Dovolte mi dnes, vážení čtenáři, navázat na svůj první článek s názvem „Jednoduchá otázka.“ Zjistili jsme, že odpovědět na jednoduchou otázku je poměrně nesnadné. Popsat jednoduchost a primitivnost nás mnohdy nutí k dalekosáhlým a ne zcela srozumitelným výkladům. Vezměme kupříkladu pojmy síla, hmotnost, světlo a vysvětleme je školákovi – hle, nesnadné, že? Člověka nyní může napadnout zajímavá spojitost. Je-li na jednoduchou otázku složitá odpověď, pak na složitou otázku bude odpověď primitivní. Nu, zkusme to.

Jednou přišel k obyčejném sedlákovi zvláštní muž. Posadí se a řekne: „sedláku, dej mi najíst a napít a řeknu Ti nejsložitější otázku na světě.“ Sedlákovi se tento obchod moc nelíbil. Proč by mu nějaký cizí pán, který nemá ani zdejší šat, řekl podivnou otázku? Vždyť on se ptá denně na otázky, na které odpovědi nedostává, proč je sucho a je malá úroda, proč pošla ještě včera zdravá kráva, proč, proč, proč… Nicméně, jelikož sedlák byl od srdce dobrák, cizinci najíst a napít dal. Jakmile náš nový host pojedl a popil, utřel si bradu, zvedl obočí a říká: „sedláku, prošel jsem cizí kraje, od jednoho moře až k druhému, poznal mnoho lidí, jejich jazyky a jejich zvyky. A tehdy, na mé zpáteční cestě mi přistála do klína otázka.“ Sedlák, který si zprvu ani nevšiml, že naň cizinec již začal mluvit, si přisedl. „U každého národa, u každé vesnice jsem se setkával s nejrůznějším uctíváním boha, ale i bohů,“ pokračoval muž. „O dva dny cesty dále běžnou chůzí lidé měli rozdílné modly, rozdílné oltáře a své bohy nazývaly jinak,“ řekl s povzdechem. Sedák začal mírně kroutit hlavou. Nedokázal ty věty pochopit. Jak, jiného boha či více bohů? Vždyť od mládí, co si byl schopný vzpomenout, vždy znal jen jednoho boha, o kterém slýchával v kostele. Možná z doslechu znal ještě boha židů a věděl, že muslimové vzývají Alláha. To však ale místní kněz brilantně vysvětlil tím, že se vždy jedná o stejného, jenom si některé národy hledají jinou, špatnou, cestu. Jak si tedy ten cizinec dovolí vůbec mluvit o úplně někom jiném? Cizinec se pousmál nad zaražením sedláka. Počítal s jeho reakcí a pokračoval: „ty jiné národy neznají zase našeho boha, nevědí nic o Pánu Kristu a přesně jako ty, byli i oni velmi zaraženi jeho existencí.“ To už bylo na sedlákovu mysl moc. „Cizinče, nerozumím ti ani slova. Vždyť to, co říkáš, je holý nesmysl. Kdyby bylo alespoň z poloviny pravdy na tom, co nyní vykládáš, pak by přeci musely být celé armády bohů po celém světě.“ Cizinec se pousmál a věděl, že sedláka nalomil. Přesně tam ho chtěl dostat. Slušně poděkoval a odešel. Sedlák byl velmi rozladěný. Dokonce zapomněl, že se od tajemného cizince nedozvěděl onu otázku.

Výše uvedený příběh jsem si vymyslel. Myslím si ale, že nemusí mít daleko k pravdě a mohl by být reálný. Rád bych se k němu v tomuto odstavci vrátil pomocí několika poznámek. Že i za pozdního středověku existovali tuláci a cestovatelé je pravda. Náš cizinec by se určitě setkal s jinými národy, jež mají nejen jinou kulturu, ale i odlišnou víru v jiného boha. To si český, pro patrioty i moravský, sedlák neuvědomoval. Jeho svět byl pouze statek a pole, která obdělával, nu a samozřejmě bůh, kterého znal. A tak při takové informaci určitě přišel šok. Vše je totiž tak, že opravdu každá kultura si přinesla ze svých skrytých začátků vývoje lidstva určitou víru v různá božstva a nadpřirozeno. Po staletí a tisíciletí docházelo k mnoha modifikacím. Za jakýkoliv přírodní jev zodpovídal bůh, nebo bohové. Lidé se k nim modlili, přinášely dary a oběti. Citlivé otázky víry se samozřejmě dokázali také vždy chopit i ti mazanější, toužící po moci a slávě. Tak došlo ke svazku náboženství a ideologie. Kdy se tak stalo, nevíme. Osobně si myslím, že to muselo být velmi záhy po tom, co bylo náboženství „vynalezeno.“ Do dnešních dob se nám zachovalo určité malé povědomí o různých náboženstvích, ať už egyptské, mezopotamské, řecké či náboženství izraelských kmenů, jenž zahýbalo paradoxně posledních dva tisíce let s evropskou a patnáct set let i s arabskou civilizací.

Ve své podstatě jsem popsal vše, co bylo mým záměrem. O, pardon, vy čekáte na tu složitou otázku, viďte? Rád bych, abychom všichni zapřemýšleli nad situací, co by se stalo, pokud byse  každý z nás narodil v úplně jiné zemi, v cizí krajině. Já, já jsem ateista, ale alespoň na chvíli si představím sebe jako křesťana, pana Karla například jako buddhistu, pana Josefa jako zástupce křováckého animistického náboženství a pana Jana jako vyznavače starogermánských bohů. Všichni si společně sedneme k jednomu stolu, například u velmi dobrého moku a budeme spolu diskutovat. Na konec nás napadne všechny stejná, složitá otázka: „který bůh je ten pravý?“