Je divná doba. Všichni mluví o imigraci do Čech a na Slovensko. Mluví o imigraci, která ve větším měřítku vůbec neexistuje – a protože si mnozí oponenti a stavitelé šibenic pro vlastizrádce „berou do pusy“ často právě Francii, rozhodla jsem se napsat o imigraci do Francie a multikulturalismu sérii článků, v nichž využiji jak statistiku, tak vlastní zkušenost. Ve Francii žiju. Jsem provdaná za naturalizovaného Francouze, v době, kdy jsme se seznámili měl status uprchlíka. To já jsem imigrant.

Díl první: Statistika nuda je, má však cenné údaje.

Každoročně přijede do Francie něco přes 200.000 přistěhovalců. Asi polovina jich pochází z různých koutů Evropy (přijíždějí sem i přesto, že v Evropě konflikty běžné nejsou a životní úroveň je vysoká). Podle statistik žilo před dvěma lety na území Metropolitní Francie (těmito slovy se označuje evropská část Francouzské republiky) celkem 6 milionů imigrantů. 46 lidí z každé stovky přistěhovalců mělo občanství nějakého evropského státu, 30 lidí občanství afrických států, 14 byli Asijci a zbytek tvořili přistěhovalci z Amerik, Austrálie a Oceánie. Úplně nejvíc přistěhovalců do Francie přišlo z Portugalska (8%), pak z Alžírska a Maroka (po 7%), Velké Británie a Španělska (5%), Itálie a Německa (4%), Rumunska a Belgie (3%), Srbska, Tuniska a Číny (3%), Ruska, Polska a Švýcarska (2%). Po 2% přidávají do francouzské imigrace také Turci, Brazilci a občané USA.

Je pravda, že Evropané si práci do jednoho roku od příjezdu najdou častěji než ostatní (dvakrát úspěšnější jsou v tom ještě muži než ženy). Jak jsem zaznamenala z debat ve fórech, lidé u nás mají pocit, že by se snad mohlo jednat o 90% nebo 80% cizinců z Evropy. Realita je ale daleko horší: pouze 55% Evropanů si najdou práci do jednoho roku. Zbývajících 45% imigrantů z evropských zemí ve Francii je závislých na různych typech podpor. Občané členských zemí EU mají z logiky věci podporu dokonce vyšší, než ti ostatní. Na evropské imigraci Francie v absolutních číslech vydělává méně než na imigraci ze zemí mimo Evropu. Píšu „vydělá,“ protože tomu tak je. Propočty dlouhodobě mluví o 12,5 miliardě eur za rok.

Ještě zajímavější je vzdělanost cizinců. Středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání má mezi imigranty 90% Číňanů, 42% Afričanů, 12% Američanů… ale jenom 9% Evropanů. Tak to říká národní agentura INSEE.

Francie ročně udělí očanství přibližně stu tisíc lidí.

V roce 2014 dostalo občanství 105.613 lidí, 52% naturalizací (udomácnení – případ mého manžela), 19% na základě sňatku s Francouzem (to bude můj případ), 3% na základě obnovení občanství. Poměrně velkou skupinu (24%) tvoří mladí lidé, narození a/nebo žijící na území Francie, avšak mimo departamentu Mayotte, pokud je mi známo, a také rodiče detí žijících na území Francie (opět mimo departamentu Mayotte). Občanství se jim uděluje na základě žádosti po dovršení zákonem stanoveného věku a za podmínky, že pobyt byl nepřetržitý po dobu 5 let.

Díl druhý: 1962 a odborníci na ČT24

Před pár dny uvedla ČT24 rozhovor s panem XY (jistě prominete, jestli jméno tohoto pána dohledávat nebudu), odborníkem na francouzskou imigraci. Tento pán připoměl a kritizoval postup Francie při imigraci v 60. letech minulého století. Tvrdil, že Prezident Charles de Gaulle a vláda pozvali severoafričany do Francie kvůli nedostatku pracovních sil a očekávali, že si vydělají a odjedou zpátky. Přitom hanil jejich potomky kvůli slabé životní úrovni, kterou mají (cit.: ….v některých bytech bydlí až 20 osob a spí se v nich na turnusy…..) a srovnával imigraci z francouzského Maghrebu s imigrací Jugoslávců. Domnívám se, že promíchal nerelevantní a neucelené informace. To, co tvrdil, je podle mne pravda i lež současně.

Ano, největší vlna imigrace, s níž se Francie musela vypořádat, byla  v 60. letech minulého století. Byli to Pieds-Noirs a Harkis.  Do Francie tehdy v průběhu několika měsíců přibylo více než milion lidí.

Výrazem Pieds-Noirs (Černá chodidla/Černé nohy) označujeme evropské Francouze, respektive jiné Evropany, hlavně Sicilany, Španěly a Malťany a jejich potomky, žijící po generace v Maghrebu, a to ve francouzských protektorátech Tunis a Maroko (protektorát do roku 1956) a departamentu Alžírsko (do roku 1962). Už v roce 1880 jejich počet dosáhl 400.000 osob. Na začátku 60. let tvořili Pieds-Noirs asi 10% alžírské populace a 6,5% populace Tuniské. Podíl na populaci v Maroku ůne bohužel není znám.

Po ukončení francouzsko-alžírské války bylo do Francie od května do září roku 1962 přesídleno 800.000 Pieds-Noirs Z tehdejšího původního milionu Pieds-Noirs v Alžírsku zůstalo v roce 1965 asi 60.000. Druhou skupinou, která v roce 1962 a po něm odjížděla z Maghrebu, byli sefardští židé. Jejich počet činil asi sto tisíc.

Jako poslední skupina byli po válce z Alžírska repatriováni Harkis. Harkis byli muslimové bojující na straně Francouzů. Francouzi je během první vlny repatriací ponechali v Alžírsku, načež část Harkis byla popravena a část zlynčována, někteří proste zmizeli. Některé ze zdrojů uvádějí až dvěstě tisíc zavražděných. Po dlouhých diskusích dostali Harkis a jejich rodiny povolení přestěhovat se do Francie také. Bylo jich zhruba 90.000.

Protože noví imigranti byli bez rodin a bez zázemí, dostali k dispozici uprchlické tábory v hornatých částech Francie. Podmínky v těchto táborech byly úděsné; jejich obyvatelé prožili strašlivou zimu 1962/63, nesměli z táborů vycházet a volně se pohybovat. Ti, kdo nechtěli zůstat v táborech nebo pro které už nezbylo místo, odešli do měst a mnozí přežívali jako bezdomovci. Generál Charles De Gaulle Francouzům tvrdil, že se jedná jen o dočasná opatření, než se uklidní situace v Alžírsku a také tím, že Francie potřebuje pracovní sílu. Bylo však jasné, že ani Pieds-Noirs, ani Harkis se už nemají kam vrátit. Některým z nich se později podařilo odjet do USA, Argentiny nebo do Španělska.

  1. září 2001 tehdejší Prezident J. Chirac oficiálně uznal drámu Harkis. Den 25. září se stal Národním pamětným dnem Harkis a všech, co bojovali a zemřeli ve francouzskźch armádách.
  2. dubna 2012 Prezident N. Sarkozy oficiálně uznal odpovědnost Francie za ponechání Harkis napospas novým alžírským soudům a lynčování a omluvil se za prvotní odmítnutí pomoci a repatriace.

Mezi slavné Pierds-Noirs a Harkis a jejich potomky patří například Dominique Strauss-Kahn, Bertrand Delanoë (starosta Paříže v letech 2001-2014), Pierre Lellouche (zástupce Francie v NATO), Claudia Cardinale, Marlene Jobert, Patrick Bruel, Loris Azzaro, Yves Saint-Laurent, Albert Camus a dalši ….

Jo, a abych nezapomněla, matka francouzské ikony a symbolu Francie Edith Piaf byla Berberka. Ale to už s tímto dílem přímo nesouvisí…

Autorka: Martina Kourouma
pieds-noirs_4

 

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Denní churban

Další článek

Synagoga Podmokly u Sušice