Kafr Qassim je dnes středně velké izraelské město, ležící přibližně dvacet kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu. Před šedesáti lety to byla ještě vesnice. A právě tehdy, 29. října 1956, zde bylo povražděno třiadvacet dětí, devatenáct mužů a šest žen.

Na samém počátku Suezské války očekávaly izrarelské tajné služby, že Jordánsko se v konfliktu přidá k Egyptu. Po celé délce izraelsko-jordánské hranice Izrael rozmístil vojenské jednotky. 29. října, v den, kdy válka začala, dostali vojáci rozkaz uplatňovat ve všech arabských vesnicích poblíž hranice noční zákaz vycházení. Arab, který by byl v této době zastižen na ulici, měl být zastřelen. Issachar Shadmi, velící jednotkám v dané oblasti, se rozhodl zákaz vycházení prodloužit na dobu od pěti hodin odpoledne do šesti hodin ráno. K pohraniční policii tento rozkaz dorazil  přibližně v půl čtvrté odpoledne. Vojenská auta se rozjela do okolí, aby informovala obyvatele vesnic. Obyvatelé Kafr Qasemu dostali zprávu o zákazu vycházení kolem tři čtvrtě na pět. Když namítali, že řada sousedů je v práci mimo vesnici, dostali odpověď, že vojáci se o opozdilce postarají.

Issachar Shadmi mezitím údajně vydal ohledně vesničanů rozkaz „zastřelit každého v dohledu.“ Major Shmuel Malinki později vypověděl: „Zeptal jsem se (Shadmiho), že chápu, že máme zabíjet členy guerilly, ale co arabští civilisti? Můžou se večer vracet domů z polí, z usedlostí nebo z údolí a o zákazu vycházení nevědí. Asi bych měl postavit na příjezdové cesty kontrolní stanoviště? Na to mi Issachar řekl naprosto jasně „nechci žádnou sentimentalitu a žádné zadržené, nebudou žádní zadržení.“ Řekl jsem: „Ale přesto?“ Odpověděl arabským souslovím ´Allah yarhamu´, které se používá, když někdo zemře.“ (Později, když se celá záležitost dostala k soudu, Shadmi popřel, že by tento rozhovor někdy proběhl.)

Ačkoli role Shadmiho v následném vraždění civilistů zůstala nejasná, faktem je, že major Malinki skutečně vydal svým vojákům rozkaz střílet každého bez výjimky .

Vojáci hlídkovali u bran vesnice. Abdullah Samir Bedir byl mezi prvními, kteří se do Kafr Qassimu vraceli. „Přijeli jsme do vesnice na kolech asi za pět minut pět. Potkali jsme pohraniční jednotku složenou z dvanácti mužů a velitele na vojenském autě. Pozdravili jsme velitele hebrejskými slovy ´šalom katsin,“ ale neodpověděl. Pak se nás zeptal arabsky: „Jste šťastní?“ a my řekli „ano.“ Vojáci začali vystupovat z auta a velitel nám nařídil postavit se do řady. Pak zavolal na vojáky ´laktasour otem´ a oni zahájili palbu. Padl jsem na zem, převaloval jsem se a křičel. Pak jsem předstíral smrt. Vojáci kropili těla mých tří přátel kulkami, až jim jejich velitel vytkl, že plýtvají střelivem. Dodal, že jsme dostali kulek víc než dost. Tiše jsem ležel, zatímco se přiblížil koňský povoz s dalšími třemi dělníky. Vojáci povoz zastavili a zabili je všechny. Brzo potom se vojáci posunuli o něco níž po cestě, zřejmě aby zaujali pozici, která jim umožní zastavit auta a cyklisty. Využil jsem příležitosti a přesunul se co nejrychleji do nejbližšího domu. Vojáci si toho všimli a znovu po mně pálili, ale dostal jsem se do bezpečí. Taky pak zastavili jedno auto, určené na převoz zemědělských produktů. Bylo na něm třináct česaček oliv, dva dělníci a řidič. Pozabíjela je stejná skupina vojáků, všechny, až na jednu.“

Tou zachráněnou byla tehdy šestnáctiletá Hanna Soliman Amer. „Vojáci navedli naše auto ke vstupu do vesnice a nařídili dělníkům a řidiči, aby vystoupili. Pak jim řekli, že je zabijí. Česačky začaly křičet a prosit, aby ty muže ušetřili. Vojáci je okřikli, že i ony přijdou na řadu. Pak na ně chvíli zírali, jako by čekali na rozkazy. Velitel chvíli mluvil do vysílačky a pak záhajili palbu.“ Kromě Hanny postříleli všechny, včetně šedesátileté paní, dvou třináctiletých dívek a Fatmy Sarsour, která byla v osmém měsíci těhotenství.

Vojáci zastavili celkem tři auta, nechali pasažéry vystoupit a postříleli je samopalem. Čtvrté auto, které se trochu opozdilo, mělo víc štěstí: řidič, který viděl mrtvá těla, neuposlechl výzvy k zastavení, přidal plyn a ujel; vojáci zahájili palbu na auto a zabili jednoho z pasažérů uvnitř.

Ozbrojenci pak znovu procházeli místo masakru a dobíjeli raněné. Přežili jen ti, kdo leželi v bezvědomí nebo předstírali smrt pod těly ostatních obětí a byli pokryti krví – celkem třináct lidí. Uprchnout se podařilo pouze osmnáctiletému Ismailovi Akabovi Badeerovi, který se i přes svá zranění dostal ke Kroum El Zeitoum, kde se ukryl ve větvích olivovníku. Po dvou dnech Ismaila našel kolemjdoucí pastýř a dopravil ho do nemocnice; tam mladíkovi amputovali nohu.

Krvavá lázeň se nevyhnula ani ulicím vesnice. Osmiletý Talal Shaker Eissa chtěl přivést domů kozy, ale byl zastřelen hned před domem. Otce, který za dítětem vyběhl, stihl stejný osud. Matka, která se pokusila zatáhnout těla dovnitř, byla také zastřelena; totéž se stalo i Nouře, jedinému zbývajícímu dítěti, které se za umírajícími rodiči pustilo na ulici.

Následujícího dne byl v Kafr Qassem vyhlášen celodenní zákaz vycházení. Izraelská policie přivezla vesničany z nedaleké Džaldžulie a nařídila jim, aby pohřbili těla. Zranění museli na ulici vyčkat zákazu vycházení, aby je jejich příbuzní mohli odvézt do nemocnice

V jiných vesnicích v oblasti k obětem na životech nedošlo – místní velitelé nařídili svým vojákům nestřílet.

Jeden z izraelských vojáků, Shalom Ofer, později přiznal: „Jednali jsme jako Němci, automaticky, nemysleli jsme.“ Přesto ani on nikdy nevyjádřil lítost nad svými činy.

Na událost bylo uvaleno informační embargo, vesnice byla po několik měsíců obklíčena vojáky, kteří prostor střežili před novináři.

Velitelé Malinki a Dahan byli postaveni před soud a odsouzeni k dlouholetým trestům. Nikdo z nich nakonec ve vězení nezůstal déle než tři roky a po propuštění oba získali lukrativní posty ve státní správě. Issachar Shadmi dostal symbolickou pokutu 10 prutot za svévolné prodloužení zákazu vycházení.

V prosinci 2007 se tehdejší izraelský prezident Šimon Peres za masakr v Kafr Qassimu omluvil.

Letošní jubilejní výročí tragické události připomene i audiovizuální výstava. Issa Salah, který jako dvacetiletý celou hrůznou situaci prožil, říká, že výstava je velmi důležitá, aby „přicházející generace nezapomněly a aby se to nemohlo stát znovu. „Za deset let,“ je přesvědčený Samer Badawi, vnuk Ismaila Badeera, „už nebude naživu nikdo z těch, kdo to přežili. Cítím zodpovědnost za předání vědomosti o tom, co se stalo, příští generaci.“

2 Komentářů

  1. Alex
    17.11.2016 – 16 Heshvan 5777 v 16:00 — Odpovědět

    Židia radi poukazujú na genocídu počas druhej vojny a pri tom konajú to isté ako fašisti. Tak o nič lepší nie sú . Už od odchodu z Egyptu páchajú po celom svete zlo, klamú a podvádzajú to sú ich najväčšie zbrane, sú to tvary, ktoré vytvoril pán Boh / Jahve / . Ale ich čas končí bo došlo svetlo TME a došla TMA svetlu. Všetko je už len otázka času. Ľutujem tie bytosti ktoré to spáchali, keď zomrú Karna im to ukáže na ich budúcej koži.

    1
    1
    • Pavel Grimm Sobota
      1.12.2016 – 1 Kislev 5777 v 23:05 — Odpovědět

      Víte Alexi, ve válce se dějí smutné věci a někdy je těžké rozhodování. Toto ve Kafr Qassim byla velká chyba jmenovaných velitelů. Ale srovnávat z toho důvodu IDF s fašisty (nebo dokonce všechny Židy), to je nesmysl. A že by Všemohoucí měl s Židy takové úmysly, jaké Mu připisujete, to už zavání nějakou silnou zaujatostí, ne-li antisionismem.

      0
      0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Kdo je, sakra, Kafka? A co to ten Hanin kufřík?

Další článek

Vidy – a hned se vidí