Radka Denemarková (1968,  spisovatelka,  literární  historička, scenáristka, překladatelka, dramaturgyně).

Milá Radko, jistě máte spoustu tajných přání, povězte nám ale nějaké to méně tajné a já se ho pokusím vyplnit – tedy pokud to bude v mých silách J?! A důvod je jednouchý – i Vy jste jedno z mých tajných přání splnila. Chtěl jsem, kvůli babičce, aby se o případu Gity Lauschmanové z Vaší knihy Peníze od Hitlera (Elišky Fischmanové Fábryové) dozvědělo co nejvíce lidí a Vy jste mi ho splnila.

Takové přání vám vyplnit mi bylo potěšením, i když během psaní jsem byla vnitřně hodně poničená. Přání, jaké mám já, mi splnit nemůžete. Empatie a soucit lidem chybí. Lidi nezměníte. A když je nezměníme, tak se je musíme naučit snášet.

Byla jste někdy v Puklicích? Poznala jste Gitu osobně?

Je to fiktivní příběh, esence lidských situací v prostoru, ve kterém jsem se narodila a ve kterém žiju a kde na mne občas vane chlad. Román a fantazie mají svá pravidla a hlavním hrdinou je jazyk, který hnětu jako těsto, a styl vyprávění. Vesnice se jmenuje Puklice, to slovo je krásné a bohaté: Puklice – pukliny (mezi tehdy a nyní, mezi tehdejším a nynějším já), poklice na hrnec, pukavec. Atd. V Puklicích jsem ze zastavila jednou, když jsem se vracela z Vídně, byl to zvláštní zážitek stát na zpustlém židovském hřbitově, jako by všichni čekali, až se ty náhrobky rozpadnou a bude klid… V románu Puklice vypadají jinak.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že případ je zcela smyšlený, přesto si nemohu odpustit, že když jsem knihu četl a byl na představení ve Švandově divadle, viděl jsem a cítil jsem z mnoha postav reálné základy. Jak se Vám podařilo tak detailně zachytit rodinu, kterou jste nikdy nepoznala? Je taková shoda vůbec možná? Nebo si to snažím pouze ve své mysli kvůli pomyslné slávě vše připodobnit?

Literatura, skutečná literatura se pohybuje úplně v jiných sférách logiky, logiky fantazie. Nejde o dokument. Podstatná je empatie. Literatura je svět, který si stvoří svou realitu, ale kulisy musejí být důvěryhodné. Zarazilo mě, že za pol-potovského období v Kambodži nejprve popravili intelektuály (což v zjednodušeném vidění znamenalo všechny, kteří nosí brýle). Značkování obětí. Stejně mě fascinuje fakt, že tu po staletí žili Němci a (zjednodušeně řečeno) stačilo desetiletí (1938-1948), aby zmizeli a nemluvilo se o nich.V Respektu jsem kdysi četla příběh rodiny Fischmannů z Puklic, zarazilo mě, proč ta žena s restitucí otálela a hlavně proč nejsme schopni jí majetek dodnes vrátit. Tudíž přibyl motiv „majetkový“, který podpořil tezi, že v dětech a mládí žádná naděje není, protože jim jen předáváme svá myšlenková klišé a předsudky všeho druhu. Hlavní je modelová situace o tom, proč si určití jedinci vždycky najdou oběti a proč jim to dovolujeme a proč tak málo lidí v rozhodujících situacích obstojí. Lidstvo opravdu nemůže být pyšné na okamžik, kdy se nechalo prosáknout antisemitismem, ani na okamžik, kdy vymyslelo princip kolektivní viny. Kolem každé z mých knih se děly a dějí podivuhodné věci. Stejně jako nyní kolem mé divadelní hry, černé grotesky „Spací vady“, která se hraje v Divadle Na zábradlí a kterou jsem napsala po smrti mého táty. Co se týče konkrétně románu „Peníze od Hitlera“, jako bych napsala několik knih v jedné; je přeložena do jedenácti jazyků, v recenzích (od Frankfurter Allgemeine Zeitung po Literary Review of Kanada), studiích a nyní už i dizertačních pracích zdůrazňují, že se jedná o „existenciální detektivku“, „půdorys antického dramatu“, kde se podařilo sdělit „tak jemná a složitá sdělení, ve škále od hluboce introvertního šeptání až po hlasité dunění dějin“ a vnímají mé psaní „jako most, jako spojku, jako paměť, která nemlčí a neuhýbá před ničím“ a slovy „sázím neklid“, protože postavy jsou „symbolické“ a „nemají obvyklou logiku, ale jednají za celé lidstvo“. Literaturu nemá cenu psát, pokud není pro autora či autorku jediným důvodem existence. Psala jsem modelový příběh o tom, z čeho na mě vane chlad, jak si zamindrákovaní vždy své oběti najdou, psala jsem o paměti, která selhává, psala jsem modelový příběh o životě ženy v mužském světě. Nečernobílou hrdinku pozoruji  v situacích, které před ni navalí osud. A protože je jí dáno žít v středoevropském prostoru, nelze neprosvětlit lidským osudem kostlivce, které máme ve skříni. Důležitou roli hraje sugestivní jazyk a groteskní způsob vyprávění. Vše je zároveň symbolem (dítě se narodí, ale hlavu mu okamžitě odsekneme, protože narozením má cejch: pohlaví, náboženství, jazyka…). Pozoruji postavu Gity Lauschmannové mezi dvěma body, mezi zrozením a smrtí, body, které se týkají každého z nás. A víc mě zajímá, jak se kdo popere s tím, co na něho navalí osud, než jak si kdo poradí s úkoly, které si vymyslí sám. Protože v životě každého z nás nastává chvíle, kdy je zpochybněno vše, celý dosavadní život, partneři … a ta pochybnost se rozrůstá. To je věčné téma.

Pokouším se vědomě prostřít stůl pro různorodé strávníky. Vrchní nátěr je čtivý, groteskní, napínavý. S detektivním nádechem. Pro každého. Za ním se skrývají a krčí vrstvy a příběhy další, až po aluze, významotvorná jména, modelové situace, které něco vypovídají o bytí, o čase mezi zrozením a smrtí, o tom, čím tento čas naplnit, osmyslnit a proč. Proto hamletovskou lebku na počátku drží v ruce dítě. Proto je tu citována věta z Karla Jasperse o metafyzické vině, z Pavlova Listu korintským, biblické odkazy (jablka, čočka, prst vložený do rány/do země atd.), proto je druhá polovina kniha, která se odehrává v současnosti psána na půdorysu antického dramatu. Jako když si člověk nejprve prohlédne u domu venkovní omítku a plot, ale teprve když vejde (což předpokládá, že se vejít nebojí, že je vejít ochoten a schopen), prochází pokoji, zákoutími, půdou a sklepeními, které dosud viděné rozezvučí novými tóny.

Zdá se, bohužel, že téma „Peněz od Hitlera“ bude vždy aktuální. Lidé se nemění. Zamindrákovaní si vždy najdou obětní beránky, které ocejchují.Všichni lektoři a nakladatelé tvrdí, že si knihu vybrali proto, že jde o výtečnou literaturu, nikoli proto, že jde o nějaké téma. Také si dnes nemohou dovolit vydávat něco, co nepovažují za vynikající. A je úplně jedno, odkud autor pochází nebo kde vydává. Text je prvořadý.  V každé zemi knihu interpretují jinak. V Maďarsku vnímají román – kromě připomínky obdobného historického kontextu, kdy byli ze Slovenska vysídleni po válce Maďaři stejně brutálně jako u nás Němci – existenciálně, s důrazem na otázku, kdo je vinen: jestli doba, nebo konkrétní lidé. V Maďarsku a Polsku mě potěšilo už výborné přijetí knihy A já pořád kdo to tluče, což je podle mě to nejlepší, co jsem kdy napsala, kde vyzdvihovali motivy příčin rozpadu rodiny a variace podivuhodných vztahů mezi rodiči a dětmi. V Německu oceňují příběh, kterým jsem strčila prsty do otevřené rány, uměleckou práci s jazykem a modernost románu. V Americe a Kanadě pojímají „Peníze od Hitlera“ jako drsný až hororový příběh ženy – přízraku, která si nenechá úplně zošklivit život a vždycky přežije a vždycky překáží; podle Literary Review of Canada příběh hodný hollywoodského velkofilmu ve stylu Terry Gilliama nebo Davida Lynche. Jako by se přes oceán historický kontext ztrácel a vystupovala síla příběhu. Přirovnala bych to k přístupu Tarantinových Hanebných parchantů. To si mohou dovolit jen Američani, kteří mají od „velkých“ evropských dějin odstup. V Německu výrazně změnili titul románu. Knihu pojmenovali „Ein herrlicher Flecken Erde“, míněno ironicky. Nechtěli Hitlera v titulu – mají ho už dost, a té knize by to prý ublížilo, příběh je vrstevnatý. V anglickém vydání zase nejsou zvyklí na podtituly, takže zmizela „Letní mozaika“. V Izraeli je problém s připomínkou „čestného árijce“ atd. Ale nic není černobílé, lidské osudy se neřídí konstrukty politiků a posléze historiků. Proto ani Gita není černobílou postavou. Gita Lauschmannová jsem já.  Pro mě je psaní niterná, bytostná záležitost. Knihy, které jsou napsány, protože musejí být napsány. Někdy dokonce proti mé vůli… Psaní má opravdu smysl jen jako rozevření nezaměnitelné osobní situace a vzniká z nezaměnitelného individuálního impulzu, to je společné všem autorům a autorkám, které mám ráda.

Psaní je laboratoř. A v laboratoři má být člověk sám.

Peníze od Hitlera by měly být zfilmovány. Kdy tento film můžeme očekávat v kinech?

Byly napsány tři verze scénáře, přípravy trvají, protože jde o finančně náročný projekt.

Myslíte, že v nějakých jiných zemích, kromě postkomunistických, je možné, aby rehabilitovali majitele, a přesto mu nevrátili majetek?

Jsem v posledních dvou letech jako spisovatelka hostem mnoha zemí v Evropě i v zámoří. Je překvapivé, jak ona kniha zachytila neuralgický bod, každá ze zemí si na Gitině příběhu podrážděně  řeší vlastní kostlivce ve skříni. Ale co se týká konkrétně mentality české společnosti, ta neúcta k právu  a jakýmkoliv normám je skutečně hraniční. Politici nám neustále vzkazují jediné: pravidla jsou taková, že žádná nejsou. Proto je tato společnost nemocná. A co je horší, odmítá se léčit. Nad čímž jsem se zamýšlela v rozsáhlém textu, eseji pro únorový Die Welt: oslovili v každé východoevropské zemi jednoho autora, aby se vyslovil k vývoji vlastní země po roce 1989.

Je několik dní po Literárním festivalu o evropské literatuře v New Yorku, kde jste byla hostem. Jaký pocit z tohoto festivalu máte? Zde jste uvedla, že je oceňován v dnešní době individualismus, přesto je na druhou stranu velký tlak na to být stejný a konzumní spotřebitel umění, myšlení a hodnot (zde). Mám to chápat tak, že společnost je stejně jako já schizofrenní a rozpolcená?

Literární festival v New Yorku pořádaný mimo jiné organizací Center for Fiction a Words without Borders a McNally-Jakson Bookstore byl nejen plný čtení z knih, které nám tu vyšly, ale především otevřených diskuzí o tom, jak dnes vypadá a kolem jakých témat krouží evropská literatura (z Polska byla pozvaná např. Olga Tokarczuk, z Francie Philippe Claudel, z Německa Jenny Erpenbeck, z Itálie Antonia Arslan atd.). Uhájit svoje vidění, zbavit se v tvorbě veškeré autocenzury, neplnit očekávání konzumní společnosti, to chce dnes hodně síly a energie ve všech sférách. A daleko nebezpečnější než tlak komerce je paradoxně tlak literární (divadelní atd.) kritiky a teorie, která si usnadnila práci a  kde přežívají zmrtvělé, neživé představy o tom, jak mají „texty“ vypadat a stále platí že z hlav se setnou ty, co přeční…  Ustalují průměrnost, jako by sami nebyli neschopni profesionality a vnímání. Svět umění ale naopak žádné normy uznávat nesmí, jinak poctivě nezachytí ono ticho, které ještě kolem lidské duše panuje.

Nedaleko Guggenheimova muzea je i Neue Galerie, zaměřená na německé umění. Viděla jsem tu výstavu ze soukromé sbírky rodiny Lauderových. Některé obrazy Gustava Klimta a Oskara Kokoschky a nábytek navržený Adolfem Loosem atd. se podařilo zpátky získat až v roce 2006, kdy skončily vleklé soudy (obrazy byly židovské rodině zabaveny za války a byly v majetku německých a rakouských galerií). Všechno, co se v minulosti stalo, je součástí dneška. A je nutné věci pojmenovávat pravým jménem.

Blíží se svátky, povězte nám prosím, jak je budete slavit? A budete si rozdávat chanukové dárky nebo dárky od Ježíška? A co vůbec dárky a toto období, není to právě to, o čem jste mluvila, když jste měla na mysli konzumního spotřebitele?

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že tento svět nezměním. Existuje jediná cesta: vytvořit si  svůj svět, paralelní. S tolerantními přáteli. Kde si lze rozdávat s jedněmi dárky chanukové a s jinými dárky od Ježíška. Hranice vede od člověka k člověku.

Má prosba. Položte prosím našim čtenářům a hlavně Vašim čtenářům, 3 otázky týkající se knihy Peníze od Hitlera, a mi těmto prvním třem, kteří správně odpoví pod diskusí na jednu otázku, kterou si vyberou, vždy jinou, darujeme Vaši knihu i s věnováním.

1. Jak se jmenuje vesnice, v níž se odehrává většina příběhu Gity Lauschmannové?

2. Zůstala Gita Lauschmannová celý život v Čechách nebo byla odsunuta s ostatními Němci?

3. Jak se jmenuje postava lékaře, který Gitě pomáhá a u kterého končí všechny informace (a jak už to v životě bývá: tento člověk vůbec neví, co si s onou pravdou počít)?

Věříte v Hospodina?

Ano. Otázka je, zda si toho všiml. A jestli on věří ve mne.

Autor: David Fábry

Přečtěte si také: Interview s Jaroslavem Achabem Haidlerem

RADKA DENEMARKOVÁ  (1968,  spisovatelka)

Vystudovala Filozofickou fakultu UK (germanistika – bohemistika),  roku  1997  získala  doktorát.  Působila  jako vědecká pracovnice  Ústavu pro  českou literaturu Akademie věd  ČR, též jako lektorka  a dramaturgyně  v  pražském   Divadle  Na  zábradlí.  Publikovala  monografii  divadelního a  filmového režiséra  Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), redigovala sborník Zlatá šedesátá (2000),  je  autorkou studie  Ohlédnutí  za  Milenou Honzíkovou (in Dopis zmizelému, Torst, 2003), románů A  já pořád kdo to tluče (Petrov, vydání maďarské a bulharské), Peníze  od Hitlera (Host, 2006, v mezinárodní koprodukci se připravuje zfilmování, vydání anglické, německé, polské, slovinské, maďarské, italské ad., divadelní dramatizace uvedena 2010 v pražském Švandově divadle) a rozsáhlého faktografického románu Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (Host, 2008). Nominována  byla na Cenu  Alfréda Radoka  (2003), v roce  2007 získal její  román Peníze od  Hitlera cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku, v roce 2009 byl nominovaný na polskou cenu Angelus. V roce 2009 román Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla získal cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu v kategorii publicistiky a kniha byla rovněž nominována na Cenu Josefa Škvoreckého. V roce 2010 napsala divadelní hru Spací vady, kterou ve světové premiéře v říjnu uvádí Divadlo Na zábradlí)  Překládá z němčiny, zejména studie,  divadelní hry (Bertholt Brecht, Elizabeth Hauptmannová, Roland Schimmelpfennig, David Gieselmann, Fritz Kater, Franz Xaver Kroetz ad.), prózu (Michael Stavarič), uvedla do češtiny nositelku Nobelovy ceny Herta Müllerovou. Scenáristicky  se podílela  na televizních dokumentech  o význačných osobnostech  (Evald  Schorm,  Alfréd  Radok,  Emil  František Burian, Jindřich  Honzl,  František Tröster,  Bohuslav Reynek,  Jiří Voskovec,  Jan  Werich,  Jaroslav  Ježek).  Články,  recenze  a  studie publikuje  například  v  Tvaru,  České  literatuře,  Respektu, Hospodářských novinách. V roce 2007 pobývala na tvůrčím stipendiu ve Wiesbadenu, v roce 2008 v Berlíně, v roce 2010 v Grazu. Žije v Praze.

Sám sobě nepřítelem (1998)

A já pořád kdo to tluče… (2005, „Europäisches Festival des Debütromans“ in Kiel)

Peníze od Hitlera (2006, Magnesia Litera  pro nejlepší prózu roku,  2009 v Polsku nominace na cenu Angelus)

Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2009, Magnesia Litera  za nejlepší knihu v oblasti publicistiky. 2009  nominace na Cenu Josefa Škvoreckého.)

Spací vady (2010, divadelní hra, světová premiéra říjen 2010)

Zdroj: www.denemarkova.cz