Na lavici posměvačů nesedá… to dobře známe už z prvního biblického žalmu, muž bohabojný, moudrý a především ten, který touží po blaženém stavu – se prostě lavici posměvačů vyhne, stejně jako cestám hříšníků a radám bezbožníků. Zato s potěšením dnem i nocí hloubá v Hospodinově zákoně. To mu zajišťuje zdar a stabilitu v životě, na rozdíl od osudu svévolníků, plev hnaných větrem, směřujících k záhubě.

Že existuje humor zlý, škodolibý a zákeřný – to dobře věděli už dávní autoři biblických textů. A varovali před oddáváním se této chytlavé nízké vášni, která si vždycky najde dost příznivců i obětí. Nicméně ani ten nejnepovedenější a nejurážlivější vtip je nedovedl k tomu, aby humor zavrhli jako celek, naopak při troše bystrosti rozpoznáváme, jak často se k němu sami uchylovali, kolik ostrého humoru používali proroci, jak vtipně se uměl vyjádřit a tnout do živého Ježíš… Protože dobrý vtip je mnohdy účinnější nástroj než tisíce pouček, umí nastavit zrcadlo, dovolí nám uvidět se (situaci) jinak, nově, jak sami nedokážeme nebo nechceme – a to někdy bohatě stačí. Může zabolet, pokud se dotkne citlivého místa. Dobrý vtip od špatného nepoznáme podle toho, zda může někoho ranit. Bible zná bolest k užitku a bolest k smrti.

A není vždy úplně snadné rozeznat, odkud vítr vane (a vlastně to ani není to nejdůležitější). Zda zjevného posměváčka neposlal sám Hospodin, aby svého služebníka pokáral, uvedl k sebezpytování, nápravě… Druhá kniha Samuelova v 16. kapitole zachycuje, řekli bychom, přímo ukázkového zákeřného zlolajníka. Přesto nás král David překvapuje svým téměř až shovívavým postojem k němu. Vynořuje se v okamžik jeho těžké životní zkoušky; syn Abšalom se vzbouřil proti němu, strhl na sebe celé království a David musí s družinou věrných prchat, aby zachránil holý život. To samo muselo být dost těžké k unesení a teď se k tomu ještě přidá tento Šimeí, háže po Davidovi šutry, nazývá ho vrahem a ničemníkem, posílá někam… Davidovi průvodci se hned chtějí na toho „mrtvého psa“ vrhnout. Jenže on je zaráží. A s velikým podivem čteme, že sám považuje Šimeího za poslaného Bohem. Tedy uvažuje úplně jinak než ti, kteří jej doprovází. Počítá s Partnerem, který se do jeho života vkládá – a to i skrze tuto snad ubohou zlomyslnou figuru, která se nezmůže na nic lepšího, než se obořovat na člověka, až když se dostane do nouze… David se dostal do krizové sitace a je zcela zjevné, že za nejdůležitější považuje řešit ji s Hospodinem. A skutečnost je taková, že má co řešit.

David rozhodně nebyl bezproblémový panovník. Ve zkratce se dá říct, že svůj odpor u Abšaloma si tak trochu (nebo hodně) vysloužil sám (vztahy k dětem, které měl s různými ženami, nevyřešenou křivdou). U Davida můžeme sledovat, jak se potýká se všemožnými pokušeními a nevychází z toho vždycky s čistým štítem. Je to prostý člověk, který se během svého života dostane k obrovské moci. Neustojí to vždycky dobře. Co mu ale vždycky zůstane, je nezlomná víra v Boha, ochota nechat se jím poučit, korigovat. A to i v té nejkrizovější situaci.

 

A tak se David proslaví jako král–kajícník. A to není málo. Položil základ dynastii králů „podle Božího srdce“. Když se proviní proti Uriášovi a vzápětí přichází Nátan se svým zdrcujícím proroctvím, David ho ve své moci nezašlape do země. Neoboří se na proroka, který si dovolil zaútočit na Bohem vyvoleného krále, nezatváří se jak u vytržení, aby si sám naprorokoval, že jemu – jedinému výjimečnému – je dovoleno brát si ženy, jak se mu zamane, a ostatní holt mají smůlu… David činí pokání… a můžeme pochybovat, jak moc se mu podaří jít do sebe, když při jiné zkoušce zase selže – ale tento precedens už tu navěky bude. Přesto, že David bude nadále nádobou křehkou, v kritický okamžik se zachová dobře, statečně a sebekriticky se podívá na svou vlastní vinu, hledá nápravu a neodvrací se od Ruky, která ho koriguje – a to rozhodně není málo. To stojí biblickým autorům za zaznamenání, to je důvod k uchovávání Davida–Božího miláčka v kolektivní paměti národa. Chvalozpěv na krále má mnohé trhliny, kdy Davidova aureola povážlivě hasne. Není to bezchybnost, co činí Davida výjimečným. Je to jeho živá a nezlomná víra v Boha, ochota nechat se jím vést, formovat…

A při tom sebezpytování jakoby David bral na milost i posměváčka Šimeího. Nebo mu spíš  odmítne věnovat svou pozornost víc než je zdrávo. Ví, že v daný okamžik je Šimeí jen vedlejší figurou, nemá cenu se zaobírat jím, dokonce by ho to mohlo svést na scestí. Nedá se říct, že by si David Šimeího nějak vážil, že by ho vnímal jako Božího vyslance v pravém slova smyslu, ostatně to se projeví i při předávání království Šalamounovi. Ale proč se teď zaobírat bzukotem komára, když ho tíží mnohem větší balvan; nakonec i tak nízkého člověka si Hospodin může použít a David moc dobře ví, že nemá smysl se hojit na jednom ubožákovi, když musí řešit krizi, ke které sám svou vinou přispěl.

David se netřese o svoje ego. Dělá asi hromadu chyb, ale umí se pokořit. Ostatně jeho žalmy jsou toho dokladem. A to je předobrý základ, vzor.

Pokládá stavební kameny království, které nebude dávat prostor ješitným despotům, co nesnesou jediný vtípek na svou osobu. To království nebude postavené na hrůze a zastrašování. Nebude v něm zakázáno hrát, zpívat a pevně věřím, že ani malovat karikatury. Vždyť sami proroci je malovali, i když „jen“ slovy, životem, činy – a jejich performance měly nějakou váhu!

Základy toho království byly dávno položeny, je na nás, jestli a jak na nich budeme stavět. Ježíš to ve své době vystihl velice dobře: Království Boží je mezi vámi. Není v nedozírných dálavách, nemá smysl mesiášské království vyhlížet jako cosi pohádkového, ať už v daleké či blízké budoucnosti. Království Boží je všude tam, kde lidé ve svých srdcích respektují Krále, znají Ho, řídí se jeho principy, uvádí je v život všude kolem sebe. Království Boží začíná a může se šířit jen v lidských srdcích, skrze ně. Nelze ustanovit svrchu, silou. Jeho podstata stojí na zásadách a hodnotách, které v něm fungují, ta toužebně očekávaná blaženost je až důsledek.

Dnes je velkou módou vysmívat se tzv. židokřesťanským hodnotám naší civilizace. Moderní společnost se už cítí nad nimi býti povznesená, aniž by vnímala dosah toho dědictví, které díky svým kořenům nevědomky přijímá. Při pohledu na to, čeho všeho tato civilizace byla (a je) schopná, se možná ani není úplně co divit. Těch přešlapů, nechtěných i chladnokrevně promyšlených, jsou dějiny i současnost plné. Stejně jako jich byl plný život krále Davida. V tom se nelišíme, i těch posměváčků typu Šimeí, kteří mají radost z pádu vlastního krále (civilizace), cítí zadostiučinění, když si můžou přihodit šutrem, se najde dost a dost. Možná se nám ale příliš nedostává té základní ingredience, ke které se David během svého krkolomného života horko těžko propracovával, ale která nakonec jeho život okořenila tak, že byl přes všechny přešlapy a hořkosti poživatelný.  A která ho vždy znova stavěla na zdravý základ, vracela mu soudnost, ujasňovala mu jeho objektivní místo ve vesmíru. Kterou už bibličtí autoři rozpoznali jako životadárnou, a Davidův život proto ocenili jako pravzor hodný následování. Pokání.

king_david

8 Komentářů

  1. 22.5.2015 – 4 Sivan 5775 v 12:07 — Odpovědět

    Hezky napsaný článek Dado.

    Nicméně to ve mě evokuje můj nedávný spor s jedním věřícím (je jedno, které konkrétní víry). Mám pocit, možná můj osobní názor, že onen dotyčný, jako stejně poměrně dost podobných, jsou velmi vztahovační. Mám pocit, jako by v případě víry a náboženství chyběl humor. Vždyť bez humoru to nejde, jsme přeci zvyklí se posmívat policistům, blondýnkám, Romům, Němcům, Židům, kamioňákům a jiným. A uráží se někdo? Myslím, že většina ne. Tato republika má velkou výhodu – jsme jedni z nejvíce ateističtí v Evropě, snad na světě. Díky tomu můžeme mít nadhled a i ten humor. Denně si přeci mohu udělat legraci z mé práce, taky tak činím, a přitom ji respektuji (zvláště držíš li v ruce výkres mechanických tlumičů pro jaderné reaktory – v tu chvíli máš v rukou osud mnoha lidí :) ).

    Ke zmíněnému člověku. Nadnesl jsem z legrace pár námitek vůči nedokonalosti obou dvou zákonů Písma. Myslím ale, že argumenty byly logické a přesvědčující. Nicméně se na mě sesypala smršť nadávek o hanění, že nemám pokoru, o božím hněvu apod… Sakra, mám víc pokory, než mnozí diskutující – když slyším, že jejich pravda je jediná – bůh je a hotovo, musím se smát.

    A proč se tedy nesmát a nepřecházet mnohé věci. Vždyť žijeme jen jednou, tak proč si něco kazit. A ano, žijeme v době, kdy jsme schopni se povznést nad určitě zastaralé a mnohdy nefunkční hodnoty – ale proč, protože můžeme a nehrozí nám za to postihy typu exkomunikace, či smrt.

    Přesto si všech lidí dokáži vážit bez ohledu zda jsou otvoráři, nebo bezotvoráři.

    P. Hofman

    1
    0
  2. 22.5.2015 – 4 Sivan 5775 v 12:27 — Odpovědět

    Díky, Petře, za sdílenou zkušenost. Neboj, takových mám taky hromadu, však proto mám taky tak vysoké mínění o spisech Bible, protože tam ten humor, nadhled a těžké pořízení Božích vyslanců se zaujatými majiteli pravdy moc dobře vnímám.
    Takže myslím, že pokud jde o užívání humoru i ohledně náboženských věcí, shodneme se spolu. Ostatně, vlastně o tom chci pokračovat v druhém díle :-).

    1
    0
    • 22.5.2015 – 4 Sivan 5775 v 12:38 — Odpovědět

      Díky Dado za shodu. Už nyní se těším na Tvůj další článek :) .

      2
      0
  3. danny
    22.5.2015 – 4 Sivan 5775 v 15:17 — Odpovědět

    Aj Aristotel spomína ,,eutrapeloi"-tí,ktorí vedia žartovat s mierou.
    Niekedy mi pripadá,že naj vtipálek je Hospodin.(Mám doma nabitu pištolu,dám je do krabice a skryjem pod postel,pred odchodom nikde vravím detom,všade sa hrajte,len krabicu pod postelou neotvárajte.-A zo stromu Poznania nejedzte.smile).

    3
    0
    • 22.5.2015 – 4 Sivan 5775 v 15:54 — Odpovědět

      Danny, znáte Ronju, dceru loupežníka? Tam je to pěkně dotažené: a dávej pozor, ať nespadneš do divoké řeky! A Ronja si to zamíří rovnou na kluzké skály u řeky, protože kde jinde by se měla učit dávat pozor, ať nespadne do řeky, než právě u ní? A taky tam samozřejmě zahučí :-).
      Je to tak, podle mě ti pisatelé Bible Hospodina taky tak nějak vnímali, i s tím humorem, aspoň někdy mě to při čtení taky napadá :-).

      0
      0
  4. danny
    22.5.2015 – 4 Sivan 5775 v 15:29 — Odpovědět

    Símei je vzláštne zrkadlo.7 Saulových synov vydaných na smrt Davidom je jasná správa.Ale prešvihol asi mieru,ked ho chcel David odstránit .No a doplatil mu to Salamon.Miera?

    0
    0
  5. 22.5.2015 – 4 Sivan 5775 v 16:00 — Odpovědět

    No ve vztahu k Saulovu domu podle mě David rozhodně neměl čistý štít. Proto asi při tom útěku docela vážně vnímá, že Hospodin má proč si na něho došlápnout. Ale Šimeí není žádnej charakter, nedivím se, že má pak na něho stejně pifku.

    0
    0
  6. danny
    26.5.2015 – 8 Sivan 5775 v 06:21 — Odpovědět

    Dado pri čítaní Snyderovho Krvavého uzemia a či zeme som natrafil na zaujímavý fakt.(paralela k vydaniu saulovcov).V Januári 1940 Nemci vo Waršave popravili 255 židov po tom,ako židovská komunita NEDOKAZALA vydat osobu,ktoru Nemci na základe jej priezviska pokladali za žida.Dotyčný(ako morálny bonus)však nemal si židovskou komunitou nič spoločné.
    Krut bábo nohou.smile

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

FESTIVAL ZAKÁZANÉ HUDBY TEREZÍN

Další článek

Lašon ha-ra o šábesu na druhou