Tenhle rozhovor s mou babičkou Eliškou byl napsán před třiadvaceti lety a já ještě před dvěma měsíci vůbec netušil, že existuje.

A pak jednoho odpoledne sympatická dáma pustila v tramvaji sednout mého syna, který měl těžkou školní brašnu, a jeho sestřičku. Jeli jsme z Náměstí Míru, my na Želivského, ona na Floru. Celou cestu jsme si povídali a ukázalo se, že ta dáma, paní Jiřina Fleischmanová, dělala s mou babičkou rozhovor o tom, co se dělo za 2. světové války a po ní. Paní Fleischmanová slíbila, že zjistí, kde by rozhovor mohl být a po několika dnech se mi opravdu ozvala s přeposlanou zprávou z ředitelství Památníku Terezín: “Uvedenou vzpomínku evidujeme pod signaturou PT č. 2325. Jedná se o jednu kazetu a sedm listů přepisu.”

Zbývalo už jen získat povolení k návštěvě archívu a k nahlédnutí do dokumentu. Karíma Sadio domluvila schůzku v Terezíně a mě poprosila, abychom s sebou vzali i její děti; v předvečer odjezdu ale jejich účast odvolala kvůli školním testům. Usoudil jsem, že je na místě, aby především moje děti znaly historii Terezína, která je součástí jejich vlastní minulosti.

Na Facebook jsem neuváženě napsal, že do Terezína pojedu i s osmiletým synem. A pak už jsem jen nevěřícně sledoval reakce čtenářů, kteří se do mě pustili, že budu dítě traumatizovat, ublížím mu, zkazím mu dětství. Naštěstí jsem se nedal odradit, Samuel jel s námi a kromě malé chvilky, kdy se nudil, zatímco jsem si pročítal babiččiny vzpomínky, si výlet užíval. Terezín pro něj byl hluboká minulost a utrpení tamních vězňů dnešní realitě jeho vlastního života nepředstavitelně vzdálené. 

Jsem vděčný paní Fleischmanové, která si nejen pamatuje na mou babičku a rozhovor, který s ní udělala, ale rovněž nelitovala námahy, aby pro mě zjistila, kde si babiččina slova mohu přečíst. Děkuji vedení a archívu Památníku Terezín, zejména paní Evě Němcové, která nás velmi laskavě přijala a nepozastavila se ani nad mou neobvyklou žádostí o svolení k publikování babiččiných vzpomínek. Příběh, který vám na následujících řádcích rozhovoru předkládám, jsem znal už od dětství, v útržcích. V takto ucelené podobě jsem se s ním setkal až v Památníku Terezín, kde jsem s dojetím rozeznával babiččina slova i její rukopis, jímž do rozhovoru vpisovala poznámky.

Tento článek je pro mě nejdůležitějším na celé stránce Shekel.cz – dalo by se říct, že kvůli němu jsem vlastně tuto stránku zakládal.

 

Přepis rozhovoru paní Fleischmanové s Eliškou Fábryovou – Koskovou rozenou Fischmanovou:

Nahrávka 2325. Eliška Fábryová – Kosková, nar. 16.5.1916

JF: Zeptám se Vás, paní Fábryová, kdy jste se narodila a v jaké rodině?

EF: 16.5.1916 a můj otec měl statek na Moravě. My jsme žili pak v Jihlavě. Tam jsem chodila i do školy. Ovšem v té Jihlavě jsme viděli, už ve 30. letech se tam schylovalo k té hrozné nenávisti. Jednak tam byli Češi, Němci a Židé. Židé byli různě rozvrstveni, ta nová generace chodila do českých škol, tíhla k tomu českému živlu, zatímco ti starší, kteří se narodili koncem 19. století, kteří prožili hilsneriádu tam, ti samozřejmě nesplynuli s českým živlem, ale také ne s německým. Ovšem byli jednotlivci, kteří se cítili dobře v tom německém živlu. Ale jinak byli tam už tehdy sionisté, čeští Židé a několik, celkem málo, /pobožných/ Židů. Nesmíme zapomenout, že i v té Jihlavě byl český antisemitismus.

Já jsem jako dítě prožila prvních deset let v Jaroměřicích nad Rokytnou, my jsme chodili do Sokola. My jsme skutečně žádný rozdíl neviděli. Co se náboženství týče, my jsme neměli ani tu náboženskou výuku. Bylo nás tam asi šest až osm židovských dětí. Sice jednou týdně přijížděl rabín, kterého otec vždycky pozval. Nebyla to ovšem tzv. židovská výuka, my jsme o židovství tehdy nic nevěděli. Když mi bylo deset let, přestěhovali jsme se do Jihlavy. Byla jsem si vždycky vědoma, že jsem židovka, v rodině nám to nikdo nezatajoval, ale tady už ty rozdíly byly vidět. Například v Jihlavě jsme nemohli chodit do Sokola, poněvadž tam byl vyslovený antisemitismus.

JF: Ačkoliv vlastně šlo ještě zdaleka ne o 30. léta?

EF: Ano, v roce 1926, kdy jsme se přestěhovali do Jihlavy, jsme mysleli, že budeme dále pokračovat v Sokole. Tam to nebylo možné, byli jednotlivci, kteří nebyli antisemité, ale nebylo obvyklé, aby židovské děti chodily do Sokola.

JF: Vy jste jako rodina praktikovali nějaké svátky?

EF: Jenom ty hlavní svátky, k náboženství nás nikdo nevedl. Cítila jsem nějakou nenávist, že jsem jiná. Pokud si vzpomínám, ve 20. letech objížděl bratr Hilsnera ty židovské rodiny a dostával nějakou podporu. Tak jsme jako děti byly s hilsneriádou seznámeny. To všechno kolem hilsneriády se odehrávalo v Polné na Českomoravské vysočině, Polná byla čistě české město.

JF: Když jste se přestěhovali do Jihlavy, pořád jste žili v dobrých poměrech, přesto vás ta společnost takhle oddělovala?

EF:  Ne, tam se to úplně rozdělilo, byla úplně židovská společnost, českožidovská, sionistická, a pak několik těch starších lidí, kteří v minulém století měli židovské školy, kde byl německý jazyk vyučovací, takže ti ani neuměli dobře česky. Moje matka například chodila ještě v Náchodě do židovské školy, bez jakékoli češtiny. Mluvila ale dobře česky, protože její okolí mluvilo samozřejmě česky.

JF: Mluvilo se tehdy u vás německy?

EF: Mluvili jsme i německy, můj otec pocházel z Moravy, tam ti židé byli tak zaměřeni a měli i německé školy. Ale v Jaroměřicích, kde žila i Picková-Saudková (Soudková??) , která psala o Březinovi, se kterou jsme měli čilé styky, tak jsme byli orientováni česky.

JF: Vy jste bydlela v Jihlavě, když bylo po Mnichovu, tedy 2. republika?

EF: Tak to už jsem byla v Praze. V den, kdy přišli Němci, 15. března 39, jsme odjeli do Poděbrad, pak k sestře, která byla provdaná v Telči. Tam jsme žili do roku 40, kdy jsem se provdala, a oni až do transportu. V Telči, musím říct, byla atmosféra úplně jiná. Jeden bratr tam byl velmi vážený lékař, byl skutečný lidumil, léčil zdarma, lidé mu donášeli jídlo…

JF: Vy jste se v roce 1940 provdala do Prahy…

EF: A pak jsme šli v roce 1942 transportem BA, číslo už nevím, do Terezína. Já jsem v Praze studovala, musela jsem přestat už na podzim 38. Studovala jsem na filozofické fakultě němčinu a franštinu. Než zavřeli vysoké školy, my už jsme nesměli studovat. Když jsem se vdala, nepracovala jsem, manžel byl chemik, pracoval do poslední chvíle v Mnochově Hradišti. Byl tam celý týden a na sobotu a neděli se vracel.

JF: To mohl jezdit vlakem?

EF:  Právě zavedli hvězdy, my už jsme nesměli cestovat, pak už pracovat nemohl. Bydleli jsme u tchyně, tady na Smíchově. Odtamtud jsme také šli do transportu. Byli jsme registrováni na obci, čekali jsme to oznámení. Před námi šlo mnoho transportů. Do Polska, pak ten první do Terezína, mladí muži, kteří to tam vlastně zakládali. A my jsme v roce 42, myslím v srpnu, šli do toho transportu. Nejhorší je, že v okamžiku, kdy jsme se ocitli v tom Veletržním paláci, přestali jsme být lidi, byli jsme prostě číslo.

JF: Chtěla jsem se vás zeptat, i když je to taková naivní otázka, jak se k vám chovali třeba v domě?

EF: Někteří byli velmi slušní, to musím říct, ale někteří byli udavači. Naproti v domě jsme přesně věděli, že nás pozorují. V Telči sestře pomáhali.

JF: V Terezíně jste pracovala?

EF: Tam jsme dostali hned dotazníky a každý tam napsal, kde pracoval nebo v čem by mohl pracovat. Jelikož jsem studovala na Filosofické fakultě, měla jsem zájem o děti. Dali mě na první čas do domova chlapců. Tam jsem poznala, že to je něco ohromného, co se dělo. Bez knih, bez učebnic, bez sešitů, jen nějaké ty papíry snad. Měli jsme ty děti zabavit a přitom je i trochu učit. Aby jim něco nahradilo domov a školu. Ty obrázky z Terezína, to je známé. Byli tam umělci, výborní pedagogové, hudebníci. Chlapci bydleli v té místnosti, já jsem docházela z terezínských kasáren, kde jsem bydlela s matkou. Jen někteří manželé mohli bydlet pohromadě, když měli nějaké zvláštní postavení v ghettu. Byla tam samospráva. Já jsem bydlela v Drážďanských kasárnách. Pracovala jsem s dětmi krátkou dobu, protože můj manžel dostal břišní tyfus. To byl jeden z prvních případů břišního tyfu, on ho přečkal, ale byl velice zesláblý. Snažila jsem se mu pomoct, zase pomocí jednoho známého jsem se dostala k tzv. Menagedienstu, takže jsem dostávala o nějakou tu porci navíc, tak jsem mu přilepšovala.  Předtím jsem pracovala na nějakých jiných místech, skládali jsme dříví atd. A pak konečně, když potřeboval, dostala jsem se k Menagedientstu.

JF: Vy jste zůstala až do konce?

EF: Ne ne, já jsem zůstala do podzima 44, my jsme byli předposlední transport, který odešel z Terezína do Osvětimi. To šla matka, sestra, moje švagrová. A na rampě právě v Osvětimi nás rozdělili. Já jsem nechtěla matku pustit, šla jsem s ní zase, oni mě zase vrátili.

1
Foto zleva – spálená babičina sestra v Osvětimi; bratr a babička kteří jediní z rodiny přežili

JF: Vy jste viděla doktora Mengeleho?

EF: Viděla jsem ho, ale nepoznala bych ho.

JF: Mluvil s vámi? Některé vězenkyně s ním prý musely mluvit, respektive musely mu odpovídat.

EF: Ne, jenom ukazoval. My jsme nevěděly do poslední chvíle, o co jde, že je to likvidační tábor.  Ovšem švagr stál v tom vlaku, to byly zavřené vagóny, bylo tam malé okénko, a když jsme stáli před Osvětimí, pracovali tam nějací Židé. Ti jim to pravděpodobně řekli, vím jen, že byl velmi vzrušený, nenechal na sobě nic znát. První noc tam jsme spali na zemi, byly tam kachlíky, pak nás zavedli do umýváren, musely jsme se vysprchovat. Nosila jsem brýle a jedna z těch pomocnic, co tam už byly delší dobu, mě upozornila, abych si brýle sundala, že by mě mohli ještě vyřadit. Já jsem pořád doufala, že je uvidím. Byly jsme tam tři noci, pak jsme museli nechat věci, které jsme si přivezli z Terezína. Dostaly jsme takové hadry a třetího nebo čtvrtého dne nás naložili do vlaku. Přijeli jsme do Oederau u Saské Kamenice.

JF: Tam už jste odjela úplně sama, bez rodiny?

EF: Tam jsem se seznámila s děvčaty.

JF: Jak jste to udělala s těmi brýlemi?

EF: Dostali jsme takové dřevěné boty, já jsem ty brýle dala do bot a pak jsem si je zase nasadila. V Oederau jsem pracovala v muniční továrně, dělali jsme šrapnely. Pracovala jsem u malého automatu, který dělal ty závity do šrapnelů. Jakmile se blížila Sovětská armáda, tak nás evakuovali, šly jsme na nádraží. Hlídali nás takoví čtrnáctiletí chlapci s holemi.

JF: Vy jste byly samé ženy?

EF: Ano, samé ženy. Nastoupily jsme do otevřeného dobytčáku, který nás odvezl přes Litoměřice, kde jsme ještě zažily nálet, zpátky do Bohušovic. Pak jsme šly pěšky zase do Terezína. To bylo buď na začátku května, nebo koncem dubna /45/. Tam nám už pomáhali. Našla jsem tam strýce, ten byl ze smíšeného manželství. Byl tam asi 4 měsíce. Dali nás do dřevěného baráku. Pak tam propukl skvrnitý tyfus, to znamená, že tam byla karanténa. To musím říct, Sověti, když obsadili Terezín, ihned udělali pořádek. Myslím, že jejich lékaři pomáhali zvládnout epidemii. My vězni jsme po osvobození nesměli opustit Terezín, někteří z nás šli načerno pěšky do Bohušovic, aby se dostali domů. V Osvětimi nás oholili, měly jsme šátky, abychom nebyly tak nápadné ve vlaku. Na nádraží jsme dostaly zdarma jízdenku do Prahy.

Vrátila jsem se zase do Prahy, nějaký čas jsem bydlela u příbuzných. Poněvadž jsem před válkou bydlela na Smíchově, dostala jsem od národního výboru tady zase byt.

JF: Jakou jste dostali pomoc?

EF: Byt od národního výboru. Charita se chovala ohromně. Dostali jsme peněžitou pomoc.

JF: Jak se k vám chovali lidé, když jste se vrátila?

EF: Ti lidé, kteří byli slušní předtím, byli slušní i potom. Ovšem lidé v Jihlavě, Okresní národní výbor v Jihlavě, ti se chovali hnusně. Od prvního počátku, poněvadž tady hrály úlohu ty majetkové věci. Mysleli si, že se nikdo nevrátí. Tím jsme jim trochu zamotali hlavu. My jsme na to doplatili, nevrátili nám nic.  Naštěstí se vrátil i můj bratr z Osvětimi, byl také z těch zářijových transportů a dostal se jako voják v těch posledních měsících se Svobodovou armádou do Čech. S bratrem jsme dostali ten byt. Já jsem měla povinnost se o bratra starat, z rodiny se nikdo nevrátil. Pak jsem se provdala podruhé.

JF:  Jak jste pracovala?

EF: Udělala jsem druhou státnici, když jsem studium dokončila, němčinu a franštinu a šla jsem na místo, které mi dal zemský inspektor, učit v České Třebové. To jsem ještě nebyla vdaná, jezdila jsem na sobotu a neděli do Prahy.

JF: Jak jste překlenula 50. léta, měla jste děti?

EF: Měla jsem jednoho syna, o druhé dítě jsem přišla. Padesátá léta se nás dotkla hrozně. Manžel byl za války ve Velké Británii, byl pak podezřelý.

JF: Manžel byl v armádě?

EF: Také, a byl pak nasazen v jedné továrně. Ačkoliv byl komunistou, byl hrozným způsobem pronásledován. Vyhazovali ho ze všech míst. Skončil pak v Tatře Smíchov, nejdřív jako dělník a pak jako plánovač.

JF: Váš život měl několik etap, než jste se provdala a pak do transportu, jestlipak jste chtěla emigrovat?

EF: Manžel chtěl, tento druhý. Ten první manžel by byl také chtěl, jenomže začala válka a bylo pozdě. Já bych nikdy nešla do Německa!

JF: Musela jste v 50. letech svědčit?

EF: Jednou mě volali na ministerstvo vnitra, někdo udal, že učím francouzsky někoho. Spíš bych neřekla, že to bylo antisemitské, ale ta podezíravost, to bylo něco strašného.

JF: Myslíte, že jsme na něco v tom vyprávění zapomněly?

EF: Chtěla bych říct, že jsme obdivovali organizaci, samosprávu v Terezíně. Když to srovnám, za tak strašných podmínek dovedli organizovat zdravotnictví, péči o děti, o staré lidi, o nemocné.

JF: Vyšla jste někdy z Terezína?

EF: Nebyla jsem, ale byli odvážní lidé, kteří udržovali spojení mezi Prahou a Terezínem. Jedním z nich byl taky pan Jiří Žantovský, Byl odvážný, byl několikrát v Terezíně. Brány hlídali policisté. Určitá skupina Židů, hlavně ženy, pracovali v zemědělství. Ty mohly ven, pásly ovečky z Lidic, přesně nevím. Například můj první manžel pracoval v prádelně, ta byla taky mimo ghetto. Jednoho dne, když šel bránou, policista mu strčil dopis a nějaké peníze. Organizoval to můj strýc, který žil v Náchodě ve smíšeném manželství. Našel spojení k tomu policistovi, který byl ochotný to udělat.  Částečně to bylo ze zištných důvodů, ale byli i slušní. Ovšem mnozí byli přisluhovači esesáků.

JF: Balíčky jste dostávali?

EF: Ty balíčky jsme dostávali, nevím jak často, bylo to omezené.

Rozhovor vedla 26. 10. 1992 Jiřina Fleischmanová

Autorizováno 11.11.1992. Může být využito k vědeckým účelům.

Eliška Fábryová (podpis)

Eliška a druhý manžel Pavel Fenyvesi Fábry - komunista dělník
Eliška a druhý manžel Pavel Fenyvesi Fábry – komunista dělník

4 Komentářů

  1. 2.6.2015 – 15 Sivan 5775 v 07:12 — Odpovědět

    Davide,

    velmi silný článek, díky Ti za něj. Je dobře, že si jsme schopni připomenout hrůzy, které naši blízcí v relativně krátké minulosti prožívali a nesmíme dopustit, aby se stejná, podobná, či jiná zvěrstva znova opakovala.

    Hofman P.

    1
    0
  2. Monika
    7.9.2015 – 23 Elul 5775 v 08:36 — Odpovědět

    Davide, k tomu není co říct. Každý lidský příběh nese svá traumata i životní radosti. Ty, které jsou obtěžkány jaksi cizí vinou bývají více tragické. Ale zvláště v této době, vyhrocené otázkami možného soužití s lidmi utíkajícími před válkou a válečnými zločiny mě nejvíce bolí jedna věc. Lidé se nezměnili, jsou stejní jako tehdy. Někteří jsou dobří, jiní zavírají oči a až příliš moc je těch co tě určitě udají a budou kolaborovat.
    Nejsmutnější na těchto příbězích je, že se z nich lidstvo vůbec nepoučilo. :(

    Monika

    1
    0
  3. Magdalena Ria
    10.9.2015 – 26 Elul 5775 v 06:19 — Odpovědět

    Davide, teprve dneska jsem našla tento článek a jsem ohromena a současně nadšena. Babička, kterou jsem měla možnost blíže poznat, byla úžasnou ženou a já si Tě moc vážím za to, co jsi pro ni všechno dělal a že jsi na ni nezapomněl… máma

    1
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Umělý svět

Další článek

Tři otevřené dopisy