Třeba to ani není tak cáklé, jak ulítle to na první pohled vypadá – a pevně věřím, že mi někdo z přátel poskytne správný pohled na věc.
Nicméně prozatím jsem přesvědčen, že tzv. „dar víry“ je vážně pěkná ptákovina. Tedy přinejmenším onen dáreček víry, který bývá používán a možná i zneužíván ve chvíli, kdy docházejí argumenty otevřené diskuze a je zapotřebí přitlačit na misijní pilu.
Právě nám vyvrcholil nám Měsíc krabic a kontejnery okolo našeho paneláku dáví jak vývratek haldy krásného papíru, krabic a mašlí. Zítra, jestli komunál posype, přijedou popeláři, všechnu tu předmětnou a předmětářskou krásu a něhu odvezou, aby o příštím šábesu bylo zase kam cpát, a my mezitím zaskočíme do svých zaměstnání odeslat pár blahoželajných „pche-pfe“, nakoupit na Silvestra a decentně došolichat ten poslední týden účetního roku. Někteří také zkusí všechny duplicitní či nechtěné dárečky vyměnit, reklamovat anebo vrátit. Co ale s dárečkem víry? Co když mi ho nikdo nenadělí? Nebo mi ho sice nadělí, ale v nesprávné velikosti. Anebo třikrát? Mohu ho vrátit?
Dost na tom, že i pojem „víra“ je dost ošemetná věc. Hodí se tak leda tam, kde dost dobře nevíme, jak to ve skutečnosti funguje. Věříme například, že se rovnoběžky v nekonečnu setkávají. A to jenom proto, že jsme tam prozatím nikdo nebyl. A jak funguje pámbu, víme ještě nespolehlivěji, než jak funguje nekonečno. Přesto mi ten Vznešený a První, Jediný a Absolutní – pochopitelně také Jedinečný a přesto náš a můj připadá jaksi slavnější než jeden polibek rovnoběžek. Ty patetické přívlastky mu nedávám na základě své víry, ale svého poznání. Co jiného než právě to COSI mne formátuje ze „šlemazla“ a „nebicha“ do „šalema“ (naplněného, úplného, sebe nalezeného člověka)? Jsou to to střípky vyšší jiskry, které mi nechal svým prstem v Slově. Díky nim mám šanci být ostražitý k laskavosti, pyšný na aristokracii duchovna a vyděšený ze své nedokonalosti a křehkosti. Mám šanci chtít. Tento Jeho vzkaz (v tóře) mi připadá natolik slavný, že je nedůstojné (pro Něj) a troufalé (ode mne) „na Něj“ pouze věřit. A kdybych se měl ještě smířit s tím, že to zvládnu jen na základě dárečku, asi by mi z pocitu neuvěřitelné nespravedlnosti dočista hráblo. Vždyť co si mají počít ti, kterým se tohoto dárečku pod jejich jolkou nedostává?
Tedy – je-li vůbec něco dárkem, tak je to Jeho obraz v nás, jakési tušení stínu a souvislosti anebo jiskry, které sice můžeme nakrásně umlčovat, nevidět, nechtít slyšet – ale ono tu latentně je. Jen ho objevit. Pak to ovšem není žádný dar, spíš jakási „duše daru života“ (setrvám-li u darovací terminologie), tedy buď zanedbávané anebo pěstované dýchání -schopnost Ho objevit.
Jedná-li se ale o dar, bez nějž nedosáhnu víry anebo spasení (tedy čehosi nadstandardního), pak sice možná cosi jako „dar víry“ skutečně existuje, ale nemůže to být univerzální a pro každého, (a tím nemůže být univerzální a lautr pro všecky ani systém, který nám tyhle dárečky touží prodávat). A ke všemu – terminologicky – se to blbě jmenuje. To je jako bychom se najednou rozhodli říkat „daru zpěvu“ anebo talentu na jazyky termínem „dar míry“.
Ale to by ještě nebylo tak zlé. To je jen otázka slovníků. A ono k tomu zmatení slovníků pod babylonskou věží asi nedošlo jen tak pro nic za nic. Slovníky se dají doladit. V což pevně doufám i v tomto případě!
Nicméně darem danajským se „dar víry“ stává ve chvíli, kdy je zneužíván k tvrzení, že bez daru víry nepochopím ani trojjedinost, ani potřebu vtělení Slova ani nezbytnost smíření a spasení. Protože přísně logicky vzato – kdyby šlo skutečně jen o dar (víry), pak by nebylo násilných konverzí ani halasení o jediné univerzální cestě. Dárky se přeci nedají nutit. Respektive někdy ano, ale ty končívají hned pár dnů po svátcích v sekáči anebo v kontejneru. Zkrátka a dobře, nikomu neožívám ty jeho dárky, je prima, že na něj jeho blízcí myslí a opatřili mu je. Nicméně jediný skutečně univerzální dárek (o jehož Dárci se sluší špekulovat) je dar života, jehož naprosto přirozenou součástí je i smrt. Na její překonání nepotřebuji dar víry, stačí bude-li mít můj dárek života taky svou duši a svého ducha. Tak už je to v přírodě i v Slovu zařízeno.
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Přečtěte si také od autora: Šprušle
Autor
19 Komentářů
Achabe proč si myslíte, že víra je dar? Židé si tu svojí víru musí přece velmi těžce zasloužit a udržovat. Všichni víme, že co je zadarmo nemá pro lidi až tak velkou cenu … Teprve to co si poctivě vydřeli, toho si váží. Takže žádný dárek, ale pěkná makačka …
Prominte paní Majerová, já sice ten článek četla už v poledne, ale to je přeci o naprostém opaku. Víra není dar, a dokonce bych odporovala, že je to makačka, nebo že si ji člověk může zasloužit. Ano máte micwot atd. ale popravdě v nich nevidím ni zbla makání (zas tak strašný nejsou – teda z mýho nežidovskýho pohledu), makačku leda můžu odmáknout na vlastním růstu, a nebo taky “zprasit”. Dar je možná ukázka cesty nebo taky “odejití z cesty a návrat” – k růstu osobnosti, ale ne víra, a i ta cesta je stejně u každého jiná. A historii, máte – li na myslí pogromy etc., jako “zásluhu” do toho mýchat nechci, to souvisí s pevností víry, ale ne se zásluhou a židé taky zlobili. Víra není dar, je to něco k čemu člověk podle mě dospěje díky “očím”. Komu není dáno v apatyce nekoupí.
Nejsem si jistý, paní Hano, že považuji víru za dar :o)
Mám dojem, že si asi nerozumíme, já jsem asi Achaba nepochopila a Gvurele nepochhopil/a mě. Všichni se ale shodujeme v tom, že víra není dar, ale řekla bych zasloužená milost. A Micvot dodržovat je nelehké, ne vždy a ne všechny, ale často a mnohé. :).
S tím už souhlasím, i když já bych to takhle nevyjádřila (alůe to už je spíš věcí toho jak se člověk vyjadřuje a jakou má slovní zásobu – bod minus pro mě) a co se týče micwot. Víte, až na jejich konání ad absurdum, což souvisí s člověkem a jeho pojetím víry (na pár adabsurdovejch příkladů jsem narazila i díky tomu, že jsem se o jednu “popíchala”, resp. jsem se popíchala o děsně blbej a nesprávnej komentář k ní, ale zas jsem si rozšířila obzory, takže v konečném efektu mě to “popíchání” nebolí) mě nepřijdou nějaké strašné, je to hodně o sebekázni, ale ne o utrpení (to asi přeháním) z jejich dodržování. Tuhle jsem nad něčím přemýšlela a došla jsem na vlastní myšlence i k tomu, proč jedna micwa plodí druhou a popravdě mi přišlo, že nenaplnění druhé (příklad psát nebudu, promiňte), by bylo o hodně horší a vadilo by i mě. Takže je to spíš o jejich radosti z plnění (můj chabej pohled).
Mám ten dojem, že si tak trochu nerozumíme, ale to se stává, každopádně asi souhlasíme všichni s tím, že víra není dar.
Pro Gvurele, micvot jsou výzva, neustálá a proto není jednoduché je plnit a ani to jednoduché být nemá.
Omlouvám se, já jsem myslela, že semůj předchozí příspěvek smazal a tak jsem ho víceméně napsala znovu. Omlouvám se.
Přijde mi, že každý házíte šipky do úplně jiného terče:) Mě zase článek spíše přijde jako autorovo vyrovnávání se s jeho křesťanskou minulostí/přítomností ;) Hned vysvětlím:
Pojetí víry v tomto pohledu (tj. jedná-li se o “dar víry”) je v židovství a křesťanství diametrálně odlišné. Židovství skutečně takový “dar víry”, o jakém hovoří Nový zákon, nezná, nepoužívá jej a vlastně ani není nutný. Nepotřebuje jej.
Podle učení křesťanství je schopnost uvěřit v trojjedinost skutečně “darem víry” (rovnice 1 = 3 = 1 platí totiž pouze ve chvíli, kdy tomu člověk opravdu věří, a pokud má tato víra pomoci člověku ke spáse, pak se v očích křesťana skutečně jedná o dar (nikoli danajský), neboť mnozí jej nemají a dokonce jej někteří odmítají ;)). To má v sobě křesťanství zakódováno již z evangelia: Jan 20:29 Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ V pojetí evangelií a celého Nového zákona je víra skutečně darem, neboť není (nemusí být) založena na osobním svědectví. Skutečný křesťan dle evangelia nemusí vidět vzkříšeného Krista chodit po vodě proto, aby uvěřil.
Judaismus nic takového nemá. Naopak. Celý Izrael viděl, co B-h činil Egyptu, celý Izrael viděl rozdělení vod, celý Izrael byl svědkem darování Tóry (nikoli víry!!!). A nejen ten Izrael, který byl tehdy zrovna přítomen, ale i jejich potomci a dokonce i konverité, jak nás učí tradice. Víra Izraele není založená na daru, ale na kolektivní paměti, na svědectví – a svědkem je každý příslušník Izraele. V Hagadě také čteme: “To je to, co MI Hospodin učinil, když jsem vycházel z Egypta…” Ergo žid vůbec nepotřebuje “dar víry” a už vůbec jej nepotřebuje jakkoli řešit.
Achabe, děkuji za inspiraci k tomu, abych napsal svůj pohled jako samostatný článek.
S přechodem na nový webhosting došlo ke ztrátě některých (posledních) příspěvků. Nerad bych, aby shekel působil jako cenzurovaná web-tiskovina a tudíž sem svům koment povídání a pohledů na “víru” kopíruju podruhé :O))
Hezké dny :O))
Někdy je vidět na cestě poutníka klečet,
čelo má v dlaních a musí brečet.
Na kolena jej nesrazila žádná krutá rána
pláče štěstím,že dostal dar od svého Pána….
Šlo o dar řeči, zpěvu, malby nebo Ducha?
Či o dar danajský, který jen místa hluchá
v argumentaci slouhů onoho Pána
bez dlouhých řečí maj být zalátána?
Protože dobrý pán ocení sluhy věrné,
Nadané, slabé, modré, bílé, černé
A věrnost ocení!! Tu darem nenadělí.
Věrnost je o vztahu. A tady buďme bdělí :O)
Face to face už to moc nejde,
dárek je to spojení i s vědomím,
že to zas přejde.
Mám šanci chtít…. píšete, ale myslíte že Chtění záleží pouze na dobré vůli? Není to tak jednoduché.
Ta sance tu podle me je. Na strane prijemce, ale musi byt vule k zavnimani a jako dusledek predevsim konani. Gv
Vůle k zavnímání .. co je to? jak se to udělá?
Jak se to udělá? Ten princip spočívá v tom, že mne určité skutečnosti srazí na kolena – skutečnosti (!!) – ne dárky předkládané k věření – a z toho úžasu mám nejen povinnost ale především potřebu být věrný. Jak to dopadá v praxi, to vidíme na každém třetím manželství, ale věra je holt věra. Někdo věří, jiný věruje – a zbytek se včas dozvíme :o
To je úplně pravda, Achabe, mezi svými přáteli jsem poznala několik případů kdy v situaci zcela neúnosné- osobní debakl, smrt manžela- zaslechli boží hlas. Ale já při vlastním krachu jsem se dala přechodně na alkohol. Nic jiného mě nenapadlo.
Možná to, Jaqno, nejsou přesně ony skutečnosti, které by měly dostat někoho na kolena. Už jenom vzhledem k jejich četnosti a způsobům řešení. Někdo se uteče ke křížku, jiný k chlastu … tj. tudy asi cesta nepovede. A když, tak určitě ne “univerzálně”, jak se dárek víry rád staví býti. Všechno začíná někde u stvoření. Zda Stvořitel anebo stvoření? To se dá přijmout. Někdo ráciem jiný vírou – podle jeho darů (ale je-li tu více darů, neexistuje univerzální Dar). A jestli pak zvolím stvoření, pak klidně chlast anebo křížek, jestliže Stvořitele, pak neřeším nějakého Spasitele (neb jím je Stvořitel) a hlavně neřeším, co mám nebo MUSÍM udělat, abych byl spasen, ale co po mně chce Stvořitel, abych byl šťasten. Což mohu – bez ohledu na to, přijde-li mesiáš a umře, během mých dní anebo až později. Ale jakmile přijde mesiáš, bude to znamení že se blíží i “Ten den”. A tehdáž přijde spasení :O))