Huntington[1] přišel s hypotézou, že existují střety civilizací, jejichž důsledkem jsou válečné konflikty a terorismus, spíše se přikláním k tvrzení  Fukuyamy, jenž ve své knize[2] podává prosté vysvětlení; […liberální demokracie jako forma politického zřízení se ustavuje v čím dál větším počtu zemí…] a jinde […moderní liberální demokracie uznává všechny lidské bytosti především tím, že zaručuje ochranu jejich práv…].

Navzdory odlišnosti obrazu světa, jak jej Fukuyama a Huntington předkládají, kdy na jedné straně stojí konec dějin, na druhé předpokládaný střet kultur, mají obě předkládané teorie i něco společného: problematický vztah k islámskému světu. Pro Fukuyamu jsou muslimové překážkou na vítězné cestě liberálně-demokratického řádu, pro Huntingtona jsou potencionálním soupeřem v teorii o střetu civilizací. Souhlasím s Fukuyamou,  protože poukazuje na daný fakt, že jsme dva naprosto odlišné světy. Ve vzájemném porovnávání je Západní civilizace jistě ekonomicky, mravně a morálně politicky vyspělejší, udává globální vývoj na léta dopředu, nastavuje mocenská pravidla, rozděluje moc v globálním měřítku, podporuje vědecký vývoj a rozvoj kulturní a lidských práv, atd.

Lze se dohodnout, že Západní civilizace nabízí nejen obecnou, nýbrž i individuální svobodu, jsme více tolerantní, poskytujeme volnost více než režim v náboženské zemi, proto chápeme, když si muslimové přejí udržet jedinečnost, původnost, svou „sebeidentifikaci[3]“, svou individualitu, aby nepřišli o sebe, o své ego[4]. Na druhou stranu zdůrazňujeme, aby tak nečinili na úkor naší individuality. Mírumilovnost hostitelské země by tedy rozhodně měla být oplácená mírumilovností muslimských exulantů i migrantů, kteří ani nemají morální ani mravní právo usilovat o nic více, než se chovat jako slušný host. Islám s sebou nese myšlenky, jejichž naplňování v liberálně-demokratickém řádu jsou vždy z hlediska ekonomiky, kultury a politiky, zejména s ohledem na dodržování základních individuálních lidských práv úkrokem zpět.

Pokud přistoupíme na právě uvedený prostý fakt, aniž bychom byli ovlivněni subjektivními přesvědčeními sebe i jiných lidí, pak také tvrdím, že muslimové, migranti nebyli a ani nemohou být někomu či něčemu prvním hybatelem k násilí, pak je nezbytné konstatovat, že odpůrcům muslimské imigrace, strašákům islamizací, konzervativním kritikům, jde skutečně asi o jediné, vézt se na temné vlně pochybného úspěchu. Co je onou temnou vlnou? Známý je příklad z nacistického Německa: téma antisemitismu se stalo jedním z nejlepších prostředků, jak udělat kariéru rychleji než ten, kdo se zabýval, řekněme, svědky Jehovovými nebo homosexuály. [5]

Ovšem pokud chceme zdárně řešit nejen vynořivší problémy, jež se dnes vážou především k exulantům i migrantům ze Sýrie, Pákistánu, Iráku, Afghánistánu a dalších muslimů, chtějme, abychom byli vnímaví k utrpení, kterého mnozí z nich byli svědky. Nemyslím, abychom byli pouze senzitivní k utrpení fyzickému, ale abychom si uvědomovali, že ti lidé s sebou nesou bolest psychickou, prožívají životní útrapy, úzkost ze ztráty blízkých, z nového prostředí. Jsou bezradní, nevědí, co si počít, byť velmi jasně rozumí tomu, co je pro ně nutné a dobré.

Jsou-li mezi příchozími i zrůdné vražedné bestie ochotné ubližovat i v zemi, která je ochotně přijala, máme povinnost je identifikovat a zničit, ale neopravňuje to nikoho z nás, abychom odporné stvůry spojovali s těmi skutečně trpícími a potřebnými.

Na závěr kapitoly chci uvést několik poznámek o roli emigrace z bývalého Československa po únoru 1948 a srpnu 1968 – věřím, že čtenář porozumí záměru – v souvislosti s argumentací této publikace. Pak lze použít pojmu „vystěhovalecká svoboda“. Mezi lety 1948 až 1950 se odhaduje, že z Československa odešlo na 100 000 lidí a do konce šedesátých let narostl počet emigrací na 500 000.[6] Mnohé k odchodu vedly politické důvody v kombinaci s důvody ekonomickými (nemožnost soukromého podnikání v lidově demokratickém státě) a pracovními (nemožnost náležitého profesního uplatnění).[7] Mezi lety 1968 a 1989 přibližně dalších 200 000 osob emigrovalo na Západ.[8]

Měli bychom si znovu připomenout utrpení politických exulantů i ekonomických migrantů z tehdejšího Československa v uprchlických táborech v Rakousku a bývalé NSR[9] nejen to, také bychom si měli upomenout na neměnný fakt – z historického hlediska teprve nedávno – mnozí migranti z ČSSR neodcházeli do chudého Řecka, Španělska nebo Portugalska, ale do bohatých zemí jakými byly Austrálie, Kanada, tehdejší NSR, Velká Británie a USA. Někteří z československých migrantů byli ekonomičtí imigranti, ale většina prchala před komunistickou totalitou, věřili, že se vrátí domů, do svobodného Československa, mnohým se toto přání po dlouhých čtyřiceti letech splnilo, pak hovoříme o reemigrantech, kteří s sebou přinesli kulturní hodnoty hostitelských společností, aniž by ztratili sebeidentifikaci jako „Čechomoravanoslováci“.

Už proto, z úcty k těmto lidem, zejména k politickým exulantům je velkým závazkem usilovat o rozšiřování postulátů liberálně-demokratického řádu, jakými jsou svoboda, volnost, tolerance, respekt k jednotlivci, také úcta k soukromému vlastnictví. K tomu by měla posloužit i tato publikace, byť se tématem migrace, exulantů, migrantů zabývá v odlišných konotacích, je důležité upozornit na realitu, že i muslimští exulanti i migranti prožívají pocity bezmoci, beznaděje, odcizení, zoufalství…, jsou především lidmi. Je lhostejné, zda s jinou náboženskou vírou, odlišným světonázorem. Pomoc potřebují, jako ji před rokem 1989 potřebovali čeští exulanti i migranti…

[1] HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu

[2] FUKUYAMA, Francis. Konec dějin a poslední člověk

[3] Alexander in Marada, 2006:76

[4] K zde chápanému egu vizte (Atkinson, 2003:455; Hartl, Hartlová, 2004:133)

[5] Littel, 2014:944

[6] Nešpor. 2002:42

[7] tamtéž

[8] Nešpor, 2002:50

[9] Krystek, 2000:8, 49 – 52