Zdroj: novinky.cz

Zanedlouho to budou dva roky, co papež Benedikt XVI. dne 28. února 2013 rezignoval na papežský úřad a odešel do ústraní.

Benediktův nástupce, jezuita Jorge Mario Bergoglio, od chvíle své volby vyvolává mnoho různých – pozitivních i negativních – reakcí. „Karneval skončil…“ prohlásil, když odmítl přijmout část tradičního papežského oděvu, ještě než vystoupil na balkón, z něhož měl být poprvé představen světu jako papež František. Okamžitě naštval většinu tradicionalistů, a od té chvíle se ocitl pod jejich palbou.

Papež František mne osobně čistě lidsky – čas od času – štve. Mám mu za „zlé“ některé jeho kroky, ale také nad nimi ty dva roky přemýšlím.

Tak například: František do určité míry anektoval a přivlastnil si hotel „Dům svaté Marty“ – ovšem jako svrchovaný vládce Vatikánu to samozřejmě udělat může. Ano vím, bydlí jen v jednom apartmánu, stravuje se jen u jednoho stolu v restauraci, ale jeho přítomnost – logicky – znamená i přítomnost jeho štábu, ochranky a tak dále, tedy reálně jeho přítomnost chod hotelu jako hotelu silně omezuje, až ochromuje. Bydlet v hotelu a stravovat se v restauraci rozhodně není levnější než mít vlastní domácnost. To by si měli uvědomit hlasatelé Františkovy lásky k chudobě, pokud už si to František sám neuvědomuje. Ovšem je třeba se na to dívat i z jiného úhlu, František byl zvyklý žít skromně a vlastně ani jako arcibiskup a kardinál žádnou svou vlastní zaběhnutou domácnost neměl, obýval malý byt a sám si vařil i nakupoval. Někde tady je zakopán pes, František by asi neměl problém vyrazit si na nákup do nějakého římského supermarketu a pak si uvařit jídlo ve vatikánské garsonce, ale nemá na to čas. Na druhou stranu, jak jsem již výše zmínil, nikdy neměl svou domácnost, jak to známe z života zejména evropských kněží a biskupů, tedy nikdy mu o bydlení, praní a vaření systematicky nepečovaly žádné příbuzné či řádové sestry žijící s ním pod jednou střechou, takže si ani neměl koho přivést s sebou do Vatikánu, ani není na něco takového zvyklý. Dovedu si také představit, že v klasickém paláci se necítí dobře, že tam na něho „všechno padá“, všechna ta pompa a nádhera spojená s časy, kdy papež ještě nebyl jen hlavou církve, ale také světským panovníkem nad velkou částí toho, čemu dnes říkáme Itálie. Mnohokrát mne z počátku napadlo, proč se tedy raději neusadil v některém jezuitském domě kousek od Vatikánu, třeba na Via dei Penitenzieri nebo Borgo S. Spirito? Ale to je vlastně blbost. Jezuité by se mu sice dokázali efektivně postarat o veškerý potřebný servis, možná by tam František mohl fungovat i v tempu, které by mu více vyhovovalo, ale byla by tu nejen spousta diplomatických (zahraničně politických) překážek, ale i ta největší: jezuité by byli obviňováni ze stálého ovlivňování současného papeže; jako by to, že je jezuitou, stejně nebylo navždy formující a ovlivňující ho jaksi ze samé podstaty jeho vlastní osobnosti… Člověka jednoznačně ovlivňuje i prostor, spiritualita prostoru u svaté Marty (můžeme-li mluvit o spiritualitě prostoru hotelu) je nezatížená okázalostí vatikánské minulosti, je to relativně nový dům, a i když i zde najdeme mramorové podlahy, zlacení a rustikální nábytek, tak je to ve srovnání s jinými místy ve Vatikánu vlastně prostor skromný a moderní.  František, který je ve Vatikánu naprostým -a pro mnohé tamní byrokraty i lobbistické skupiny nevítaným- cizincem, tak asi opravdu nic lepšího, kde by se cítil dobře a kde by našel potřebný klid, odpočinek a příznivé prostředí, pro svou práci nenašel.

„Nosí tu kleriku jak venkovskej strejc montérky,“ řekl o Františkovi jeden můj kolega. Ano, ve srovnání s emeritním papežem Benediktem se to tak může zdát, jenže Benedikt byl i na vatikánské poměry tak něco jako metrosexuál*, takže srovnávat ty dva je jako sledovat zápas dvou různých vah. Zdá se, že František přijal bílou kleriku jako nutné zlo spojené s úřadem, pro jehož duchovní podstatu není vůbec důležité, co má ten, kdo jej vykonává, oblečeného na sobě. František by se zřejmě mnohem lépe cítil v „civilu“ (tedy jen v kalhotách, v kněžské košili s kolárkem a ve svetru, saku či bundě), a mne mnohokrát napadlo, proč se vlastně už někdy nevzepře a neobléká se podle svého, vždyť už porušil tolik zaběhnutých zvyklostí, že tohle by jej v očích tradicionalistů stejně již více nemohlo znemožnit a ostatním lidem by to asi vůbec nevadilo.

„Neumí mluvit ani psát,“ slyšel jsem další výhradu. František není rozhodně typ člověka, který by budoucnosti zanechal nějaké rozsáhlé theologické spisy. Ale je nutné, aby papež byl továrnou na theologická pojednání? Myslím, že není. Ano, papež František se občas projevuje jako bavič ve varieté, snad je to regionem, odkud pochází, snad předky, snad jeho povahou, ale je to vždy nutně špatné? Lidé stále méně čtou, internet vede k pasivní negramotnosti, mediální „pravdy“ sdělované v záhlaví (nadpisech) krátkých článků jsou často maximum, co si lidé přečtou. V této situaci se František jeví pro svou dobu a pro nejširší cílovou skupinu jako člověk na svém místě. Potřebné informace sděluje pár slovy, většinou jsou to slova trefná – vystihující podstatu palčivých problémů, které zatěžují církev i svět. Ostatně i apoštol Petr napsal méně dopisů než apoštol Pavel (alespoň se nám jich méně dochovalo), a přece to Petrův význam nijak neumenšuje.

Často mám pocit, že František pro les nevidí stromy, a když už si některého všimne, tak jiné, které by také potřebovaly zvláštní péči, už ignoruje. Tohle mi na něm vadí asi nejvíc, je schopen si telefonovat se svým bývalým trafikantem či se svobodnou matkou, ale nereaguje na spoustu jiných lidí; někomu odpoví, ale některým to, že jim neodpoví, může zanechat šrámy na duši, zvláště když média omílají, že u něho (Františka) má každý otevřené dveře. Realita je jiná, ale ví František o této „své“ jiné realitě? To, že se rozhodl nesetkat se s dalajlámou, bylo jeho jednoznačné osobní rozhodnutí, ale jiná setkání odmítl Františkův aparát. Dozvídá se o takových rozhodnutích, či nikoliv? Logická úvaha je, že spíš ne. Ovšem vatikánské PR oddělení pak vlastně těmi informacemi, jak má František otevřeno pro každého, rýpe některým lidem do otevřených ran a dělá Františkovi i církvi medvědí službu. Samozřejmě František se nemůže setkat s každým, kdo by si to přál, ale mlčení a nereagování jeho aparátu vůči některým lidem – to je ještě horší než otevřené a logicky vysvětlené odmítnutí; přitom někteří lidé by byli vděční i za vstřícný projev (dopis či telefonát) někoho z Františkových spolupracovníků, byli by vděční za jakoukoliv zpětnou vazbu. Je to projev neschopnosti Františkova štábu, je to projev arogance, nebo je to zlovolné sypání písku do soukolí vatikánské administrativy, kterou se snaží František vyčistit? Drobnosti, které v součtu mohou nakonec udělat Františkovi špatné jméno, možná o to někomu jde…

František se opakovaně dostává do „konfliktů“ se svou ochrankou. Snad se domnívá, že když se dožil dlouhých let a přežil všechna rizika cestování v hromadné dopravě v Buenos Aires, tak přežije i Vatikán. Zde problém vidím a vážný, bezpečnostní a logistické zajištění velkých i malých veřejných akcí, kterých se účastní papež, to není totéž, jako když člověk jede „sám za sebe“ metrem či autobusem v nějaké rizikové čtvrti velkoměsta. Zajištění prostoru kolem chráněné osoby je i ochranou lidí, kteří si přejí chráněnou osobu spatřit. Žijeme -žel- v takovém světě, kde se politické a národnostní (i náboženské) konflikty snaží někteří lidé „řešit“ útoky na symboly, a papež je jeden takový světový symbol – tedy pravděpodobný terč. Stejně tak je třeba si uvědomit, že Švýcarská garda nejsou cínoví vojáčci na hraní a nejsou to ani živé dekorace pro turisty, ale je to vojenský sbor, který má chránit nejen sídlo církve, ale i lidi, kteří toto sídlo navštěvují; změkčit výcvik gardy, jak si to František přeje, znamená ohrozit nejen gardisty samé, ale také občany, zaměstnance a návštěvníky Vatikánu. V neposlední řadě zřejmě František nedomýšlí, jaké komplikace, výdaje a dopady by přinesla volba papeže, pokud by se do něho nějaký atentátník úspěšně, a tedy smrtelně trefil. Nedomýšlí to, že další brzká volba papeže by mohla znamenat otočení kormidlem církve zase úplně někam jinam a že církev, která je od II. vatikánského koncilu stále různě destabilizována, by spíš potřebovala čas na konsolidaci a nabrání nějakého jednoznačného a jasného kurzu než pohupování se tu tam a tu zase onam.

Vše to, co jsem výše vypočítal, jsou však spíše takové „malichernosti“, je zřejmé, že František se snaží o výraznou systémovou změnu; já dnes nedokážu posoudit, jak hlubokou a jak trvalou, to bude záležet na okolnostech a pochopíme to až s odstupem let – snad… František rozhodně svými kroky, svými názory i svým osobním životem provokuje tradicionalisty a konzervativce. Tohle k nám Evropanům doléhá nějak více, ale evropských katolíků tohoto typu, a dokonce i ostatních katolíků – konformistů a liberálů, je v Evropě dohromady jen hrstka, hrstka ve srovnání s katolíky v Novém světě (zejména v Latinské Americe) a v Asii, záhy bude nejvíce katolíků v Indii a Číně. Římská církev by měla být věrná svému „základnímu nastavení“, kterým je učení Ježíše Krista a Jeho apoštolů, měla by být srozumitelná většině, nikoli příjemná menšině zatuhlé v kulturních stereotypech. František je zřejmě dobrým papežem pro tento účel, přechodovým papežem pro církev, jejíž „masová“ základna se už jednoznačně přesunula jinam, než kde se nacházela po staletí, papežem pro čas, kdy se naplňují slova: „Toto Evangelium bude hlásáno celému světu…**“

Já Františka rozhodně nepřestanu kritizovat, kdykoliv se mi jeho kroky nebudou líbit, ale rozhodně k němu necítím zášť, jak si to někteří naši čtenáři o mně někdy myslí. Nebudu nekriticky tleskat tomu, s čím nesouhlasím nebo o čem mám pochybnosti, ale to přece ještě neznamená, že k člověku, se kterým nesouhlasím, budu chovat nepřátelství na život a na smrt.

Papež Benedikt XVI. byl posledním papežem církve, kterou jsme ještě někteří z nás měli možnost znát, tehdy ještě stále živé církve žijící plně a vědomě ze spirituality vyvěrající ze smysluplných tradic minulých staletí, ne toho uměle udržovaného a vyumělkovaně načančaného Fellayova skanzenu, takovou živou církev můžeme ještě nalézt v hloučku věrných kolem biskupa Williamsona a v pár dalších komunitách. Benedikt XVI. se pokusil o nemožné, ale kdyby se o to nepokusil, asi by měl pocit osobního selhání. Pokusil se vzít to dobré, co v sobě II. vatikánský koncil nepochybně měl, a spojit to s tím dobrým, co v sobě měla církev před tímto koncilem. Nedokázal však vymýtit ty nálety přebujelých křovin, které na kořenech koncilu narostly za Pavla VI. a Jana Pavla II. a které postupně více a více dusily i původně zdravé myšlenky koncilu. Nemohl uspět, měl příliš mnoho nepřátel…

Papež František je prvním papežem nové církve, to již není ani tak církev pokoncilní, to je hlavně církev, která je pod tlakem obrovského tempa změn, které prožívá celé lidstvo: změn technologických; změn samé podstaty lidství, neboť jsme získali schopnost dotýkat se a měnit naše genetické informace, a tedy jsme pomyslně již sáhli na strom života; změn v dostupnosti informací, a tedy i schopností mocných informace deformovat a využívat (zneužívat) v nebývale masovém měřítku, kdy se z dobrodince může během pár minut udělat padouch celosvětového formátu a z vyvrhele naopak nebývalý světec; změn klimatu, které mohou dramaticky ovlivnit schopnost přežití milionů lidí. Tato nová církev stojí na rozcestí: buď bude bránit původní učení Božího Slova – Bible, a pak se stane (dříve či později) nepřítelem mocných, a tak jako dnes zažíváme vzedmutí islamofobie, tak budou věrní křesťané zažívat záhy mediálně podporovanou nenávist a opovržení od zbytku světa; nebo se – podobně jako současní představitelé německé biskupské konference – tato církev vydá cestou kompromisů a bude stále více jen jakýmsi folkloristicko-náboženským spolkem udržovaným pro zachování zdání pestrosti globalizované společnosti. Papež František může položit pevné základy nové „římské“ (západní) církve, církve moderní, nezatížené lpěním na historické formě, ale srozumitelné člověku dneška, a přece zásadově stojící na Božím Slově, což si myslím, že je to, co zřejmě i udělat chce. Pro takovou církev přestane být důležitá její početnost a to, zda papež sídlí v Římě, on totiž za pár let už žádný Řím nemusí existovat a příští papež může bydlet někde v mrakodrapu v New Delhi (Novém Dillí) či Pekingu nebo na staré kocábce někde ve Voňavém přístavu (Hongkongu). František nebude zřejmě ten, kdo uvidí a bude prožívat zlomové okamžiky a kdo bude dělat zásadní rozhodnutí o přežití takové nové „římské“ církve; ale tím, jak bude nyní formovat budoucí podobu sboru kardinálů a uvažování biskupských sborů, tím ovlivní, zda se církev obrodí k dobrému a bude opět služebnicí Boží – stane se znovu věrnou Nevěstou Krista, nebo zda zůstane služkou mocných tohoto světa, kteří ji totálně zneužijí pro své potěšení a hry a pošpiněnou svými hříchy ji nakonec stejně odkopnou.

Boží Slovo – Bible – nám prognózu příštích událostí popisuje, takže vlastně víme, jak to bude probíhat. Zda směřuje František své impulzy k formování budoucích kroků církve tak, aby byly v souladu s Božím Slovem, to zatím není úplně jasné; pro dobro duší lidí, kteří římskou církev nyní následují, můžeme jen doufat, že minimálně on sám se o to snaží.

Říká se, že jezuité mají svou specifickou morálku, jako většina jezuitů je František svéhlavý a cílevědomý. Ignác z Loyoly pojal při zakládání řádu základní a hlavní jezuitský rys tak, že jezuité se zavazují k výlučné poslušnosti a věrnosti papeži…, kruh se tak v našich časech uzavřel, papež jezuita musí být věrný sám sobě, doufám, že se snaží být tedy věrný svému poznání a svědomí před Tváří Boží.

Autor: pastor Ignatius

*) Metrosexuál je moderní termín vžitý od roku 1994 a používá se jako označení pro muže, který se vyznačuje důkladnou úpravou a péčí o svůj zevnějšek.

**) Viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 24:14

 

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Braňme české (a moravské) tradice před muslimy!

Další článek

Chaos v arabském světě padá na vrub sionizmu