Jednou z reakcí na první díl našeho přemýšlení nejen o „Desateru“ z pohledu halachy ale zároveň také na židovské myšlení vůbec, byla Fandova prosba, podívat se na to, jak tradice chápe význam přikázání „Nevezmeš nadarmo“. Možná se budete maličko divit. V tomto případě se totiž pohledy obecného a židovského světa rozcházejí poměrně překvapivě. A zároveň si jsou opět velice blízké. Jediný rozdíl je v tom, že tradice nechápe Pokyny jako nějaké paragrafy nebo příkazy a zákazy, ale vnímá tóru jako celek. Vše souvisí se vším ve vzájemné provázanosti. Pouze intenzita svévole a tím i pochybení se může lišit. A právě tuto skutečnost je nutno vždy pozorně posoudit, a teprve potom soudit a trestat. Přičemž trest není pokuta ale smíření, dokud je ještě čas.

 

3. / 30. Nevezmeš Jména nadarmo / Nejen „šmankote“

Micva je vnímána především jako ochrana proti zbytečnému vyslovování slibů, přísah a závazků (navíc ve jménu B-žím). Čteme jasně: Nevezmeš Jména .. naprázdno – (le-šave).  Přitom „darmo“, naprázdno, k nedobrému účelu anebo dokonce ve zlém úmyslu lze slibovat – navíc s odvolávkou na Velké jméno – víceméně čtyřmi způsoby. Jednak zapřísaháním se, že skutečnost všem zřejmá je úplně jiná, například prohlásíš-li o mramorovém sloupu, že je to ze zlata. Zadruhé je stejně nedobré (protože zbytečné) přísahat, že některá zřejmá skutečnost taková je. Že kámen je opravdu kámen a dřevo skutečně dřevo. Za třetí – slibovat to, co je od stvoření automatické, například dodržení toho či onoho pokynu tóry – zapřísahat se například, že budu obezřetný v naplnění a dodržování tohoto nebo kterékoli jiného biblického pokynu. Čtvrtý způsob, jakým snadno porušujeme toto B-ží varování, jsou sliby vykonat něco, o čem předem víme, že to prostě fyzicky nedokážeme – například třídenní bdění anebo týdenní půst.

Kořenem této micvy není nějaká ochrana B-ha a Jeho jména,[1] ale ochrana člověka. Je to výchovné varování vedoucí nás k vědomí, že Sladký požehnaný existuje, stvořil, tvoří a trvá. Že bez Něj naopka nepřetrvá nic.  A to je ten hlavní důvod, proč je nutno šetřit s vyslovováním Jeho jména. Zejména v souvislosti se skutečnostmi zřejmými, nezměnitelnými, danými anebo pošetilými. Je přímo směšné slibovat dodržování něčeho, co je mou povinností. Tím totiž mimoděk prohlašuji, že to nedodržuji. Stejně tak přísahat, že ovlivním skutečnosti, které nemají věčného trvání, například, že se postarám o toho či onoho člověka anebo věc. Vždyť to se přece tady v dolním světě (olam ha-šofal) může kdykoli nečekaně změnit. Micva nás tedy učí při jakémkoli slibování nanejvýš zodpovědně zvažovat, co slibujeme, abychom tak nebrali  Jméno Vznešeného nadarmo. Ne pro samotné vyslovení Velkého jména, ale abychom neslibovali možná zbytečné, anebo skutečnosti, které nejsme schopni slibené spolehlivě naplnit. To z nich činí okamžik, kdy mimoděk vyslovujeme Jeho jméno zbytečně. Právě z tohoto důvodu (malá odpovědnost, lenost domyslet následky) je trestem za porušení výprask holí.[2]

Ještě jinak, slibuji-li (navíc jménem Vznešeného) něco v přírodě a vesmíru  naprosto přirozeného nebo cosi, mám automaticky konat,  tehdy  z halachického hlediska „zbytečné přísahám“ – (*švuat šeker). Zatímco slibuji-li záměrně cosi, co nesplním, anebo nakrásně splnit chchi, ale nakonec nesplním,  patří takové jednání svou trestní odpovědností do kategorie jiné tzv. „přísahy na oko“ – (*švuat bituj). Na tu se ale vztahuje jiný biblický verš : „Nepřísahejte v Mém jménu křivě!“[3] U tohoto přestupku jde o vážnější provinění. Někdo ví, že slibuje něco, co nesplní, přesto se zapřísahá Velkým jménem. To už pro zbytek vesmíru působí jako rouhač zpochyňující existenci Existujícího a jeho důstojnost.

Ale oba takto trestně posuzované činy navícvyžadují vědomou pohnutku. Ať pozitivní při „zbytečné přísaze“ nebo negativní při „přísaze na oko“.  Z pohledu „zbytečné přísahy“ se jedinec skutečně rozhodně cosi dodržet. Pak to ovšem nelze nesplnit. Porušit. Smlouva je totiž „svatá“ a neměnná, tak jako nemění své smlouvy od Stvoření světa ani Sladký požehnaný.

U slibů je tomu sice podobně, ale neposuzují se tak přísně. Pokud jedinec cosi slibuje, je to jakoby povolené skutečnosti sám pro sebe zařadil mezi výjimečné a jemu zapovězené. Nedodržení slibu tak trestně spadá do jiné kategorie. Naši Moudří to vyjadřují celkem lakonicky ale pregnantně: „Přísaha zavazuje celou bytost a duši, slib zavazuje vůli.“ Není nijak složité porozumět jim. Člověk slíbí, že si odepře dejme tomu maso. Masitý pokrm o šabatu je ale micva. Ve chvíli kdy nastane čas projít si její branou, slibující musí rezignovat na svůj slib a  pochopitelně ho poruší. V týdnu se k němu zase vrátí. Nelze totiž ani přísahat ani slibovat skutečnosti, které odpírají Naučení. Například, že by někdo přísahal, že pro nějaký b-hulibý účel bude dobrovolně pojídat vepřové.  Košerné sliby (v souladu s učením tóry) – to je právě to „omezení vůle“. Přísaha je ovšem naprosto nezvratná a nelze ji změnit dokonce ani ve chvíli, kdy se kvůli ní ocitneme ve smrtelném nebezpečí.  Pokynem „nevezmeš nadarmo“ nás chce Sladký požehnaný (ostatně jako všemi ostatními) naučit  procházet vesmírem  obezřetně, zodpovědně a vědomě. –  Příklad. Jedinec v dobré vůli cosi odpřisáhne, vrchnost nebo výchozí podmínky se změní a předmět přísahy je zařazen mezi kriminální skutky nebo začne bránit průchodu branami Pokynů. Co pak? Dejme tomu, že si někdo předsevzal (a přísahal), že z nějakého důvodu od nějakého konkrétního člověka prostě nepřijme žádnou úsluhu.  Pošetilé ale má k tomu nějaký osobní důvod, budiž.  Jenže dotyčný se mezitím stane například *soferem. Z jeho ruky pak vycházejí svitky tóry pro synagógu, svitky pro tefilin a mezuzot. Co dál? Tefilin a mezuzot lze ještě opatřit u jiného sofera, ale čtení tóry?   Proto je tak nutné do hloubky přemýšlet o tom, co slibujeme a co přísaháme. O to víc, pokud se při tom odvoláváme na Velké jméno.[4]

Hilchot přísah a slibů najdeme – kategorie přísah, jejich formální rozdělení, detaily, způsob svědectví o přísahách a slibech a podobě najdeme v Talmudu v traktátech Ševuot a Nedarim.

Varování platí vždy a všude, pro muže i pro ženy. Trestem je bičování (malkot) – vždy a pro všechny. Pro ty, kdo tvrdí o mramoru, že je to zlato, slíbí něco a potom nesplní nebo odpřisáhnou něco, co je nad jejich síly vědomě. Kdo se takového jednání dopustí nedopatřením, je bičování ušetřen. Dopustí-li se nevědomky dokonce „přísahy na oko“ (švuat bituj),[5] je sice osvobozen od bičování, ale je povinen přinést korban z pomýlení, tak jak čteme v Písmu.[6]

(pozn.: Všechna v titulku naznačení „prob-ha“ a v nežidovském světě také všechna ta šmankote, šmarjápanno apod. spadají a jsou  z halachického hlediska trestána jako nerespoktování jiného biblického pokynu – totiž pokynu „H-spodina svého budeš respektovat, jemu sloužiti a v Jeho jméno přísahati.“)[7]

 

[1]) Tyto jevy spadají pod  jinou z micvot – podle Chinuch číslo č. 424

[2]) daleko tvrdší  forma výprasku běžně prováděného pouze důtkami

[3])  lv 19:12

[4]) Takto prekérní sliby se pak řeší ve společenství  – tedy u rabínského soudu (bejt din), kde se zkušení mužové musí přesvědčit o tom, zda lze za změněných okolností dotyčného jeho přísahy zprostit. Ověřit, zda v okamžiku přísahy pomysle l i na tuto varinatu, proč na ni nepomyslel apod.  Podrobnosdti najdeme vtraktátu Nedarim 16b

[5]) Chápu, že je to při podmínce vědomého jednání a záměrného oklamání na první pohled těžko představitelné. Tento přpad se týká druhotných svědků. Kdy někdo záměrně klamavě přísahá, někdo druhý v dobré vůli slibí nebo odpřisáhne totéž, nebo pouhým „Amen“ potvrdí slova přísahajícího.

[6]) Lv 4:27

[7]  Dt 6:13

3 Komentářů

  1. danny
    28.2.2017 – 2 Adar 5777 v 14:00 — Odpovědět

    Achabe asi nepôjde ,,len" o napráskanie holí.
    V prípade prísahy ak niekto vysloví Meno chce snád naznačit,že jeho výpoved je pravdivá ako B.existencia?Lebo nasleduje,, Pán jeho vinu Neospravedlní."
    ,,Tvrdost"nesenia Mena nadarmo bohato ilustruje Lv 24,10-23.
    V NZ-neodpustitelné ,,rúhanie" sa proti Duchu.(Mt 3,20-30).
    Lahkovážnym vyslovovaním sa zabúda,že Hospodin sa má oslavovat a vyznávat.(ž 105,1).
    Preto ho Hospodin neočistí(nenechá bez trestu)a neočistený sa nesmie ukázat pred…

    0
    0
  2. 28.2.2017 – 2 Adar 5777 v 20:06 — Odpovědět

    zdravim, pre mna palec hore a poucne citanie :)

    …clanok okolo pokynu "nevezmes meno" nam osvetluje a ozrejmuje vyznam jezisovych slov v Mt 5, 33 – 37, za pozornost stoji hlavne jeho : Ale vaša reč nech je "áno – áno," "nie – nie". Čo je navyše, pochádza od zlého. /Mt 5,37/

    0
    0
  3. Fannda
    4.3.2017 – 6 Adar 5777 v 09:54 — Odpovědět

    Děkuji za poučné a solidní vysvětlení tématu. Moje chápání zmíněného se podstatně změnilo a to k lepšímu, jak je také potřeba,aby "slovo" od Dobrého přinášelo dobro a tím plnilo své zadání.
    Přeji pokojné a pěkné dny.
    Fannda

    1
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Dokument Blues by the beach. O Tel Avivu, pláži, baru i teroristickém útoku. Na festivalu Mene Tekel.

Další článek

Ohrožuje demokracii Trump, nebo Demokraté?