Hezký den, vážení čtenáři. Jsem potěšen, že jste opět otevřeli další díl seriálu Putování s pravěkými bohy. V minulém díle jsme se stali svědky pohromy, kterou potkala jednu pravěkou tlupu. Mnozí, snad více než polovina osob z kmene, padli za oběť výbuchu obrovskéhovulkánu. Tato tragédie, a jiné další podobné, dali vzniku nové kategorii bohů – zlí bohové. Samozřejmě, pravěcí lidé ještě nestvořili peklo a vlastně ani si nijak nevysvětlovali, proč je zde zlo. A ještě jeden poznatek byl vyřčen, ale byl mírně přehlušen vybuchující sopkou a proudem lávy. Tehdejší inteligentní tvor rodu Homo ještě neměl se svými bohy interakci. To se ale má zanedlouho změnit.

Lidstvo od první chvíle, co jsme jej v našem vyprávění podrobili konkrétnímu zkoumání, pokročilo. Stvořilo si boha Slunce, boha Měsíce, hvězdné posly, nadpřirozené a personifikované geomorfologické útvary jako jsou řeky, skály, převisy a podobně. O těchto smyšlených věcech se vyprávěly těžko uvěřitelné příběhy. Nekritizujme ale tuto neschopnost pochopit svět. Vždyť to nedokázali naši předkové ještě před tři sta lety a dnes, sypme si popel na hlavu, na tom nejsme mnohem lépe. Náboženské představy se tak staly prvními a naprosto právoplatnými teoriemi o Vesmíru, byť byly vskutku scestné. Náš příběh započal v Africe. Do ní se opět zase příště vrátíme, ale teď prosím rychle do Evropy cca tři sta tisíc let nazpět.

Vítejte v největším přírodním mrazáku na světě. Zima trvá více než půl roku, sníh taje jen v jižních svazích a v dobře osluněných údolích. Och, taky cítíte ten chlad? Může být vůbec v takové pustině život? Než o tom začneme pořádně přemýšlet, uslyšíme troubení mamutího stáda. Můj dědeček vždycky říkal, že kde je mamut, tam je člověk. Měl pravdu. Pravěcí hominidé se odkud si objevují a kráčí přes zamrzlou pláň. Vypadají trošku legračně. Malí zavalití mužíci se světlou pletí a velkými nosy. Móda se zde moc neuchytila, byť jsme na území budoucí Mekky módy – Francie. Oj, kdyby Francouzi věděli…

Pračlověk obývající tyto studené končiny si osvojil a převzal poznání od svých předků. Nad hlavou mu svítí ten největší bůh – Slunce. V galerii zlých bohů má člověk nyní nejenom vulkány, ale i tajfuny, bouře, záplavy a třeba i zemětřesení (to se ale v Evropě vyskytuje méně, než v ostatních světových regionech). Kmen, který žije nahoře na skále má maximální kontakt s přírodou. Byť zmiňovaní lidé byli již velmi blízcí nám, chybí jim stále jedna schopnost – schopnost předvídat situace. Nebo to jsme si donedávna, cca do sedmdesátých let, mysleli. Jednoho dne jeden pan archeolog objevil kostru předvěkého člověka. Tyto ostatky a její bezprostřední okolí znamenalo průlom v nazírání na tehdejší lid.

Dovolím si nyní citovat onoho viktoriánského vědce: „jakmile jsme odkryli nánosy, zjevila se kostra člověka. Už při první ohledání bylo jasné, že nejde o Homo sapiens, ale o Pračlověka (Homo neanderthalis). Široký nosní otvor, velké nadočnicové oblouky, jiný poměr končetin. Ovšem okolí pozůstatku těla se nalezlo mnoho drobných věcí jako byli amulety, sošky a dokonce můj asistent zjistil přítomnost netkané textilie nebo kůže, pod kostmi. To nebyly jen pozůstatky, to byl rituální pohřeb“ Co to pro nás znamená? Pohleďme v čase o statisíce let nazpět do místa hrobu. Byl to mladý kluk, lovec. Ještě včera se účastnil honu na srstnatého mamuta se svojí tlupou. Pravěký slon se ale bránil. Nabodl na svůj majestátný kel nešťastného mladíka a protrhl jeho křehké tělo. Hoch statečně bojoval se svým zraněním, ale padl za oběť kruté době ledové. Co nám ale tato tragédie říká?

Možná takto poprvé vznikla interakce s jiným světem. Aby pozůstalí dokázali zemřelého odít do kůže a dát kolem něj amulety, znamená to, že panovala představa o dalším životě. Životě po životě. Tehdejší inteligentní tvorové tak poprvé začali komunikovat, skrze mrtvé, se svými bohy. Byl-li mladík pohřben do mělkého hrobu na úpatí velké hory, v představách jí byl  odevzdán. A tak vznikla i druhá generace bohů – personifikovaní. K nadpřirozeným bytostem první generace, tedy těm, co zde jsou odnepaměti, přibyly ty, co původně žili a byli živými lidmi (popřípadě zvířaty). Neměli takovou moc, jako bůh Slunce nebo bůh Měsíce, ale zato se stávají bližší lidem. Staršinové mohou o nich vyprávět příběhy z jejich pozemského života a tak se stávají mýty a legendami. Legendami, které vytváří a ucelují již první zárodky skutečných náboženství.  Každou vzpomínku, jenž lidé věnovali svým blízkým na místech jejich hrobů znamenalo také myšlenku na bohy – interakci.

Dozvěděli jsme se, jakým způsobem vznikl první kontakt s bohy, které si lidstvo milión let samo vytvářelo. Příště Vás vezmu zpět do teplé Afriky k našim přímým předkům, jenž opět přidali další střípek v evoluci bohů – motlitbu.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Tisková zpráva: Bůh mě vede správnou cestou

Další článek

Britští židé zakázali ženám řídit auto