – prezident Světového sionistického kongresu a pozdější první izraelský prezident. Ezer Weizman se jako sabra narodil v Tel Avivu, ale vyrostl v Haifě. Již od útlého věku v něm dřímala vášen pro letectví, a v šestnácti letech získal své první pilotní osvědčení. Během druhé světové války létal v řadách Royal Air Force na letounech Spitfire a sloužil v Egyptě, JAR nebo v Indii.

Po válce vstoupil do revizionistické skupiny Irgun (Ecel) a zároveň se stal příslušníkem Šerut Aviru, což byla letecká část Hagany. V průběhu války za nezávislost nejprve malým letadlem zásoboval odříznuté a obléhané židovské osady, aby krátce před vyhlášením nezávislosti podstoupil výcvik v Českých Budějovicích v Československu na strojích Avia S-199. Jako jeden z pilotů letky se posléze v rámci operace Plešet podílel na zastavení postupu egyptské armády na Tel Aviv u mostu Gešer ad Halom. V následujících letech stoupal v řadách vojenského letectva, až se v roce 1958 stal jeho velitelem. Během svého osmiletého působení v této funkci transformoval a zásadně modernizoval izraelské letectvo, ale i dohlížel na tajnou operaci Mosadu, při níž se podařilo zorganizovat zběhnutí iráckého pilota se strojem MiG-21 sovětské provenience. Na pozici velitele letectva však jeho kariérní postup neskončil. V roce 1966 byl jmenován zástupcem náčelníka Generálního štábu a velitelem operací Generálního štábu. O rok později sehrál významnou roli při plánování preemptivních leteckých úderů na letectva sousedních arabských států (operace Moked), které Izraeli získaly vzdušnou nadvládu a významně přispěly k celkovému rozhodému vítězství v šestidenní válce. Díky této roli se stal národním hrdinou. Jeho postup na nejvyšší armádní metu však zablokovala tehdejší ministerská předsedkyně Golda Meirová, pročež v roce 1969 armádu opustil.

Politickou kariéru zahájil na pravici v Beginově alianci Gachal. Ještě téhož roku stanul krátce ve vládě jako ministr dopravy. V roce 1977 byl volebním manažerem Likudu, který v parlamentních volbách téhož roku přepsal učebnice izraelských dějin. Poprvé v historii totiž v Izraeli vyhrála a následně sestavila vládu pravicová politická strana. Weizman se stal poslancem Knesetu a ministrem obrany. Doposud názory spíše jestřábího politika významně ovlivnila historická návštěva egyptského prezidenta Anvara Sadata v Jeruzalémě. Podle některých názorů naopak za změnou Weizmanova smýšlení vůči míru s Araby stálo vážně zranění jeho syna Saula v opotřebovací válce, což ale on sám odmítl. V následujících měsících a letech sehrál významnou roli v uzavření egyptsko-izraelské mírové smlouvy v roce 1979. I tak však dále zastával rázný postoj proti palestinským teroristům, proti nimž o rok dříve zahájil operací Lítání v jižním Libanonu. Ve vládě se neúspěšně pokoušel o posun v mírovém jednání s palestinskými Araby, načež pro rozdílné názory ve vládě rezignoval. V roce 1984 se s vlastní středolevou formací Jachad vrátil do parlamentu a zastával různé ministerské funkce. V roce 1992 však nakonec na protest proti postoji vlády vůči izraelsko-palestinskému mírovému procesu vládu opustil.

Prezidentem byl zvolen v roce 1993, kdy v této funkci vystřídal Chajima Herzoga. Postupně zastával dvě funkční období, jež však celé nedokončil. Jakkoli je úřad izraelského prezidenta převážně reprezentativní, Weizman byl prezidentem velmi aktivním a často zasahoval do dění v zemi. Navštívil tak třeba teroristy z Hizballáhu ostřelovaný sever Izraele, kde nakonec přenocoval v bunkru s vojáky. Významně se však angažoval zejména v mírovém procesu, a to jak izraelsko-palestinském, tak izraelsko-syrském. Bavíme se totiž o době, kdy byly podepsány tzv. Dohody z Osla. Když se po smrti Jicchaka Rabina stal premiérem Benjamin Netanjahu, který se odmítal sejít s vůdcem OOP (a pro mnohé arciteroristou) Jásirem Arafatem, pozval Weizman sám Arafata do svého domu v severoizraelské Caesareji. Ve stejném roce (1996) mu Václav Havel udělil Řád Bílého lva. Zvláštní pozornost věnoval židovským imigrantům z Etiopie a zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 1999 se po nástupu Ehuda Baraka do funkce premiéra vyjádřil pro stažení Izraele z Golanských výšin výměnou za mír se Sýrií. Koncem téhož roku se objevilo obvinění, že v letech 1985 až 1993 přijal 300 tisíc dolarů od francouzského podnikatele, aniž by tuto skutečnost nahlásil finančnímu úřadu. Tento fakt nikdy nepopřel a uvedl, že peníze použil na léčbu syna Saula. Přestože vyšetřování zahájené generální prokuraturou bylo pro nedostatek důkazů ukončeno, rozhodl se v roce 2000 rezignovat na úřad prezidenta, a stal se tak historicky prvním izraelským prezidentem, který tak učinil.

Během svého prezidentství se těšil široké podpoře veřejnosti, byť byl čas od času kritizován pro přílišné vměšování se do politického života v zemi. Za kontroverzní byly považovány zejména jeho výroky na adresu homosexuálů a žen v armádě. Zbytek  života strávil ve svém domě v Caesareji, kde 24. dubna 2005 zemřel ve věku 80 let v důsledku respiračního selhání. Je pohřben v Or Akivě.

Autor: Ladislav Faigl

Zdroj: Wikimedia Commons

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Osmý den omer

Další článek

Mahmoud Abbas nazval holokaust nejhnusnějším zločinem